ECLI:CZ:US:2005:4.US.212.05
sp. zn. IV. ÚS 212/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti X. V., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004-I, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 2 To 11/2004 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 10 T 7/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 8. 4. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.), a tvrdil že jejich vydáním byla porušena jeho práva garantovaná "čl. 36-40" Listiny základních práv a svobod, (dále "Listina"), "čl. 5 a 6" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (dále "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále "Pakt"), konkrétněji mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces garantované "čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36-38 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu" a dotčeno mělo být i právo na obhajobu, garantované "čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 Paktu". Stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně shrnuto namítl, že k porušení jeho základních práv došlo v důsledku vad, které provázely celé trestní řízení. Stěžovatel nemohl využít svého práva seznámit se po skončení vyšetřování se spisovým materiálem za přítomnosti svého obhájce. Stěžovatel (Albánec z Kosova) nemohl spis studovat v úředním jazyce své země (srbština). Tlumočnice mluvila albánsky, což je sice jeho jazyk rodný, avšak stěžovatel jej ovládá pouze hovorově - vzdělání získal v úředním jazyce, tedy srbštině. Tak bylo znemožněno náležité pochopení odborných výrazů, na čemž se rovněž podílela nemožnost prostudovat spis za současné přítomnosti obhájce. Přitom jen tak by bylo možno reagovat s náležitou znalostí skutkových (přispění stěžovatele) a právních (přispění obhájce) aspektů věci. Časovou tíseň před podáním obžaloby zavinil policejní orgán. Ostatně i městský soud nejprve rozhodl o vrácení obžaloby k došetření a názor změnil jen na základě rozhodnutí vrchního soudu. Soudy dále pochybily, když dospěly k závěru, že odposlechnuté hovory vedou obžalovaní, a to bez provedení expertízy (kterou vrchní soud nejprve požadoval) ke ztotožnění mluvčích. K pochybením došlo i při rekognici svědka G. řidiči odtahové služby, protože řidičům byla vždy předložena taková série fotografii, v níž měl všechny jimi předtím popsané markanty jen svědek G.. Soudy byly v důkazní nouzi a na základě záznamů telefonních hovorů dospěly k závěru, že se předmětný skutek stal, a že jej spáchali obžalovaní. Městský soud dospěl k závěru, že hovořícím cizincem je stěžovatel a odvolává se zde na "okolnosti", avšak neuvádí o jaké okolnosti jde. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel nic nenamítal.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003 (10 T 7/2003) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán vinným tím, že společně s dalšími dvěma osobami, občany ČR dovezli v květnu 2002 z Turecka do ČR 3 kg heroinu a 2 kg efedrinu, kdy stěžovatel se na jednání měl podílet tím, že vložil, či nechal vložit balíčky obsahující výše uvedenou omamnou látku a prekurzor do dutých dřevěných hranolů, kterými nechal v Istanbulu podložit jím užívaný, úmyslně poškozený automobil, jehož odtah zvláštní trasou vedoucí přes státy EU do Prahy společně zajistili, avšak na hraničním přechodu Hatě došlo k nálezu výše uvedených látek celními orgány. Za toto jednání, kvalifikované podle ust. §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Na základě odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných, jakož i státního zástupce proti rozsudku městského soudu se věcí zabýval Vrchní soud v Praze.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004 (2 To 11/2004) Ústavní soud zjistil, že vrchní soud, který věc přezkoumal v rozsahu a z důvodů uvedených v odvoláních, především vyhověl odvolání státního zástupce, napadený rozsudek zrušil a uznal stěžovatele vinným navíc i dle ust. §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., neboť dospěl k závěru, že byl naplněn znak spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Z tohoto rozsudku vyplývá, že stěžovatel v odvolání uplatnil námitky týkající se nemožnosti prostudovat spis, způsobu vyhodnocení odposlechů a neprokázání toho, že právě stěžovatel umístil či nechal umístit předmětné látky do dutých hranolů.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005 (7 Tdo 1411/2004-I) Ústavní soud zjistil, že usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž uplatnil námitky týkající se nesprávné kvalifikace popsaného jednání, jako trestného činu spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou (důvod uplatněný podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) a uplatnil i námitky týkající se nemožnosti studovat spis za přítomnosti obhájce (důvod uplatněný podle ust. §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.) Nejvyšší soud ČR však dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal jednak porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy při postupu, jímž dospěly k závěru o jeho vině, nesprávně aplikovaly podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Podstatou této části ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů, které však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Stěžovatel brojí proti způsobu, jímž byly vyhodnoceny odposlechy a proti tomu, že nebyla provedena příslušná expertíza. Vrchní soud ve svém usnesení (ze dne 9. 7. 2003 2 To 107/03), jímž zrušil rozhodnutí o vrácení věci do přípravného řízení, konstatoval, že poskytne-li stěžovatel popírající vinu potřebný hlasový otisk, nepochybně tak vyvrátí tvrzení obžaloby, že právě on je odposlechnutou osobou (str. 4 odst. 2 citovaného usnesení). Stěžovatel, jenž má nezadatelné právo na volbu procesní taktiky (což Ústavní soud nikterak nezpochybňuje), však potřebný souhlas neposkytl (str. 21 odst. 2 rozsudku městského soudu). Městský soud proto vyhodnotil faktický obsah hovorů (str. 21-24), a zasazením do kontextu dalších důkazů (str. 24-30) dospěl k závěru, že skutkový děj proběhl způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Pokud stěžovatel namítá, že není zřejmé, z jakých okolností má podle rozsudku městského soudu vyplývat, že volající cizinec byl on (str. 22, řádek 4), pak Ústavní soud konstatuje, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovateli se o úřední a právní otázky týkající se vozidla a dalších záležitostí staral obžalovaný Š. (str. 7 odst. 2 a 3, str. 9 odst. 6). Přesně takové jednání vyhodnocoval soud v této části rozsudku. Vrchní soud se s hodnocením důkazů ztotožnil (str. 11 odst. 2). Stěžovatel rovněž namítal vadu rekognice svědka G., jenž byl dlouholetým známým obžalovaného H. (str. 6 odst. 4 rozsudku městského soudu). Vrchní soud tento procesní úkon přezkoumal a označil jej za provedený v souladu se zákonem. Ústavní soud konstatuje, že i kdyby rekognice vykazovala stěžovatelem namítanou vadu, stěží by to mohlo změnit postavení stěžovatele, za situace, kdy tento svědek byl dle soudů účastníkem schůzky mající pevné a logické místo v rámci skutkového děje a jež byla dokumentována videozáznamem (str. 12 rozsudku vrchního soudu, 12. řádek zdola, str. 29 odst. 2 rozsudku městského soudu), jež byl proveden jako důkaz. Ústavní soud konstatuje, že nelze dospět k závěru, že by závěr obecných soudů o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítal omezení svých obhajovacích práv, kdy tvrdil, že neměl možnost náležitě se hájit. Z napadených rozhodnutí takový závěr nevyplývá. Naopak jeho reakce v průběhu soudního řízení prokazují, že se k věci vyjadřoval a hájil se kvalifikovaně (str. 9-10 rozsudku městského soudu, str. 9 rozsudku vrchního soudu, kde je rekapitulováno samostatné stěžovatelovo odůvodnění odvolání). Rovněž procesní kroky jeho obhájce nevykazují znaky, jež by jakkoli svědčily o tom, že došlo k omezení obhajovacích práv stěžovatele. Ostatně ani stěžovatel sám neuvedl, jak byl konkrétně v souvislosti s tvrzeným omezením jeho obhajovacích práv ovlivněn výsledek řízení. Okolnostmi a důsledky neprostudování spisu se obecné soudy podrobně zabývaly a ze stěžovatelem přiložených usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003 (10 T 7/03, jímž byla nepravomocně věc vrácena k došetření) a ze souvisejícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2003 (2 To 107/03, jímž bylo na základě stížnosti státní zástupkyně usnesení o vrácení věci zrušeno) vyplývá, že vrchní soud nepovažoval konstatované vady za vady, které by měly odůvodnit vrácení věci. (Toto usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, která však byla Ústavním soudem odmítnuta pro neodstranění vad - srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 489/03). Městský soud, plně v souladu s instanční konstrukcí soudního řízení tento závěr akceptoval. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku konstatoval, že řízení nebylo zatíženo procesními vadami, jež mohly mít za následek omezení uplatnění práva obhajoby (str. 11 odst. 2) a odkázal (str. 13 odst. 2) na své usnesení ze dne 9. 7. 2003 (2 To 107/03), v němž vyhodnotil (str. 5 a 6 usnesení 2 To 107/03) peripetie, které v důsledku vedly k tomu, že v přípravném řízení patrně nebylo plně realizováno právo na prostudování spisu. Vrchní soud se implicitně ztotožnil s názorem obžaloby, že příčinou byly procesní obstrukce, které měly za cíl dosáhnout vypršení zákonné vazební lhůty připadající na přípravné řízení (str. 3 cit. usnesení). Uvedl-li vrchní soud, že obhájce, u něhož vznikla překážka bránící prostudování spisu, se mohl dát (v situaci kdy navíc musel tento úkon očekávat) zastoupit (str. 5 dole), nepovažuje Ústavní soud tento závěr za závěr svévolně mařící uplatnění obhajovacích práv. Ostatně i Nejvyšší soud ČR se v napadeném usnesení podrobně zabýval touto otázkou (str. 12-13) a ztotožnil s tímto procesním postupem, kdy konstatoval, že stěžovateli seznámení se se spisem umožněno bylo, a pokud stěžovatel nemohl spis studovat současně se svým obhájcem, došlo k tomu díky nedostavení se obhájce (str. 14 uprostřed). V daném případě, kdy stěžovatelovy námitky navíc prokazují dobrou znalost věci, Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, nedospěl k závěru, že tímto postupem došlo k porušení stěžovatelových obhajovacích práv zaručených Listinou, Úmluvou a Paktem, a to včetně práva být seznámen s projednávanou věcí v jazyce, jemuž rozumí a z vyložených důvodů nemohl dospět ani k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně.
Protože ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nemohl se Ústavní soud zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu, který pro svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv na spravedlivý proces ani práv obhajovacích. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr.Michaela Židlická.
předsedkyně senátu