ECLI:CZ:US:2005:3.US.580.04
sp. zn. III. ÚS 580/04
Usnesení
III.ÚS 580/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou v Praze 8, Modřínova 1478/34, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, čj. 30 Cdo 860/2003-231, a rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník, čj. Z-4862/2004-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 9. 2004 napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, čj. 30 Cdo 860/2003-231, kterým byl k dovolání žalovaných P. H. a J. H. zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2003, čj. 22 Co 341/2002-167, kterým bylo určeno, že žalobce V. S. je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí zapsaných na LV č. 150 pro k. ú. a obec Kolešov a na LV č. 4591 pro k. ú. a obec Rakovník. Dále stěžovatel napadl "rozhodnutí" Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník, čj. Z-4862/2004-212, jímž bylo na základě již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalovaných.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že předmětné nemovitosti daroval V. S. Ten je kupními smlouvami převedl na P. H. a J. H., poté však od těchto kupních smluv odstoupil s tím, že byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Praze (jako soud odvolací) pak shledal jeho žalobu na určení vlastnictví, jak již bylo výše zmíněno, důvodnou. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 3. 2003. Dne 30. 7. 2003 došlo ze strany stěžovatele ke zpětvzetí daru a na základě tohoto úkonu (osvědčeného notářským zápisem z téhož dne) byl stěžovatel opět zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Poté byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2003, čj. 80 K 8/2003-37, s účinky ke dni 20. 11. 2003, prohlášen konkurz na majetek V. S. V souvislosti s touto skutečností stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR nepostupoval v souladu s §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty, pokračoval s úpadcem namísto se správcem konkurzní podstaty na základě jeho návrhu. Tímto, jakožto nekorektní aplikací právních norem, mělo dojít k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále měl být porušen čl. 95 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti dále uvádí, že na základě napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR provedl katastrální úřad změnu v zápisu v katastru nemovitostí tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí je P. H. a J. H., což ovšem učinil bez vyrozumění stěžovatele jako účastníka řízení o zápis vlastnického práva k nemovitostem, čímž mu byla odňata možnost vyjádřit se k navrhovanému zápisu vlastnického práva ve prospěch těchto osob. V důsledku postupu obou orgánů veřejné moci mělo dojít k protiprávnímu zbavení vlastnického práva stěžovatele k výše uvedeným nemovitostem, neboť ani jeden ze zákonných případů zániku vlastnického práva nenastal. V důsledku toho mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Domáhá-li se stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, je třeba poukázat na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle kterého je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení zákona taxativně vymezuje okruh osob oprávněných k podání ústavní stížnosti, přičemž směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, za osobu "oprávněnou" k podání ústavní stížnosti možno považovat fyzickou nebo právnickou osobu, která byla účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za takovéhoto účastníka považuje a případně se cítí takovýmto rozhodnutím orgánu veřejné moci dotčena. Jinak řečeno, nezbytnou podmínkou pro podání ústavní stížnosti je, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení, jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 137/96, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, usn. č. 28). Stěžovatel však účastníkem tohoto soudního řízení, jež vyústilo ve vydání jím napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nebyl. Zbývá jen doplnit, že v daném soudním řízení o právech a povinnostech stěžovatele, aniž by mu bylo umožněno tohoto řízení se účastnit, rozhodováno nebylo, a tak nelze dovodit, že by ve vztahu ke stěžovateli představoval napadený rozsudek tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 30/95, publ. tamtéž, sv. 5, č. 3). Stěžovatele za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti (v této její části) tedy považovat nelze.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti "rozhodnutí" katastrálního úřadu čj. Z-4862/2004, jímž bylo (opětovně) zapsáno vlastnické právo P. H. a J. H. k předmětným nemovitostem, nutno předznamenat, že katastrální úřad tak neučinil vkladem podle §2 a násl. zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), nýbrž záznamem podle §7 zákona č. 265/1992 Sb., a to na základě "zrušujícího" rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, čj. 30 Cdo 860/2003-232, a tak jsou odkazy stěžovatele na ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., jež se týkají vkladu, nepřípadné. V této souvislosti možno poznamenat, že zákon na takovouto situaci výslovně nepamatuje, a tak katastrální úřad musel vyřešit otázku, zda po vydání předmětného rozsudku "obnovit" zápis vlastnického práva ve prospěch P. H. a J. H. či nijak nereagovat a ponechat zápis beze změny, v důsledku čehož by zůstal jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí stěžovatel, nebo konečně provést tzv. zápis duplicitní. Pro každou z uvedených variant lze jistě nalézt argumenty, nicméně otázka vlastnického práva k předmětným pozemkům, ať již bude uplatněn jakýkoliv z uvedených postupů, by zůstala otevřena a v konečném důsledku by některý z dotčených subjektů byl nucen obrátit se na obecný soud s žalobou na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Výše uvedené naznačuje co je podstatou nyní posuzované věci, a současně naznačuje, jaké jsou důvody bránící zásahu ze strany Ústavního soudu. V ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. se výslovně uvádí, že záznam je úkon katastrálního řadu, který nemá vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, z čehož vyplývá, že proceduru, týkající se provedení záznamu, nelze považovat za rozhodování o subjektivních právech a povinnostech (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 43/99, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.). Jak již bylo výše naznačeno, otázka, kdo má být za nastalé situace "správně" zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník, v podstatě nemá řešení do doby, než bude rozhodnuto o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem; o tom ovšem nerozhoduje katastrální úřad, ale nezávislý a nestranný soud, z čehož rovněž plyne, že pokud by se Ústavní soud pouštěl do meritorního posouzení věci stěžovatele a řešil by otázku vlastnických práv, kterážto je pro rozhodnutí o konečné správnosti postupu katastrálního úřadu (resp. zápisu vlastnického práva) předpokladem, nepřípustně by tím zasahoval do činnosti soudů obecných. Domáhání se ochrany práv cestou ústavní stížnosti tak nutno pokládat za nedůvodné (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 248/2000, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Z výše uvedeného vyplývá i další aspekt celé věci, a to že stěžovatel má k dispozici soudní žalobu jako prostředek, jímž se může domoci nejen svého údajného vlastnického práva, jež mělo být v důsledku postupu katastrálního úřadu porušeno, ale taktéž nápravy eventuálně nesprávného stavu v katastru nemovitostí. Jestliže ale stěžovatel před podáním ústavní stížnosti této možnosti nevyužil, znamená to, že nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 160/2000, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Z těchto důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2005