ECLI:CZ:US:2005:4.US.235.05
sp. zn. IV. ÚS 235/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2005 o ústavní stížnosti 1) D. Š. a 2) O. Z., obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, AK se sídlem Václavské nám. 17, 110 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 9 To 14/2005, a postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 15 T 58/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 15 T 58/2004, a ve kterém by Ústavní soud deklaroval, že "postupem Obvodního soudu pro Prahu 3, kterým byli stěžovatelé jakožto poškození vyloučeni z práva zúčastnit se hlavního líčení, být přítomni provádění důkazů, klást otázky vyslýchaným osobám a vyjádřit se k prováděným důkazům při hlavním líčení dne 4. 8. 2004 v trestní věci sp. zn. 15 T 58/2004, byla porušena základní práva stěžovatelů na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení, zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod".
V ústavní stížnosti uvádí, že v trestní věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 58/2004 proti obžalovanému Ing. J. L. byli předvoláni k hlavnímu líčení dne 4. 8. 2004 jako svědci a zároveň poškození. Před soudem vypovídali, nebylo jim však umožněno zúčastnit se celého hlavního líčení, neboť byli ze soudní síně před svým výslechem a po něm vykázáni, nemohli klást otázky obžalovanému a dalším vyslýchaným svědkům, s jejichž výpověďmi nebyli seznámeni, a tedy se k nim nemohli vyjádřit. Takový postup soudu stěžovatelé vnímají jako porušení práv účastníka řízení, což v konečném důsledku představuje i porušení práv zaručených na ústavní úrovni, jejichž ochrany se tímto domáhají. Stěžovatelé tvrdí, že proti opatření soudu o jejich vyloučení z účasti na hlavním líčení neexistuje opravný prostředek a že ani odvolání proti konečnému rozhodnutí soudu nebylo efektivní, což dokládají ústavní stížností napadeným usnesením.
Z usnesení připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že jím Městský soud v Praze podle ustanovení §253 odst. 1 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatelů podané do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 15 T 58/2004, kterým byl obžalovaný Ing. J. L. zproštěn obžaloby a poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze poukázal na to, že z odvolání stěžovatelů jako poškozených vyplývá, že sice směřuje výlučně proti výroku o náhradě škody, ale že stěžovatelé vědomi si toho, že se proti zprošťujícímu výroku odvolat nemohou, přesto tvrdí porušení svých procesních práv v řízení, které rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 předcházelo. Městský soud v Praze konstatoval, že zproštění obžaloby je obligatorně důvodem k odkázání poškozených s jejich nárokem na náhradu škody na jiné řízení a ani vytýkané vady řízení by nemohly na tomto výroku nic změnit. Poškození jsou sice jinak oprávněnými osobami k podání odvolání, ale z těchto důvodů nebyli v daném případě oprávněni odvolání podat.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení obsahu ústavní stížnosti, zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V projednávaném případě se stěžovatelé, kteří byli jako poškození stranou v trestním řízení (§12 odst. 6 tr. řádu), domáhají ochrany svých práv, do kterých bylo dle jejich tvrzení zasaženo postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 v průběhu hlavního líčení dne 4. 8. 2004. Jinými slovy vyjádřeno, stěžovatelé brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, když neexistenci účinných procesních prostředků k ochraně svých práv prokazují napadeným usnesením Městského soudu v Praze.
V případě zásahu orgánu veřejné moci, jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podle ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Stěžovatelé tvrdí, že k porušení jejich práv došlo v průběhu hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 4. 8. 2004. Není pochyb o tom, že tento den se stěžovatelé (podle terminologie zákona o Ústavním soudu) o zásahu do svých práv dozvěděli, neboť jak sami v ústavní stížnosti uvádí, jeden z nich, D. Š., vznesl proti vyloučení z jednací síně námitky. Stěžovatel D. Š. poté napadl postup soudu ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2004. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. III.ÚS 587/04, odmítnuta jako nepřípustná. Na důvody uvedeného rozhodnutí lze v projednávané věci dokázat a k nim dodat, že ani po skončení trestního řízení, v němž měli oba stěžovatelé postavení adhezní strany, nestává se jejich nynější návrh podáním, jež by bylo přípustné a způsobilé založit důvod pro meritorní přezkum postupu nalézacího soudu při hlavním líčení dne 4. 8. 2004. Petitem ústavní stížnosti (odstavec druhý) žádají totiž stěžovatelé, aby Ústavní soud akademickým výrokem bez jakékoliv právní funkce provedl dodatečnou kritiku postupu soudu, jemuž implicite ústavní stížností vytýkají, že tento vedl (dle stěžovatelů nesprávně) ke zproštění obžalovaného z podané obžaloby. K tomu však Ústavní soud oprávněn není; jde tudíž o ústavní stížnost, která musí být odmítnuta též podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
V části požadující zrušení usnesení Městského soudu v Praze (odst. první petitu ústavní stížnosti) jde rovněž o návrh nepřípustný. Tímto rozhodnutím (stejně jako jemu předcházejícím rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3) nebyla totiž o tvrzeném právu stěžovatelů na náhradu škodu založena překážka rei iudicatae; stěžovatelům nic nebrání, aby toto své právo uplatnili žalobou v občanskoprávním řízení. Teprve pokud by toto řízení bylo ukončeno způsobem, o němž by se stěžovatelé domnívali, že je protiústavní, mohli by se obrátit na Ústavní soud. Nyní tak činí v rozporu s ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předčasně.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj