ECLI:CZ:US:2006:1.US.19.06
sp. zn. I. ÚS 19/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, čj. 28 Cdo 2882/2004 - 638, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 19. 5. 2004, čj. 35 Co 292/2003 - 609, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v České Lípě, se stěžovatel domáhal, proti žalované obci Prysk, určení svého vlastnického práva k nemovitostem v žalobě blíže označeným. V žalobě uvedl, že těchto nemovitostí se v roce 1945 zmocnil československý stát. Stěžovatel k nim nikdy své vlastnické právo neztratil. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 3. 2003, čj. 9 C 679/2001 - 581 (který však není předmětem řízení o této ústavní stížnosti), byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví označeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek okresního soudu, byť z jiných právních důvodů (podle okresního soudu stěžovatel neprokázal vznik vlastnického práva, podle odvolacího soudu zaniklo stěžovatelovo vlastnické právo konfiskací na základě prezidentských dekretů v roce 1945).
Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, protože ve věci nešlo o otázku zásadního právního významu. V této souvislosti poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 (sp. zn. 22 Cdo 1222/2001), který dospěl k právnímu závěru, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel velmi obsáhle polemizuje s rozhodnutími obecných soudů, jejichž zrušení navrhl. Ta podle něho porušila jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navíc zasáhla též do jeho práva zakotveného v čl. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, stejně jako v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel nesouhlasil s výkladem dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze strany obecných soudů a upozornil na to, že v průběhu konfiskačního řízení nebyl v roce 1945 nikým v Československé republice zastoupen. Jako nezletilé dítě měl právo na právní zastoupení již v roce 1945. Počínaje rokem 1948 soustavně usiloval o navrácení konfiskovaného majetku. Konečně poukázal na nejednotnou judikaturu obecných soudů a obsáhle argumentoval tím, že Nejvyšší soud ČR nesprávně vyhodnotil jeho dovolání z toho hlediska, zda přineslo otázku zásadního právního významu. Navíc Nejvyšší soud ČR provedl a hodnotil určité důkazy v rozporu se zákonem.
Stěžovatel dále podrobil obsáhlé kritice skutková zjištění obecných soudů. Uvedl, že není restitučně oprávněnou osobou, proto se ani (v rozporu s tím, co tvrdí Nejvyšší soud ČR) nemohl domáhat svého majetku v rámci restituce. Nesouhlasí se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.) a ztotožnil se s odlišným stanoviskem soudců E. Wagnerové a M. Výborného. Upozornil na odlišný nález sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004, který je s citovaným stanoviskem v rozporu a není vůbec jasné, jak mohli stejní tři soudci Ústavního soudu hlasovat, během necelých sedmnácti měsíců, pro zcela odlišný právní závěr Ústavního soudu, zaujatý ve zmíněném plenárním stanovisku. Obdobně to platí též pro nález sp. zn. II. ÚS 504/04.
Stěžovatel zopakoval, že v řízení před odvolacím i dovolacím soudem neúspěšně uplatňoval "návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství". Šlo o otázku, týkající se souladného výkladu dekretu č. 12/1945 Sb. s právem Evropské unie. Tvrdí, že odmítnutí předběžné otázky Nejvyšším soudem ČR souvisí s řadou dalších procesních pochybení, kterých se Nejvyšší soud ČR dopustil. Stěžovatel, narozený v roce 1936, byl během 2. světové války malým dítětem, je potomkem starobylého českého rodu Kinských, a není tedy vůbec jasné, jak se mohl dopustit jakéhokoliv provinění proti českému národu, na jehož základě by mu měl být konfiskován majetek.
Navíc byl postupem Nejvyššího soudu ČR odňat svému zákonnému soudci, neboť jeho věc měla být projednána senátem č. 22 uvedeného soudu, namísto toho však byla projednána senátem č. 28. Členem senátu č. 22 je totiž soudce František Balák, který v časopiseckém článku, publikovaném v Právním zpravodaji č. 8/2004, prezentoval svůj nesouhlas s právním názorem rozsudku velkého senátu. Citací článků z denního tisku stěžovatel upozornil na hrubé politické ovlivňování své kauzy ze strany tehdejšího ministra spravedlnosti, ministra kultury či současného prezidenta republiky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně upozorňuje, že podle své judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, zda se v daném případě jednalo či nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tom Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, stejná sbírka, sv. 31, str. 383 a mnohé další). V tomto smyslu jsou výtky, uvedené pod bodem I., IV. a V. ústavní stížnosti, bezpředmětné. Ústavní soud v případech usnesení Nejvyššího soudu ČR, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod" - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům usnesení Nejvyššího soudu ČR v této věci vyhovělo více než dostatečně.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) OSŘ, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názor Nejvyššího soudu ČR se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti. Poukaz stěžovatele na údajné, s tímto stanoviskem rozporné (a tomuto stanovisku časově předcházející) nálezy na tom nemůže nic změnit, neboť účelem stanoviska je právě sjednotit případně rozpornou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 14/04, přístupný na www.judikatura.cz). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění jím navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně stěžovatelem samotným citovaný nález sp. zn. I. ÚS 98/04, přístupný na www.judikatura.cz). Typickým příkladem jsou i stěžovatelem namítané "opomenuté" důkazy a skutečnosti, které nebyly údajně obecnými soudy v jeho věci vzaty v úvahu a které není možno po šesti desítkách let, které od té doby uplynuly, v jakémkoliv představitelném procesu smysluplně provést. Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva obce. Jak totiž ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Pokud jde o výtku stěžovatele, že obecné soudy nepředložily předběžnou otázku, podle čl. 234 SES Soudnímu dvoru ES, a stejně pokud jde o návrh, aby tak učinil Ústavní soud samotný, nelze než odkázat na shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 14/04, který vysvětlil, proč nejsou úvahy o předběžné otázce, které uplatňuje stěžovatel, namístě. Věc totiž není a nemůže být otázkou evropského práva ani co se týče materiální úpravy, ani co se týče ratione temporis.
K tvrzení, že stěžovatel byl, v řízení před Nejvyšším soudem ČR, odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud odkazuje na vysvětlení Nejvyššího soudu ČR, stěžovateli ostatně známé též z jeho dalších obdobných věcí, řešených Nejvyšším a Ústavním soudem, podle něhož k projednání věci byl příslušný senát 28 Cdo, který je rozvrhem práce povolán k rozhodování v restitučních věcech. Pokud Nejvyšší soud ČR vyhodnotil věc stěžovatele jako restituční a následně tuto věc svěřil senátu 28 Cdo, není na tom nic protiústavního.
Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud plně odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a na nález sp. zn. II. ÚS 14/04 (oba přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu, stanovisko publikováno pod č. 477/2005 Sb., citovaný nález byl navíc vydán ve věci samotného stěžovatele, a byl tedy stěžovateli mezitím doručen).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu