Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.04.2005, sp. zn. IV. ÚS 400/04 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:4.US.400.04

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2005:4.US.400.04
sp. zn. IV. ÚS 400/04 Usnesení IV.ÚS 400/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti I. V., zastoupeného JUDr. R. V., proti části III. výroku rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 12 C 55/2003-67, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 42 Co 326/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá . Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. 11. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2004 napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozsudky obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl potvrzen výrok III rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatele, aby bylo žalovaným (nyní vedlejším účastníkům) uloženo zaplatit 10 % úrok z prodlení z částky 76.400 Kč od 19. 9. 2002 do zaplacení. Současně byly tímto rozsudkem změněny výroky II a V, kterými soud prvního stupně vyhověl návrhu stěžovatele na uložení povinnosti žalovaným zaplatit stěžovateli částku 196.445,50 Kč a smluvní pokutu 0,05% denně z částky 76.400 Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, a to tak, že tento návrh byl odvolacím soudem zamítnut. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, odvolací soud své zamítavé rozhodnutí opřel o závěr, že v daném případě jde o žalobu na plnění na základě neplatného právního úkonu. Odvolací soud měl zato, že smluvní úroky ve výši 66 % ročně a smluvní pokuta ve výši 182,5 % ročně, sjednané původně ve smlouvě o půjčce mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky jsou v případě půjčky mezi občany v rozporu s dobrými mravy, a že tato ujednání jsou tudíž podle ust. §39 OZ neplatná. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že výše sjednaných úroků a smluvní pokuty je obecně neakceptovatelná, neboť se jedná o půjčku mezi občany. Stěžovatel takovému právnímu závěru vytýká, že obecný soud k němu došel pouze na základě vlastního úsudku, nepodloženého žádnými provedenými důkazy. Pokud odvolací soud nezjišťoval, jaký byl úrok obvyklý a jaká byla obvyklá výše smluvní pokuty při půjčkách mezi občany, nemohl své rozhodnutí opřít o žádné provedené důkazy. Občanský zákoník navíc podle stěžovatele neumožňuje soudu moderovat výši sjednané smluvní pokuty a v této části smlouvy o půjčce soud nemůže neoprávněně zvýhodnit jednu stranu smluvního vztahu proti straně druhé. Odvolací soud však podle stěžovatele dospěl k závěru, že strana dlužníků (vedlejších účastníků), která porušila smlouvu a nikdy řádně neplnila, potřebuje ochranu před stranou věřitele, která poskytla řádné a včasné plnění. Z judikatury Nejvyššího soudu dle názoru stěžovatele vyplývá, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Stěžovatel dále uvedl, že úrok je obecně považován za cenu peněz, kterou je dlužník povinen věřiteli zaplatit za to, že mu na stanovenou dobu peněžní prostředky poskytl. Dlužník při uzavírání smlouvy s touto cenou kalkuluje a je s ní srozuměn. Do tohoto vztahu však podle stěžovatele nyní zasáhl odvolací soud, který rozhodl, že věřitel nemá nárok na žádný úrok, tedy nikoliv pouze na úrok (eventuelně) nepřiměřený, nýbrž na žádný. Odvolací soud podle stěžovatele tímto rozhodnutím všem dlužníkům sdělil, že při uzavírání smlouvy o půjčce je pro ně velmi výhodné sjednat úrok v jakékoliv výši, čím vyšší, tím pro ně lépe, a pak neplatit úrok žádný, neboť sjednaná výše úroků je v rozporu s dobrými mravy a věřiteli zaniká nárok na jakýkoliv úrok. Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Toto ustanovení stanovící výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti se uplatní toliko v případě, kdy o přípustnosti dovolání rozhoduje sám Nejvyšší soud ČR podle ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., a v praxi znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze jej k tomu nutit a ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Zcela odlišná je ovšem situace v případě, kdy je mimořádný opravný prostředek přípustný ze zákona, jak je tomu v případech stanovených §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., tedy v případech, kdy rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nebo kdy rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu. V takových případech se bez dalšího uplatňuje subsidiarita ústavní stížnosti, tj. ústavní stížnost podaná bez toho, že by stěžovatel podal dovolání, resp. vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, je nepřípustná. V dané věci soudce zpravodaj ze sdělení Okresního soudu v Novém Jičíně zjistil, že stěžovatel uplatnil proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání. Tuto skutečnost si ověřil rovněž dotazem u Nejvyššího soudu ČR, kde zjistil, že dovolání vedené pod sp. zn. 33 Odo 236/2005 stěžovatel podal dne 10. 11. 2004. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jehož kopie byla stěžovatelem přiložena k ústavní stížnosti, vyplývá, že odvolací soud rozsudek nalézacího soudu částečně měnil a částečně potvrzoval. Proti té části výroku, kterou odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné přímo ze zákona podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná podle ust. §75 odst. 1, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v daném případě stěžovatelem podané dovolání. Teprve poté, co o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, bude stěžovatel případně moci ústavní stížností brojit jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak proti předchozím rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu. Z těchto důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2005 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2005:4.US.400.04
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 400/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 4. 2005
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 11. 2004
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost - §43/1/e)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-400-04
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 48361
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-16