ECLI:CZ:US:2005:4.US.234.04
sp. zn. IV. ÚS 234/04
Usnesení
IV.ÚS 234/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. 4. 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatele JUDr. K. B., zastoupeného JUDr. I. K., advokátkou se sídlem v Praze 3, J. Želivského 18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2004, č. j. 51 Co 79/2004-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž mu byl zúžen rozsah styku s jeho nezletilým synem A. K. B.
Stěžovatel se domníval, že městský soud v odvolacím řízení nerespektoval princip rovnosti účastníků řízení [čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a neposkytl mu možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 20 P 112/2002, z nějž vyplynulo následující:
Dne 5. 11. 2002 bylo u obvodního soudu k návrhu JUDr. I.B. (dále jen "vedlejší účastnice") zahájeno řízení o úpravě poměrů nezletilého A. K. B. pro dobu do a po rozvodu manželství. Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2003, č. j. 20 P 112/2002-91, svěřil nezletilého do výchovy matky (vedlejší účastnice), přičemž otci (stěžovateli) byl stanoven rozsah, v němž bude oprávněn se s nezletilým stýkat, na dvě odpoledne v lichém týdnu a dvě odpoledne společně s víkendem v týdnu sudém.
Rozsudek obvodního soudu napadla vedlejší účastnice odvoláním, když uvedla, že tak častý styk nezletilého se stěžovatelem považuje za neúnosný.
Dne 9. 4. 2004 se konalo jednání před odvolacím soudem, v jehož průběhu vedlejší účastnice předložila jako důkaz záznam o psychologickém vyšetření nezletilého ze dne 31. 3. 2004. V něm je konstatováno, že se u nezletilého objevily tiky a noční děsy, což mohlo mít souvislost s rozvodovou situací rodičů. Oddělený styk s oběma rodiči klade na nezletilého vzhledem k jeho vývojové úrovni nepřiměřené nároky a jeví se proto jako vhodné, aby se zpočátku kontakty s otcem odehrávaly za přítomnosti matky a aby nezletilý nemusel bez matky usínat.
Městský soud v Praze následně ve výroku III rozsudku ze dne 9. 4., č. j. 51 Co 79/2004-122, určil, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat dvě odpoledne v lichém týdnu a v sobotu v týdnu sudém. Podstatně tedy rozsah styku stěžovatele s nezletilým omezil.
II.
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že odvolací soud se při svém rozhodování opřel o záznam o psychologickém vyšetření ze dne 31. 3. 2004. Tento důkaz byl vedlejší účastnicí použit až v odvolacím řízení při jednání konaném dne 9. 4. 2004, přičemž stěžovatel neměl možnost se k němu vyjádřit a důkaz ani nebyl předložen jeho právnímu zástupci k prostudování. Tím byla dle přesvědčení stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel dovozoval, že pokud by mu byl poskytnut prostor k vyjádření, poukázal by na znalecký posudek provedený před soudem prvního stupně, na výslech znalce a rovněž na skutečnost, že nelze akceptovat pouhá tvrzení vedlejší účastnice, a že je nutný další znalecký posudek, jehož obsahem by bylo posouzení interakce nezletilého se stěžovatelem.
Stěžovatel rovněž upozornil na to, že odvolací soud svým rozhodnutím zúžil rozsah styku stěžovatele s nezletilým v rozporu se stanoviskem opatrovníka nezletilého a závěry znaleckého posudku na menší rozsah, než v jakém se realizoval před rozhodnutím soudu druhého stupně na základě dohody obou rodičů.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k jejímu obsahu vyjádřili. Městský soud konstatoval, že nemá k dispozici spis a nemůže tedy uvést přesné údaje, nicméně není-li v protokolu o jednání obsažena reakce stěžovatele na provedený důkaz, nepovažoval pravděpodobně za nutné se k tomuto důkazu bezprostředně vyjádřit. V opačném případě by jeho stanovisko v protokolu zaznamenáno nepochybně bylo, v žádném případě tedy nenastala situace, že by stěžovatel měl v úmyslu se k důkazu vyjádřit a soud by mu to neumožnil. Další možnost vyjádřit se k provedenému dokazování měl stěžovatel na závěr jednání během závěrečného přednesu, nelze tedy dovozovat, že by v předmětném řízení byl porušen §123 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nedošlo.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukázala na skutečnost, že napadené rozhodnutí obsahuje výroky označené jako I až IV, přičemž výroky I, II a IV nemají žádnou souvislost s údajným pochybením odvolacího soudu. Vedlejší účastnice dále odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že odvolací soud vycházel při svém hodnocení důkazů ze znaleckého posudku a nikoliv z psychologického vyšetření ze dne 31. 3. 2004. V závěru svého vyjádření zhodnotila vedlejší účastnice současnou úpravu poměrů nezletilého jako přiměřenou a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž dovodil, že ačkoliv to v ní není výslovně uvedeno, je z jejího obsahu dostatečně zřejmé, že směřuje pouze vůči výroku III napadeného rozhodnutí. V tomto rozsahu také Ústavní soud rozsudek městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze za předpokladu, že rozhodnutím obecných soudů současně došlo k neoprávněnému zásahu do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele. V tomto případě Ústavní soud existenci takového zásahu neshledal.
Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že odvolací soud opřel své rozhodnutí, jímž zúžil rozsah styku stěžovatele s nezletilým, o psychologické vyšetření ze dne 31. 3. 2004. Z odůvodnění rozhodnutí je patrné, že odvolací soud vycházel z původního znaleckého posudku a z dalších důkazů, které sám provedl, na jejichž základě dospěl k odlišným závěrům než soud nalézací. Ve vztahu k psychologickému vyšetření odvolací soud konstatoval, že toto vychází pouze z informací uvedených matkou a že neprokazuje souvislost mezi zdravotními obtížemi nezletilého a jeho stykem se stěžovatelem. Odvolací soud pak svou argumentaci uzavřel tím, že za těchto okolností není důvod odchýlit se od závěrů znaleckého posudku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze přisvědčit ani argumentu stěžovatele, že neměl možnost se k předmětnému důkazu vyjádřit. I v případě, že by nebyl soudem bezprostředně při provádění důkazu k vyjádření vyzván, jeho právní zástupkyně mohla na tuto skutečnost poukázat jak v okamžiku, kdy byla dotazována na návrhy na doplnění dokazování, tak v rámci závěrečné řeči. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 4. 2004, k ničemu takovému nedošlo. Z předmětného protokolu (č. l. 120) je dále zřejmé, že podstatný obsah záznamu o psychologickém vyšetření byl při jednání účastníkům a jejich právním zástupcům sdělen, neobstojí tedy ani argument stěžovatele, že byl zkrácen na svých právech tím, že jeho právní zástupkyně neměla tuto listinu k dispozici.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že městský soud rozhodl v rozporu se stanoviskem opatrovníka nezletilého, Ústavní soud konstatuje, že tato otázka spadá do sféry volného hodnocení důkazů obecnými soudy, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasáhnout. Pouze pokud by se úvahy obecného soudu jevily být v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, tj. vykazovaly by znaky ústavně nedovolené svévole, byl by Ústavní soud povolán napadené rozhodnutí zrušit. Takový rozpor ve vztahu k napadenému rozhodnutí Ústavním soudem shledán nebyl.
Ústavní soud dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu