ECLI:CZ:US:2005:4.US.333.04
sp. zn. IV. ÚS 333/04
Usnesení
IV.ÚS 333/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 333/04
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti FOGS, s.r.o., se sídlem 252 65 Holubice 125, zastoupené JUDr. D. U., proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 3 Nt 303/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení okresního státního zástupce pro Prahu-západ ze dne 28. 6.2004, sp. zn. 1 Zn 2099/2004. Tímto usnesením okresní státní zástupce zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění 1 684 106,- USD na jejím účtu vedeném u eBanky, ke kterému došlo na základě rozhodnutí příslušného policejního orgánu ze dne 21. 5. 2004 pro podezření, že tyto finanční prostředky jsou určeny nebo již byly užity ke spáchání trestné činnosti, či jsou výnosem z trestné činnosti. Stěžovatelka tvrdí, že policejní orgán při rozhodování o zajištění peněžitých prostředků v jejím vlastnictví nerespektoval podmínky stanovené v §79a odst. 1 tr. řádu, čímž porušil příslušná ustanovení tr. řádu, k čemuž státní zástupce ani soud při rozhodování o žádosti o zrušení zajištění nepřihlédli a věcnou a formální nesprávností usnesení policejního orgánu se nezabývali. Tím došlo k porušení stěžovatelčiných práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když nemůže nakládat se svým majetkem, čl. 26 odst. 1 Listiny, tím, že nemůže plnit své závazky z podnikatelské činnosti, a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť Okresní soud Praha-západ neprovedl výslech jednatele stěžovatelky, J. F., čímž znemožnil, aby věc stěžovatelky byla projednána v její přítomnosti. Z těchto důvodů stěžovatelka žádá jak shora uvedeno s tím, aby věc byla jako naléhavá projednána přednostně.
Okresní soud Praha-západ ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 11. 2004 poukázal na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudce, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění, nikoliv do rozhodnutí soudce o stížnosti proti samotnému usnesení o zajištění peněžních prostředků. Co se týče projednání před soudem, zákon neukládá v posuzovaném případě konat veřejné zasedání. Soudce rozhodoval na základě podrobné stížnosti a předloženého vyšetřovacího spisu, v němž byla obsažena obsáhlá výpověď jednatele stěžovatelky, což byly podklady dostatečné pro rozhodnutí. Okresní soud má za to, že jak po formální, tak i materiální stránce byly podmínky pro vydání usnesení státního zástupce splněny, v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a je přesvědčen, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky byl proveden důvodně, na základě zákona a v míře nezbytně nutné.
Dne 1. 12. 2004 Okresní státní zastupitelství Praha-západ zaslalo Ústavnímu soudu usnesení ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 1 Zn 2099/2004, kterým okresní státní zástupce v trestní věci podezřelých J. F. a spol. z trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §252a odst. 1,3 písm. b) tr. zákona vyhověl žádosti stěžovatelky ze dne 17. 9. 2004 a podle ustanovení §79a odst. 4 tr. řádu zajištění jejích peněžních prostředků na účtu u eBbanky ve výši 1 684 106,- USD zrušil. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že i přes určité nesrovnalosti, které si vyžádají časově náročné prověření, stěžovatelka poskytuje potřebnou součinnost a její žádosti lze vyhovět, neboť není možné, aby nesla komplikace trestního řízení nad míru přijatelného omezení.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení Okresního soudu Praha-západ dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Napadené usnesení Okresního soudu Praha-západ je rozhodnutím vydaným podle ustanovení §79a odst. 4 tr. řádu, podle kterého může majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, kdykoliv (resp. ve stanovené periodě 14 dnů) žádat o zrušení nebo omezení zajištění. Smyslem i účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů taxativním způsobem uvedených v ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu, tj. že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. K závěrům v tomto smyslu přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který ovšem musí být zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn; současně nejde o závěr konečný a může být dalším šetřením vyvrácen. Je tedy plně na orgánech činných v trestním řízení, aby podle stavu a průběhu trestního řízení rozpoznaly, kdy již zajištění peněžních prostředků není třeba a zajištění buď zrušily nebo omezily (§79a odst. 3 tr. řádu), nebo vyhověly žádosti majitele účtu, jak se také nakonec v projednávaném případě stalo.
Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavně právního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanovení tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003, nepublikováno). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení I.ÚS 554/03 z 28. 7. 2004, nepublikováno, či I.ÚS 369/03 ze 4 11. 2003, nepublikováno, a další). Rozhodování Ústavního soudu tak koresponduje s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, který instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku nepovažuje za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. usnesení II.ÚS 424/99 z 30. 5. 2000, nepublikováno, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, §62), a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona.
Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených Ústavní soud posuzoval i projednávanou věc, vědom si toho, že ochrany svých práv se domáhá právnická osoba, proti jejímuž jednateli je vedeno trestní stíhání. Přestože se rozhodnutími o zajištění finančních prostředků nezabýval, neboť stěžovatelka je předmětem ústavního přezkumu projednávané ústavní stížnosti (a jak vyplývá z interní evidence Ústavního soudu ani žádné jiné ústavní stížnosti) neučinila, nemohl od nich zcela odhlédnout, neboť napadené rozhodnutí v nich má svůj základ. Ústavní soud poté dospěl k závěru, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků není třeba poměřovat jinými kriterii než těmi, která již ve své dosavadní rozhodovací praxi formuloval, a protože napadené rozhodnutí všem požadavkům, jak byly shora vyloženy, dostálo, a nelze mu z hlediska ochrany ústavnosti ani ničeho jiného vytknout, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na přednostní projednání její ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť neshledal naléhavost věci. Je tomu tak proto, že ještě před podáním ústavní stížnosti bylo rozhodnuto o zrušení zajištění a omezující dopad do dispozice s peněžními prostředky již netrval.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu