ECLI:CZ:US:2005:4.US.158.05
sp. zn. IV. ÚS 158/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., Valdice, zastoupeného JUDr. Ludoslavou Hurychovou, advokátkou se sídlem Bratří Štefanů 895, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2004, č. j. 20 Co 376/2004 - 164, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 8. 2004, č. j. 6 C 223/2003 - 79, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v ustanoveních Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR, Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte.
Výše citovaným rozsudkem okresního soudu bylo rozvedeno manželství stěžovatele a vedlejší účastnice (žalobkyně Mgr. A. M. P. - Š.), které bylo uzavřeno dne 27. 6. 1998 v Kostele církve evangelické v Jaroměři, zapsané v knize manželství matričního úřadu v Jaroměři. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jsou zde dány důvody pro rozvod manželství, když příčina rozvratu byla jednoznačně spatřena v nevhodném chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici, za kteréžto byl stěžovatel pravomocně odsouzen.
Proti výše citovanému rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo shledáno nedůvodným. Soud odvolací svým rozsudkem tedy potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti v záhlaví citovaným rozsudkům si podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že tato rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná, nespravedlivá a nezákonná. Stěžovatel je toho názoru, že procesním postupem i způsobem rozhodnutí obecné soudy zasáhly do jeho základních práv a svobod. Konkrétně mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 , čl. 8 odst. 1, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 5 Protokolu č. 7 k této Úmluvě, čl. 7 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 3 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů.
Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je Ústavní soud příslušný k rozhodování o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V projednávané věci se ovšem Ústavní soud musel nejprve vypořádat s otázkou případného dopadu svého rozhodnutí do právního postavení stěžovatele a vedlejší účastnice a také s dalšími ústavněprávními aspekty situace, pokud by v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu bylo revokováno pravomocné rozhodnutí nově konstitující status stěžovatele a vedlejší účastnice.
Z ustanovení zákona o Ústavním soudu explicitně nevyplývá, tak jako např. z ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nepřípustnost podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. ve věcech rozvodu manželství. Nicméně ve své judikatuře se Ústavní soud již k otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti tzv. statusovým rozhodnutím vyjádřil v tom smyslu, že ačkoliv nepřípustnost ústavní stížnosti v těchto věcech nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR.
Jak Ústavní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 465/02, "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie."
Z výše uvedeného je zřejmé, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství přednost před principem spravedlivého rozhodování, jehož porušení obecně namítal stěžovatel. Případné zrušení napadeného rozsudku, kterým bylo rozvedeno manželství stěžovatele, by ve výsledku představovalo porušení principu právní jistoty a de facto i popření základního atributu právního státu. Z toho důvodu nebylo možné zkoumat, zda napadenými rozhodnutími došlo k stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu, aniž by čekal na doplnění ústavní stížnosti stěžovatele jemu ustanovenou právní zástupkyní, proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu její nepřípustnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj