ECLI:CZ:US:2005:4.US.216.04
sp. zn. IV. ÚS 216/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 28. listopadu 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04 ve věci ústavní stížnosti M. H. a M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 8 T 124/2001-1116 ze dne 30. 12. 2002, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 43/03 ze dne 17. 6. 2003 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004, jimiž byli stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem podvodu ve stadiu pokusu.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004 se zrušuje.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že byli rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 8 T 124/2001-1116 ze dne 30. 12. 2002 uznáni vinnými ze spáchání trestného činu přípravy podvodu podle §7 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. z.") a prvnímu stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti obchodu s motorovými vozidly na dobu tří roků, druhému stěžovateli pak trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců a dále trest propadnutí věci - finanční částky 80 520 Kč. K odvoláním podaným stěžovateli, obžalovanými J. H. a J. Š. a krajským státním zástupcem v Praze Vrchní soud v Praze svým rozsudkem sp. zn. 12 To 43/03 ze dne 17. 6. 2003 napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil, pozměnil skutkovou větu a uznal stěžovatele a spoluobviněné vinnými trestným činem podvodu ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. z. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z., a to ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. z. Uložené tresty však ponechal nezměněny. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze oba stěžovatelé napadli dovoláními, která Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") s odůvodněním, že nebyla podána z důvodů stanovených zákonem.
Trestného činu se měli stěžovatelé dopustit tím, že se dne 15. 1. 2001 pokusili o získání stavebního stroje - traktorového rypadla - nakladače v hodnotě nejméně 1 754 900 Kč, když s použitím několika padělaných dokladů uzavřeli s firmou P., s. r. o., smlouvu o zapůjčení stroje se záměrem stroj nevrátit, stroj převzali a pouze vzhledem k následnému zásahu policie byl stroj vrácen poškozené společnosti. Porušení svých základních práv a svobod stěžovatelé spatřují v posouzení objektivní stránky trestného činu, jehož se měli dopustit. Policie byla o připravovaném podvodu vyrozuměna firmou P., jejíž zaměstnankyně dne 11. 1. 2001 zjistila, že jednající osoba s padělaným občanským průkazem, znějícím na jméno K. K., není K., jehož znala. K dalšímu jednání dne 15. 1. 2001 se pak dostavili policisté a zaměstnanec poškozené firmy J. T. na základě pokynu policie postupoval jako při běžném uzavírání smlouvy a předávání stroje. Stěžovatelé namítají, že bez pokynu policie pokračovat v uzavírání smlouvy by poškozená firma smlouvu neuzavřela, neboť měla poznatek, že předložený průkaz je padělaný. Dání tohoto pokynu tak bylo podle názoru stěžovatelů nepřípustným zasahováním státu do skutkového děje.
Stěžovatelé dále nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který v rozporu s provedenými důkazy změnil kvalifikaci jednání stěžovatelů z přípravy na pokus podle §8 tr. z., i když bezprostřední směřování k dokonání trestného činu podvodu nebylo podle stěžovatelů prokázáno, navíc uzavřená smlouva ohledně nakladače byla neplatná pro nedostatek vůle ze strany poškozené společnosti - jednala podle pokynu policie pokračovat v uzavírání smlouvy. K absolutní neplatnosti smlouvy, na niž se hledí tak, jako by nebyla uzavřena, soudy nepřihlédly a mluví o smlouvě, jako by šlo o smlouvu platnou. Nelze proto vůbec mluvit o zapůjčení a o vzniklé škodě. Šlo-li by o pokus trestného činu podvodu, pak patrně o pokus nezpůsobilý.
Rovněž subjektivní stránka nebyla podle názoru stěžovatelů dána, neboť nebyl prokázán úmysl jednajících stroj nevrátit. Na takový úmysl nelze spolehlivě usoudit ani z indicií, neboť vypůjčení stroje za pomoci padělaných listin mohlo být projevem i jiného úmyslu. Stěžovatelé tvrdí, že tu byla pouze potřeba užití stroje. Podvod s identitou K. mohl být motivován i tím, že poškozená firma půjčuje jen firmám, které mají stavební práce uvedeny jako předmět podnikání. Dále stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně nepřipustil některé důkazní návrhy stěžovatelů a tím byla dotčena rovnost stran.
V závěru ústavní stížnosti vznáší stěžovatelé námitky vůči odmítavému usnesení Nejvyššího soudu k podanému dovolání. Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, které bylo obsahem celého odůvodnění jeho rozhodnutí, že dovolací námitky směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jen sekundárně. Toto odůvodnění nepovažují za přesvědčivé. Příkladmo stěžovatelé uvádějí, že v doplnění dovolání druhého stěžovatele je primárně zpochybňováno hmotněprávní posouzení vývojového stadia jednání jako pokusu dle §8 tr. z., podobně pak se brojí v doplnění dovolání prvého stěžovatele proti zavinění. Jakmile Nejvyšší soud zjistil (resp. měl a mohl zjistit), že v dovolání je argumentováno námitkami hmotněprávního charakteru, které spadají pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl rozhodnout meritorně, nikoliv odmítnutím. Tím bylo také rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeno jejich základní právo zaručené ústavním pořádkem.
S ohledem na shora uvedenou argumentaci, která svědčí porušení základních práv stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 14 odst. 1, 2 Paktu), stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 8 T 124/2001 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkazuje na výrok a odůvodnění jeho rozsudku č. j. 8 T 124/2001-1116 ze dne 30. 12. 2002.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze zdůrazňuje, že námitky stěžovatelů jsou v podstatě polemikou se skutkovými zjištěními v napadených rozhodnutích obecných soudů a s jejich právním hodnocením. Úvahy, které vedly vrchní soud k závěru o vině stěžovatelů, právní kvalifikaci jejich jednání a rozhodnutí o trestu, jsou vyloženy v jeho rozsudku ze dne 17. 6. 2003, na nějž vrchní soud odkazuje. Vrchní soud je přesvědčen, že svým postupem nevybočil z mezí základních právních předpisů, a má proto za to, že ústavní stížnost není důvodná. V závěru vyslovuje souhlas s tím, aby projednání ústavní stížnosti proběhlo bez jeho účasti a vyrozumění o datu jednání.
Nejvyšší soud ve svém obsáhlém vyjádření nejprve odkazuje na obsah (odůvodnění) napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž vyslovil právní názor, na jehož základě bylo dovolání odmítnuto. Zdůrazňuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k přezkoumávání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu či k prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů. Stěžovatelé v dovoláních skutečně uplatnili hmotně právní argumentaci. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však tuto argumentaci vázali na výhrady vůči postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci, resp. ke skutkovým závěrům soudů rozhodným pro právní kvalifikaci, přičemž prosazovali skutková východiska odlišná od těch, z nichž vycházely soudy ve svých rozhodnutích. V tomto smyslu měly dovolací námitky v prvé řadě skutkovou povahu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že argumentaci, kterou stěžovatelé uplatnili ve svých dovoláních, nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř., a za této situace proto Nejvyšší soud bez meritorního přezkoumávání dovolání odmítl. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo porušeno žádné z ústavně garantovaných základních práv (svobod) stěžovatelů, a proto Nejvyšší soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a souhlasí, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě opakují námitky, které vznesli již v rámci své obhajoby, a to zejména v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 30. 12. 2002 (č. l. 1162-1163, 1168-1170) a v podaných dovoláních (č. l. 1240-1241, 1243-1244, 1250, 1252). Jde zejména o námitky týkající se posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu, kterého se měli stěžovatelé dopustit, a stadia trestné činnosti. Ústavní soud v tomto směru zjišťuje, že odvolací soud se těmito námitkami stěžovatelů zabýval, ale nepřisvědčil jim. Nejvyšší soud pak podané dovolání odmítl, aniž se těmito námitkami meritorně zabýval, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že nebyla podána z důvodů stanovených zákonem.
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem není ochrana "běžné" zákonnosti a není ani povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, neboť základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje a vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 35, str. 276, nebo sp. zn. IV. ÚS 343/04, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 55). Z ústavního vymezení pak Ústavnímu soudu taktéž nenáleží rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů (čl. 90 Ústavy České republiky), ale je toliko oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod, v posuzovaném případě - s ohledem na tvrzení stěžovatelů - o porušení jejich práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu.
Stěžovatelé byli stíháni za jednání, jehož těžiště bylo orgány činnými v trestním řízení spatřováno v podvodném jednání, jímž měli stěžovatelé usilovat o zapůjčení stavebního stroje, který pak měli v úmyslu nevrátit. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně zpochybňují posouzení objektivní stránky trestného činu obecnými soudy, a to zejména v souvislosti s rolí policie v daném skutkovém ději a vzhledem k právní povaze uzavřené smlouvy o zapůjčení stroje, což se, jak stěžovatelé poukazují, muselo nutně promítnout do posouzení objektivní stránky trestného činu i posuzovaného stadia trestné činnosti, když odvolací soud překvalifikoval jejich jednání na pokus podle §8 tr. z. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dovozují, že tyto, v daném trestním řízení základní otázky pro posouzení trestnosti jejich jednání představují otázky spočívající v hmotněprávním posouzení, které tak nutně spadají pod důvody podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S tím souvisí i další námitka stěžovatelů zpochybňující naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu, neboť stěžovatelé v tomto směru tvrdí, že úmysl nevrátit zapůjčený stroj jim nebyl spolehlivě prokázán. Pouze na okraj a zcela nekonkrétně pak stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně nepřipustil některé důkazy obžalovaných. Odvolací soud se v rozhodnutí o odvolání uvedenými námitkami stěžovatelů podrobně zabýval (č. l. 1201-1202), ale neztotožnil se s nimi. Stěžovatelé se proto domáhali nápravy podáním dovolání k Nejvyššímu soudu a následně pak podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud v souladu se zásadou formální a materiální subsidiarity řízení o ústavní stížnosti nejprve zkoumal rozhodnutí o dovolání, které rozhodování Ústavního soudu předchází.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, je Nejvyšším soudem odůvodněno tím, že v dovoláních byl sice citován zákonný důvod podmiňující podání dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak konkrétní argumenty obsažené v dovoláních vycházely z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Dovolací důvody směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku tak podle názoru Nejvyššího soudu směřovaly primárně do oblasti skutkových zjištění, a to že nebyly řádně zhodnoceny provedené důkazy. Nejvyšší soud proto shledal, že argumentaci uplatněnou stěžovateli v jejich dovoláních nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř., a proto bez meritorního přezkoumávání dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že nebyla podána z důvodů stanovených zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Právě tento důvod, podřazený pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však Nejvyšším soudem velmi restriktivně interpretován, jak Ústavní soud ukázal v řadě svých nálezů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, str. 187, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 113, str. 21, sp. zn. IV. ÚS 219/03, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 25, str. 234). V důsledku této praxe nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 95, str. 398), dosavadní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Tento postup Nejvyššího soudu tak staví toto stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu.
Shora zmíněná restriktivní interpretace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu je neudržitelná i z hlediska posuzované ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé s vyslovenými námitkami spojují tvrzení, že bylo dotčeno jejich právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají nesprávné posouzení objektivní stránky souzeného trestného činu, a to v souvislosti s rolí policie v daném skutkovém ději a pokud jde o právní povahu uzavřené smlouvy o zapůjčení stroje. Právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení se pak tím spíše a zcela nepochybně dotýká další námitka stěžovatelů, vytýkající odvolacímu soudu nesprávné posouzení stadia trestné činnosti stěžovatelů (viz k tomu Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád, Komentář, Praha, C.H.BECK, 2002, 4. vydání, str. 1643). K námitce stěžovatelů stran nenaplnění znaku zavinění pak Ústavní soud odkazuje na svůj nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 116), ve kterém konstatoval, že závěr o zjevné neopodstatněnosti dovolací námitky nenaplnění znaku zavinění nedostojí nárokům vyplývajícím ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Se shora uvedenými námitkami stěžovatelů k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, v jejichž důsledku mělo podle názoru stěžovatelů dojít k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod, se měl, jak plyne z výše uvedené argumentace, vypořádat v prvé řadě v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud, kterému taktéž, jakož i celé soustavě obecných soudů, náleží ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
K námitce stěžovatelů k nepřipuštění některých důkazů soudem prvního stupně, která není nijak konkretizována, pak Ústavní soud uvádí, že pakliže odvolací soud ve veřejném zasedání provedl doplnění dokazování a stěžovatelé již vůči jeho rozhodnutí tuto námitku nevznášejí, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné se k této námitce jakkoliv vyjadřovat.
Po zvážení všech shora uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004 bylo zasaženo do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny), což svědčí pro zrušení tohoto rozhodnutí.
Stěžovatelé žádali zrušení rovněž napadených rozsudků Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud však v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity dospěl k závěru, že opodstatněnost námitek proti rozhodnutím krajského a vrchního soudu bude nutno posoudit až ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních stěžovatelů. V tomto smyslu je stížnost proti těmto rozhodnutím předčasná.
S ohledem na všechny výše uvedené okolnosti Ústavní soud podané ústavní stížnosti zčásti vyhověl a pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny napadené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 114/2004 ze dne 19. 2. 2004 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná.