infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2005, sp. zn. IV. ÚS 233/05 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:4.US.233.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:4.US.233.05
sp. zn. IV. ÚS 233/05 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 4 To 96/2004, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 5 T 210/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Ústavní stížností podanou faxem 21. 4. 2005 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona. Tohoto jednání se měl dopustit tak, že jako příslušník Policie ČR vyhotovoval dne 25. 12. 1998 za účelem získání pojistného plnění pro další osoby nepravdivé záznamy o dopravních nehodách, přestože věděl, že dopravní nehody se na uvedených místech a uvedenými způsoby nestaly. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, krajský soud, stejně jako okresní soud kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a pomoci k trestnému činu pojistného podvodu, přičemž krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je nutno posoudit jako jeden pokračující trestný čin, neboť se všech útoků dopustil dne 25. 12. 1998, tedy jednoho dne, v jednom okrese a obdobným, ne-li shodným způsobem. Z důvodů blíže rozvedených v ústavní stížnosti se stěžovatel domnívá, že takové posouzení je nesprávné. V důsledku tohoto nesprávného posouzení však došlo podle stěžovatele také k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání a tím souvisejícímu uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, která je stanovena pro případ, kdy jednání stěžovatele nebude posuzováno jako jeden pokračující trestný čin. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem obecné soudy porušily jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, podal ústavní stížnost s ohledem na procesní opatrnost, neboť proti rozsudku odvolacího soudu je připuštěno podání dovolání. Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Novém Jičíně zjistil, že stěžovatel skutečně doručil tomuto soudu dne 22. 4. 2005 dovolání proti stejnému rozsudku, který napadl rovněž předmětnou ústavní stížností. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho novely č. 83/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání. V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to z důvodu, jak sám uvedl, procesní opatrnosti. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud ČR podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, a to zvláště v případě, kdy stěžovatel brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud k tomu již judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR čl. 4 a čl. 95 Ústavy ČR zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu ČR (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04). Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2005 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:4.US.233.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 233/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 4. 2005
Datum zpřístupnění 31. 12. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
odmítnuto pro nepříslušnost - §43/1/d)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §89 odst.3
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb., čl. 6 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-233-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 50528
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-15