Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 01.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 [ stanovisko pléna / RYCHETSKÝ / výz-1 ],paralelní citace: ST 21/39 SbNU 493 [ 477/2005 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2005:Pl.US:st.21.05.1
Obcházení restitučních předpisů žalobami o určení vlastnického práva podle práva občanského
Právní větaI. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
ECLI:CZ:US:2005:Pl.US-st.21.05.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05Stanovisko plénaPlénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická na zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech sp. zn. I. ÚS 539/98 a sp. zn. IV. ÚS 403/98, toto stanovisko:I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c)občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.Odůvodnění:I.Stěžovatel F. O. K., zastoupený Mgr. J. Č., advokátem, ústavní stížností podanou dne 17. června 2003 napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2003 č. j. 30 Co 46/2003-97. K ústavní stížnosti byl připojen návrh na zrušení bodu 37 přílohy 3, části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. I. ÚS 333/03.Stěžovatel podal (8. ledna 2004) další ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 14/04), po výzvě k opravě vad doplněnou dne 10. února 2004, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. října 2002 č. j. 15 C 57/2001-80 ve znění opravného usnesení ze dne 18. června 2003 č. j. 15 C 57/2001-105 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003 č. j. 30 Co 411/2003-117, k níž byl rovněž připojen návrh na zrušení uvedeného ustanovení části zákona č. 298/1990 Sb. Obě ústavní stížnosti splňovaly i ostatní podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.Poté, co Ústavní soud zjistil, že se jedná o ústavní stížnosti podané stěžovatelem proti rozhodnutím vydaným obecnými soudy v řízení o totožném předmětu a věcně se týkají shodné problematiky, usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 333/03-12 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 14/04 (dále jen „stížnost“). Ústavní stížnost směřuje proti zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, která byla potvrzena rozhodnutími soudu odvolacího, o žalobě stěžovatele, jíž se domáhal určení svého vlastnického práva k nemovitostem v kat. území Š. u K. proti Š. s. (v řízení o ústavní stížnosti se dopisem ze dne 1. července 2004 žalované svého postavení vedlejšího účastníka vzdaly). Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že uvedené nemovitosti nepřešly na stát konfiskací, neboť konfiskační řízení řádně neproběhlo, tedy že stěžovatel nikdy nepřestal být jejich vlastníkem, a kroky, které československý stát dále učinil v rámci přídělového řízení o těchto nemovitostech, nejsou platné. Pokud stát platně nepřevedl majetek stěžovatele na žalované ve sporu, nevzniklo jim vlastnické právo, které by jim stát mohl později odejmout a po letech umožnit jeho obnovení za použití zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Stěžovatel namítá, že oba soudy, které o jeho žalobě rozhodovaly, porušily jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 36 odst. 1 a 2Listiny ve spojení s čl. 4 a čl. 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 6Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) tím, že na danou věc neaplikovaly ustanovení §109 odst. 1 písm. c)občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ani neprovedly stěžovatelem navrhované důkazní prostředky k prokázání podmínek použití tohoto ustanovení, a závěr jejich rozhodnutí se tak opírá dle něj o ustanovení zákona, které je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel má z výše uvedených důvodů za to, že ustanovení bodu 37 přílohy 3, části označené jako Ženské kláštery v České republice, zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., bylo do zákona včleněno omylem, neboť zákonodárce neměl k dispozici informace o tom, že nemovitosti uvedené v tomto bodu nejsou ve vlastnictví státu, a z tohoto důvodu nemohou být na základě zákona zcizeny, neboť by tím došlo k vyvlastnění původního vlastníka, aniž by byl splněn předpoklad veřejného zájmu a poskytnutí náhrady za vyvlastnění, a je tedy nutné přistoupit k jeho zrušení pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 4Listiny.II.Druhý senát Ústavního soudu v této souvislosti dospěl k právnímu názoru částečně odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. března 2001 sp. zn. I. ÚS 539/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 21, nález č. 46], dle nějž „pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tento zákon nemůže mít povahu speciálního zákona“, a rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 156), dle nějž „došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu (…), nebránilo nic tomu, aby se svého majetku (stěžovatelka) domáhala žalobou, opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Jinými slovy, existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje v takovém případě postup podle obecného právního předpisu.“. Oba nálezy vycházely z právního názoru obecných soudů (vysloveného zejména v rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99 ze dne 21. srpna 2000, In: Právní rozhledy č. 11/2000, str. 524 – 525 – rozhodnutí je v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98 přímo citováno). Uvedené nálezy se zabývají pouze vztahem restitučních předpisů (zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) a předpisů obecných (občanského zákoníku) tam, kde k převzetí věci státem došlo v rozhodné době (mezi 25. 2. 1948 a 31. 12. 1989, viz §1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody) a kde existoval přímý střet mezi uplatněním restitučního nároku a žaloby na určení vlastnického práva, tedy se mohly spokojit s konstatováním speciality restitučních předpisů, které je uvedeno v jejich právních větách. Druhý senát zastává stanovisko, že tento závěr i přes totožnou právní situaci není aplikovatelný ve všech případech, neboť se nelze nad míru stanovenou platnými zákony, tedy mimo rámec předpisů restitučních (zejména zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.), domáhat majetku, jestliže s takovým majetkem bylo nakládáno jako s majetkem konfiskovaným (nebo znárodněným), došlo-li k převzetí státem před rozhodným obdobím vymezeným zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Citované nálezy však žádnou časovou ani jinou hranici nebo omezení vysloveného právního názoru nestanoví, v zásadě tak postup, jímž se bývalý vlastník majetku, kterého pozbyl před rozhodným obdobím, domáhá prostřednictvím obecné úpravy, umožňují. Druhý senát Ústavního soudu má za to, že přesto, že jde o nesouhlas s vysloveným právním názorem pouze částečný, je třeba postupovat dle §23zákona o Ústavním soudu, neboť citovaný právní názor vyvolává vzhledem ke své závaznosti pro další rozhodování Ústavního soudu závažné právní následky. Citované nálezy vycházejí z interpretace pozitivního práva – zásady lex specialis derogat legi generali, avšak tento základní právní princip – tam, kde existuje speciální právní úprava, nelze využít úpravy obecné – do jisté míry ignorují a docházejí k závěrům opačným. Popsaná interpretace se týkala pouze jednotlivých ustanovení předpisů restitučních, nikoliv jejich aplikace jako celku, s přihlédnutím k cíli, který jejich vydáním zákonodárce sledoval, tedy vymezit jasně okruh vztahů, do kterých lze zpětně zasáhnout, a ostatní ponechat ve stavu, v jakém byly v době přijetí restitučních norem. Takové zúžení předmětu úpravy tzv. restitučních předpisů pouze na právní vztahy vznikající při realizaci zákonem vymezených skutečností je v rozporu nejenom s přímým úmyslem zákonodárce směřujícím jak k nápravě některých zákonem vymezených majetkových křivd vzniklých v rozhodném období, tak i k narovnání vlastnických vztahů (srov. např. §1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, preambuli k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mj. rovněž sám název jakož i znění §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jakož i další předpisy upravující přechod vlastnického práva státu na tělovýchovné organizace nebo církve, svědčilo-li jim vlastnické právo do roku 1948), jejž Ústavní soud v mnohých svých rozhodnutích vzal za svůj, ale mohl by vést a v mnoha případech vede k jeho znehodnocení obcházením této zřejmé vůle. Sporné stanovisko reflektuje i ne zcela jednotná judikatura obecných soudů včetně soudu Nejvyššího, kdy část judikatury užití vlastnických žalob domáhajících se určení vlastnictví k věcem přešlým na stát i bez právního důvodu před rozhodným obdobím nepřipouští, část však zastává názor, že tuto možnost připustit lze, a tento rozpor v judikatuře dosud nebyl vyřešen. [Částečným, nikoliv však dostačujícím, je řešení obsažené ve sjednocujícím stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c)OSŘ.“]Ústavní soud, aniž by se zabýval časovým hlediskem, se nakonec přiklonil ke stanovisku obecných soudů popsanému v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99, tedy k vyjádření vztahů speciality předpisů restitučních k předpisům obecným (zejména občanskému zákoníku) v užším smyslu slova. Zejména zákonem č. 229/1991 Sb. vyjádřený cíl, totiž úprava vlastnických vztahů k půdě jako takových včetně jejich narovnání zmírněním křivd, které byly v rozhodném období učiněny, však použité interpretaci nekonvenují a je nutné na vymezený vztah speciality hledět šířeji. Předpisy, jejichž účelem bylo zmírnit alespoň některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 298/1990 Sb., zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, zákon č. 172/1991 Sb. spolu s předpisy vydanými k jejich provedení, a v některých svých aspektech rovněž zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, případně zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jsou ne zcela sourodou skupinou norem, ne vždy shodné terminologie, avšak vždy téhož účelu. Zákonodárce při jejich konstituování vycházel z faktického stavu v roce 1990 nebo o málo později, vědom si nejen v té době ještě se z paměti nevytrácejících důvodů, které jej k takovému zásahu do vlastnických práv vedly, ale rovněž nutnosti limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován a který je nejlépe vyjádřen právě v ustanovení §1 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli zákona č. 87/1991 Sb., tedy k cílené a přesně vymezené změně v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle má o to závažnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl povinován. Byť k majetkovým křivdám, které mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, bude uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 35, nález č. 192). Shodně to vyjádřil rovněž Maďarský Ústavní soud (rozhodnutí 27/1991 ze dne 20. dubna 1991 a 15/1993 ze dne 12. března 1993). Evropský soud pro lidská práva pak ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. června 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva, „nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny.“ (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy nadále garantováno není. V nálezech sp. zn. I. ÚS 539/98 a sp. zn. IV. ÚS 403/98 popsaný závěr, pomíjející restituční zákonodárství jako celek a dávající přednost dílčí interpretaci jednotlivých ustanovení, však má za následek stálé a účelové zužování předmětu regulace těchto předpisů a ve svém důsledku pak šíření právní nejistoty v těch vztazích, které dle závěrů judikatury obecných soudů z hlediska vymezení věcného, časového i osobního předmětem této úpravy nejsou. Bylo tak především připuštěno, aby mimo rámec restitučních předpisů a jimi vymezených skutečností obecné soudy posuzovaly platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě stát nabyl vlastnictví k věci. Soudy tak přistupují k tomu, že prizmatem dnešní právní teorie, vycházejíce ze skutečností nastalých před několika desítkami let, a tedy i z obtížné důkazní situace, posuzují tehdejší úkony státní správy a jejich důsledky.Ústavní soud navíc v nálezu I. ÚS 539/98 (»Právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ústavněprávního hlediska neudržitelný. Smysl restitučního předpisu totiž spočívá ve snaze o zmírnění byť alespoň některých majetkových křivd, vzniklých v rozhodném období, a tento smysl by byl zjevně popřen, jestliže by byl v samotném restitučním předpisu založen nový důvod vzniku vlastnického práva státem. Jak totiž vyplývá i z gramatické dikce ustanovení §6 citovaného zákona, odstavec 1 tohoto předpisu upravuje případy, kdy v rozhodném období „věc přešla na stát“, zatímco podle odstavce 2 povinnost vydat věc se vztahuje „i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.“. Je tedy zjevné, že smysl odstavce 2 uvedeného ustanovení nespočívá v konstituování nového nabývacího titulu věci pro stát, nýbrž v úpravě případů držby věci státem, k níž bez právního důvodu došlo.«) smíšením dvou právních pojmů – samého vlastnického práva a jednoho z jeho atributů, tj. nároku na jeho ochranu – připustil dotčení statusu quo současných právních vztahů k půdě.Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší jiný majetek, než ten, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd „z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti“, uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Ústavní soud opakovaně připomněl, že restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 691/01, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Lze mít za to, že výsledkem jejich přijetí a následné aplikace mělo být rovněž nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Takový požadavek je nezbytný pro další existenci České republiky jako právního státu, jehož základním pilířem je rovněž princip právní jistoty. Uvedená zásada pak Českou republiku nově zavazuje i ve vztahu a v rámci přejatých závazků při vstupu do Evropské unie. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná. Ve svém nálezu ze dne 23. února 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 (bude uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 36, nález č. 32) Ústavní soud konstatoval, že „podle čl. 1Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. V předmětné věci vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát. Naopak ze všech okolností, které jim byly známy, si mohli udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyli v souladu s platnými zákony. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti. Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů.“. Zároveň však dovodil, aniž by znovu určil jakoukoliv časovou hranici, že „takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů.“. Druhý senát Ústavního soudu zde vycházel ze shora citovaného stanoviska velkého senátu Nejvyššího soudu, aniž by potřeboval ke svému rozhodnutí nějak blíže vymezovat další otázky včetně již zmíněné časové hranice, neboť šlo o otázku převodu vlastnického práva v roce 1967, tedy v časovém rámci restitučními předpisy daném.S tímto obecně jistě platným závěrem však bez dalšího při řešení obdobných vlastnických sporů z hlediska zachování principu právní jistoty vystačit nelze. Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.). Ústavní soud musí připomenout, že ani na období před vymezeným datem, především období let 1945 až 1948, nelze pohlížet jako na období právního nebo společenského poklidu, neboť toto období je charakteristické právě rozsáhlou snahou po rekonstrukci poměrů ve státě ve smyslu narovnání právního i hospodářského řádu zasaženého válkou a obdobím poválečným, mnohdy nedůslednou a chaotickou snahou přizpůsobit tento řád změnám již nastalým, včetně přesunu mas obyvatel v pohraničních oblastech souvisejícího nejdříve s nuceným odchodem českých obyvatel po uzavření Mnichovské dohody do vnitrozemí a aktuálním vylidněním těchto oblastí odsunem německého obyvatelstva na základě přijatého mezinárodního uspořádání. Na tuto snahu je však i nyní nutno pohlížet z hledisek historických, právních i společenských názorů tehdejších, nikoliv dnešních. Toto stanovisko vyslovil Ústavní soud již jednou – při posuzování ústavnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, (nález Ústavního soudu ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález. č. 14; vyhlášen pod č. 55/1995 Sb.): „…to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.“). K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. Žaloba na určení práva [§126občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c)o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: „Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem.“). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení – §228 c. ř. s. [pozn. red.: zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby „tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny“, a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c)o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04). Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před více než půlstoletím. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena. Je-li určovací žalobou napadána konfiskace (její proces, účinky, zákonnost) dle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu č. 108/1945 Sb., případně akty revize první pozemkové reformy, je nutno zdůraznit, že břemeno důkazní zde zatěžovalo vlastníka konfiskovaného majetku, který se proti konfiskaci bránil v tom smyslu, že bylo na něm, aby prokázal, že u něj nejsou zákonné podmínky pro konfiskaci majetku dány, a to v okamžiku konfiskace. Prostřednictvím požadavku určení vlastnického práva se však týž nebo jeho potomci (případně jiné osoby, které tvrdí svůj právní zájem) tohoto zákonného břemene zbavují a přenášejí je na druhou, již tak znevýhodněnou stranu sporu. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly. Např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR Rc 187/47 ze dne 5. února 1947 nepříslušelo soudům zabývat se otázkou konfiskace (z hlediska splnění zákonných podmínek) ani předběžně [shodně Vážný 625; rovněž ve vztahu k dekretu č. 12/1945 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003 sp. zn. 22 Cdo 683/2002, publ. In: Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 26, C 1959: „…(soudu) ani v současné době nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle uvedeného dekretu.“]. Soudobé procesní předpisy záměrně stanoví lhůtu, ve které je možné právní akt či jeho účinky právní cestou napadnout, jinak platí, že je-li tato lhůta promeškána, je rozhodnutí orgánů veřejné moci pravomocné (ve vztahu ke správním rozhodnutím platí zásada správnosti správního rozhodnutí), včetně účinků, které na jeho základě nastaly. Pokud by byla tato lhůta zpochybněna, stejně jako účinky aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani limitu, ať už věcného, ale zejména časového, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti – například na základě obnoveného zřízení zemského (1627) nebo kroků první pozemkové reformy (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového), s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. V této souvislosti lze znovu poukázat na účel předpisů restitučních, které jediné prolomily tuto lhůtu. Pouze v jejich rámci a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, však lze, jak Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl, zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence dosáhnout. Ústavní soud přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze v rámci řízení zvláštního, zejména řízení na základě zákona, který byl ke zmírnění křivd vzniklých v souvislosti s uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb., případně dekretu č. 108/1945 Sb. zákonodárcem přijat. Zákon č. 243/1992 Sb., přijatý na základě zmocnění obsaženého v §7 zákona č. 229/1991 Sb., tak umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. podle části první zákona), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. III.Samotné plynutí času je dle názoru Ústavního soudu skutečností tak závažnou, že i tehdy, kdy s ním nelze ve všech případech zánik vztahu k věci ve smyslu právním, nebo naopak jeho vznik, spojovat, je třeba přiznat mu účinky faktické. Význam času jako právní skutečnosti z hlediska požadavku stability vlastnických vztahů podtrhl zákonodárce v restitučních předpisech, když se na straně jedné rozhodl umožnit průlom do vlastnických vztahů, na straně druhé však uplatnění nároků podle těchto předpisů omezil relativně krátkou časovou lhůtou pro uplatnění restitučního nároku, jejímž marným uplynutím nárok prekludoval. Deformace pojmu vlastnictví a jeho obsahu, učiněná po roce 1948, zasáhla i účinky právních aktů (ať už individuálních či normativních) nastalých před tímto obdobím, neboť samotný jeho institut byl zbaven některých do té doby platných atributů, včetně vlivu času na změnu práv nebo jejich obsahu. Tehdejší právní věda, shodně s platnou právní úpravou, zastávala stanovisko, které je nyní teorií vlastnického práva restaurováno, jímž je „více obsahů, které se k pojmu vlastnictví pojí, resp. existence vlastnictví jako kategorie právní, sociální, ekonomické“ (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, II. díl, str. 198 a násl.). Nutnost uznání vlastnictví jako kategorie sociální, jež musí vejít ve shodu s jeho pojmem právním, bylo chápáno za situace, kdy se někdo choval k věci jako vlastník, byl (mnohdy i ze strany státu a jeho orgánů) za vlastníka uznán a je zásadně i o svém řádném vlastnictví přesvědčen, ač právní stav může být jiný. Tento problém je řešen po celou dobu existence vyspělých právních řádů – v zásadě již od dob římských (zde institutem honorárního nebo praetorského vlastnictví). Další řešení hledala právní teorie v institutech oprávněné držby a vydržení. Tyto instituty spolu s časovým omezením vlastnické žaloby proti tzv. knihovnímu vlastníkovi [jako forma praescriptio tabularum dle §61 – 67 knihovního zákona č. 95 ze dne 25. července 1871 (pozn. red.: zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách) – viz Randa, A.: Právo vlastnické dle rakouského práva, IV. opravené vydání. Praha 1889, str. 113 a násl, shodně Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, II. díl, str. 537 a násl.] a ochranou nabyvatele v dobré víře byly v právním řádu s určitou, nepřerušovanou tradicí naprosto přirozené a o jejich nutnosti nebo účincích nebylo sporu. S účinností občanského zákoníku z roku 1950 (pozn. red.: zákon č. 141/1950 Sb.) však byly zavrženy, čímž byl učiněn další krok v deformaci vlastnického práva a jeho ochrany pro několik desítek let.Je však nepochybné, že účinky plynutí času nastaly bez ohledu na to, zda byly či nebyly právním řádem aprobovány, neboť tyto účinky veřejnoprávního postupu jako titulu přechodu vlastnického práva ani přechod vlastnického práva (bez ohledu na existenci nebo správnost titulu tohoto přechodu) nebyly zpochybněny v rámci jakéhokoliv přezkumu (nebo se tak stalo neúspěšně) a na základě takového aktu (o jehož správnosti nevznikly pochyby) došlo k dalším změnám v právních vztazích k věci. Doba, která uplynula od roku 1948, je delší než půl století a dalece překročila v jakémkoliv časovém období zakotvené lhůty vydržecí, a to jak u vydržení řádného, tak mimořádného (tj. vydržení beztitulárního). Lze tedy mít za to, že skutečnosti nastalé před tímto datem a jejich právní následky, pokud nebyly dotčeny v rámci aplikace právní úpravy zvláštního zákona č. 243/1992 Sb. v taxativně stanovených případech, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního (G. Jellinek), tak je jim třeba přiznat tento účinek i z hlediska práva vnitrostátního. Případná tvrzená křivda nastalá před rozhodným obdobím tak nemůže být reparovatelná dnešními prostředky právními. Shodně to již vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. října 2001 sp. zn. IV. ÚS 437/01 (nepublikováno): „Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Výjimečně však, ve věcech restitučních, Ústavní soud vyslovil názor, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů uvedených v restitučních předpisech (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 225/96, uveřejněný pod č. 18, svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). O takovou restituční věc se však v případě stěžovatelky nejedná, přičemž Ústavní soud nesdílí její přesvědčení, že závěry ve věcech restitučních nutno respektovat i při rozhodování o určovacích žalobách. Orgány veřejné moci ve věci stěžovatelky rozhodující tedy nebyly povinny zabývat se zkoumáním, zda příslušné (deklaratorní) správní rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., bylo vydáno v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatelky, resp. její babičky podmínky pro konfiskaci splněny nebyly. Je však i toho názoru, že v roce 1946, kdy k vydání konfiskačního výměru došlo, byla Československá republika demokratickým státem, a tudíž babičce stěžovatelky nic nebránilo využít možnost podat odvolání k příslušnému zemskému národnímu výboru ve smyslu §1 odst. 4 cit. dekretu. Pokud takto nepostupovala, nelze za současného právního stavu zvrátit předmětné správní rozhodnutí určovací žalobou. Tomuto závěru odpovídá i platný systém restitučních předpisů, jež je výrazem vůle zákonodárce omezit nápravu spáchaných majetkových křivd na ty, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Ústavní soud připomíná, že pokud došlo v tomto období k dokončení sporu, který započal před tímto obdobím (např. sporu o platnost konfiskace), pak se svými rozhodnutími zastal těch, u kterých bylo zřejmé, že došlo následně ke zneužití dekretů prezidenta republiky, např. svévolnou anulací rozhodnutí ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců [viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 309/97 (pozn. red.: Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 91), citovaný v odůvodnění ústavní stížnosti].“ Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně zákonem připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. II. ÚS 155/03, nepublikováno) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby vlastnictví k věci (bez ohledu na to, zda se jedná o nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí či nikoliv) nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohou spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis. Odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11Listiny. Je zde nutno poukázat na dobu, kdy Listina vznikala a rovněž zřejmý úmysl zákonodárce zakotvit ochranu především toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Tento článek je tak především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví, obdobně jako tomu bylo v případě prvního předobrazu Listiny – Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, případně Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 i Protokolu č. 1 z roku 1952 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je nezpochybnitelné, že žádný z uvedených dokumentů neměl na mysli poskytování ochrany dávno nevykonávanému a mnohdy zapomenutému formálnímu právu; v opačném případě by nebylo možné ani vydržení. V daném případě nejde ani o vyvlastnění, jak bylo mnohokrát zdůrazněno, nýbrž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); pokud osoba, která pozbyla majetek v důsledku jeho odnětí státem, se nedomáhala ochrany u soudu (a přinejmenším v letech 1945 – 1948 tu taková možnost byla) nebo nebyla úspěšná, nemůže po uplynutí mnoha desetiletí legitimně očekávat, že by mohlo dojít k obnovení jejího vlastnického práva. Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V případě, že takto nabytý majetek stát mezitím převedl na třetí osobu (např. na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, případně v privatizaci), ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka nebude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil. Nelze tedy napadnout, mimo zvláštními zákony vymezený rámec, vlastnické právo osob, které je nabyly od státu, cestou zpochybnění právních skutečností nastalých dříve, než došlo k uvedené deformaci právního řádu, a to bez ohledu na to, zda byl přechod vlastnictví promítnut do zápisů ve veřejných rejstřících k tomu účelu určených (pozemkových knihách, katastru nemovitostí, patentovém rejstříku a dalších) či nikoliv. Nelze tak dát před materiálním vlastnictvím, podloženým zápisem v katastru nemovitostí, nastalým před téměř šedesáti lety, přednost formálnímu vlastnickému právu, jsou-li namítány pochybnosti o jeho zániku jen proto, že následně k uvedené deformaci došlo. Takovýto postup by nemohl obstát nejen z hlediska práv chráněných čl. 11 odst. 1 a rovněž čl. 11 odst. 3 větou druhou Listiny, ale především s ohledem na čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva dal prostřednictvím svých rozhodnutí při výkladu tohoto článku opakovaně najevo, a to i ve vztahu k České republice, že Úmluvou, resp. Protokolem k ní je chráněn majetek existující (existing possesions, biens actuels), nikoliv „očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouho nemožné účinně vykonávat“ (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech X. Y. a Z. proti Německu, 1997, Malhous proti České republice, 2000, Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, 2002, a další). Výklad Evropského soudu pro lidská práva tak dává přednost zachování právní jistoty osob, kterým svědčí onen atribut existujícího majetku, a kterým lze přiznat „legitimní očekávání, že tento stav bude zachován“ (viz např. Michael Stretch v. Spojené království, 2003).Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně. Pavel Rychetskýpředseda Ústavního soudu
O d l i š n é s t a n o v i s k ok odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 vyjadřujícího právní názor odlišný od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezech sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98 (§14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním souduVe věci shora uvedené vyjadřuji odlišné stanovisko k odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudut a k t o :1) S výrokem souhlasím.2) Nesouhlasím s odůvodněním stanoviska pléna na str. 5, které kritizuje v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98 zejména tuto právní větu: „Právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ústavněprávního hlediska neudržitelný.“ To proto, že b. II. citovaného stanoviska pléna se týká zejména věcí, kde k zániku vlastnického práva došlo před 25. 2. 1948, zatím co nález sp. zn. I. ÚS 539/98 se týkal rozhodného období, tj. po 25. 2. 1948. Na tom nic nemění ani b. II. stanoviska pléna v 1. větě, kde se říká, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, neboť citovaná právní věta nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98 řeší zcela specifickou situaci, kdy došlo fyzickou násilnou okupací k převzetí věci státem.V Brně dne 1. listopadu 2005 Vojen GüttlerOdlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS –st. 21/05S většinovým stanoviskem se nemohu ztotožnit z následujících důvodů: Především namítám, že pro přijetí stanoviska nebyly dány procesní předpoklady tak, jak je upravuje §23 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení stanoví, že jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán. II. senát Ústavního soudu předložil věc plénu s tím, že má právní názor odchylný od právního názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98. Oba dva tyto nálezy řešily otázku možnosti soudního uplatnění ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku ve vztahu k majetku, k jehož odejmutí státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací, došlo v době nesvobody ve smyslu zákona č. 480/1991 Sb. Stejně samozřejmě se tyto nálezy musely vypořádat s otázkou restitučního zákonodárství, které je adresováno osobám, jejichž majetek přešel anebo byl převeden na stát v témže období. Samozřejmě se tyto nálezy nezabývaly otázkou ochrany vlastnického práva, do něhož mělo být různými postupy státu zasaženo před obdobím doby nesvobody, specificky v rozmezí let 1945 – 1948. Oproti tomu ústavní stížnosti, o nichž má rozhodovat II. senát, jsou skutkově pevně ukotveny právě v období předcházejícímu době nesvobody, tj. v období, na které restituční zákonodárství nedopadá. II. senát tedy nemusel řešit otázku konkurence restitučních předpisů a obecné úpravy podle občanského zákoníku. Pokud plénum přesto tento problém přijalo k řešení stanoviskem, postupovalo dle mého názoru mimo procesní rámec vymezený zákonem o Ústavním soudu. Takovýto postup v sobě ovšem ukrývá mnoho potenciálních nebezpečí. Především jde o to, že věc je odnímána zákonnému soudci (senátu), jehož vůli nahrazuje vůle pléna promítnutá do stanoviska. Mám za to, že II. senát měl ve věcech stěžovatele Oldřicha Kinského, které jsou po spojení vedeny pod sp. zn. II. ÚS 14/04, rozhodnout sám, přičemž měl dle mého názoru posoudit pouze otázku, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva k věci, které nebylo vykonáváno po dobu téměř 60 let a měl odpovědět na otázku, zda po tak dlouhé době lze v takové věci vést fair proces. Fair procesem je přitom třeba rozumět proces, v němž lze reálně a úplně důkazně prokazovat tvrzení účastníků takového sporu, anebo zda délka uplynulého času sama o sobě vylučuje provést proces tak, aby na jeho konci mohlo být vyneseno spravedlivé rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které pokud možno odpovídá skutkovému stavu tak, jak se odehrál. Tato otázka má také, narozdíl od otázek řešených stanoviskem, skutečný dopad do základních práv, tj. má ústavní rozměr. Oproti tomu odůvodnění stanoviska obsahuje „kopernikánský obrat“ v judikatuře Ústavního soudu ve vztahu ke skutečným restitucím, když dovozuje, že restituční zákony legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními (zjevně jde o eufemistické označení převzetí věci státem bez právního důvodu, tj. fyzickou okupací). Pokud stanovisko dále dodává ve vztahu k naznačenému výkladu restitučních zákonů, že je lhostejné, že by bez existence těchto zákonů bývalo bylo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů, vysvětluje účel restitučních zákonů zcela opačně než dosud činila judikatura Ústavního soudu. Jinými slovy, stanovisko restitučním zákonům připisuje účel spočívající ve vyvlastnění přinejmenším toho majetku, kterého se stát zmocnil fyzickou okupací. Tento závěr činím proto, že dále stanovisko dovolávajíce se preambule k zákonu o mimosoudních rehabilitacích tvrdí, že tento zákon „uzákonil, že tento majetek (rozuměj veškerý majetek státu, který stát vlastnil ke dni přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích), je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nárok podle obecných předpisů“. Za novum v judikatuře Ústavního soudu považuji i to, že preambuli zákona jsou přičítány normativní účinky, což je rovněž v rozporu s chápáním významu preambulí k zákonům ze strany evropské teorie práva. Stanovisko se také nevypořádává s důsledky svého judikatorního obratu provedeného po dvanácti letech trvání restituční judikatury, tedy neřeší, resp. vůbec si nepoložilo otázku zachování rovnosti před zákonem jako základního práva účastníků v řízeních o ústavních stížnostech, o nichž bude rozhodováno až po přijetí stanoviska, jímž jsou soudci Ústavního soudu do budoucna vázáni.Stanovisko se dovolává různých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se ovšem vztahují k různým a od dané věci, která měla dát podnět k zaujetí stanoviska, se odlišujících situací. Nelze však přehlédnout, že Evropský soud pro lidská práva jak ve věci Jantner, tak ve věci Kopecký vyjadřuje se ke svobodě státu při výběru podmínek k navracení majetku, výslovně předpokládá, že tento majetek byl na stát převeden. Jinými slovy Evropský soud pro lidská práva vychází ze situace, že stát (byť s jiným politickým režimem) jednal podle svých tehdy platných právních norem. Oproti tomu z žádného citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva nelze dovodit, že by tento soud přiznal státu možnost zákonem legalizovat vlastnictví státu k věci, kterou získal bez právního důvodu, což je akt, který v případě obdobného jednání ze strany fyzických osob je v celém civilizovaném světě nazýván krádeží. Stanovisko pojmy převod vlastnictví, přechod vlastnictví, převzetí věci bez právního důvodu používá promiscue, stejně jako jedním dechem hovoří o vlastnickém právu a legitimním očekávání, byť jde o pojmy rozdílné, kdy legitimní očekávání vůbec nelze chránit pomocí žaloby na určení na rozdíl od vlastnictví. Stejně tak považuji za notorietu, která se přesto dostala dokonce do právní věty stanoviska, jež tvrdí, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo. Další úvahy ve stanovisku uvedené – např. k povaze a možnosti uplatnění určovací žaloby jsou v obecné poloze věcí výkladu obyčejných zákonů, který náleží obecným soudům - a navíc jsou v dané věci nadbytečné, ba protismyslné. To proto, že stanovisko spatřuje (jak svrchu uvedeno) účel restitučních zákonů v „uzákonění“ vlastnictví veškerého majetku státu, který získal nebo držel v době nesvobody bez ohledu na právní důvod. Za této situace, tedy je-li takto autoritativně souhrnně konstatován nový vlastník – stát, jsou samozřejmě všechny žaloby jednotlivců, jejichž předmětem jsou věci z takového majetku státu, předem odsouzeny k neúspěchu, neboť o tom, kdo je vlastník, rozhodl Ústavní soud souhrnně a obecně, čímž aktivisticky nahradil vůli zákonodárce. Přitom je otázkou, zda by zákonodárcem takto projevená vůle obstála v testu ústavnosti. Z téhož důvodu jsou nadbytečné a nekonzistentní i úvahy o následcích plynutí času a další. Ze všech těchto důvodů, jakož i z dalších, jsem hlasovala proti přijetí stanoviska. Dne 1. listopadu 2005Eliška Wagnerová K odlišnému stanovisku soudkyně Elišky Wagnerové se připojil soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný. Dne 1. listopadu 2005 Miloslav Výborný