ECLI:CZ:US:2005:3.US.697.01
sp. zn. III. ÚS 697/01
Usnesení
III.ÚS 697/01
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2001 sp. zn. 16 Co 244/2001 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. září 1999 sp. zn. 17 C 187/99 o přiznání odstupného dle §5 odst. 4 vyhl. č. 19/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 4. prosince 2001 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2001 sp. zn. 16 Co 244/2001 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. září 1999 sp. zn. 17 C 187/99. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 4, čl. 26, čl. 28, čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt").
Porušení uvedených základních práv namítá s poukazem na zamítnutí jím podané žaloby na přiznání odstupného podle §5 odst. 4 vyhl. č. 19/1991 Sb. V rozhodnutích obecných soudů spatřuje přepjatý formalismus a poukazuje na nerovnost v poskytování odstupného v případě přiznání plného invalidního důchodu v době trvání pracovního poměru anebo po jeho skončení.
Ústavní soud si k předmětné ústavní stížnosti vyžádal jak vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Ostravě, tak i vyjádření Nejvyššího soudu, po jehož kasačním rozsudku ze dne 22. června 2001 č. j. 21 Cdo 1698/2000-55 krajský soud vydal ústavní stížností napadené rozhodnutí (§42 odst. 4 a §76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Účastník řízení ve vyjádření ze dne 15. ledna 2002 odkazuje na dikci vyhl. č. 19/1991 Sb., po ustanovení které subsumoval skutková zjištění rozhodované věci. V takovém postupu obecného soudu pak dle něj nelze spatřovat přepjatý formalismus. Závěrem se ve vyjádření zdůrazňuje skutečnost, že zamítnutí žaloby neznamená bez dalšího porušení základních práv.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 27. prosince 2001 obdobně zdůrazňuje nezbytnost přísného a přesného dodržování práva. Přístup opačný by pak dle něj navodil stav právní nejistoty a nerovnosti posuzování skutkově obdobných případů. Protože dle Nejvyššího soudu nelze mít zato, že by ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatele, v závěru vyjádření je vysloven návrh na odmítnutí předmětné ústavní stížnosti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Ze sdělení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. února 2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v předmětné věci podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2001 sp. zn. 16 Co 244/2001 dovolání k Nejvyššímu soudu. Výzvou právní zástupkyni stěžovatele ze dne 18. února 2002 Ústavní soud vyzval JUDr. M. P. k předložení stejnopisu podaného dovolání, jakož i k předložení rozhodnutí Nejvyššího soudu po skončení dovolacího řízení.
Jelikož právní zástupkyně Ústavnímu soudu výsledek dovolacího řízení nesdělila, Ústavní soud dne 21. dubna 2005 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku zjistil, že předmětné dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002 č. j. 21 Cdo 882/2002-87. Předmětné usnesení si následně Ústavní soud od Okresního soudu ve Frýdku-Místku vyžádal.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konstatuje ve své ustálené judikatuře, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, resp. obecněji ustanovením jednoduchého práva, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další).
Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 26. září 2001 sp. zn. 16 Co 244/2001 při posuzování předmětné věci respektoval kautely plynoucí z o. s. ř., svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že Krajský soud v Ostravě svoje závěry neopírá toliko o výklad jazykový, nýbrž a především o výklad teleologický, o účel a smysl právního institutu odstupného dle §5 odst. 1 až 3 a podle §5 odst. 4 vyhl. č. 19/1991 Sb. Plně přitom respektoval i ustálenou soudní judikaturu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 815/96, 2 Cdon 846/96). Napadeným rozhodnutím tedy soud odvolací neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 28. dubna 2005