infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2006, sp. zn. I. ÚS 321/06 [ nález / JANŮ / výz-2 ], paralelní citace: N 229/43 SbNU 595 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:1.US.321.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Získání informací o zdravotním stavu za účelem trestního řízení

Právní věta Právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. K omezení takového práva lze nicméně přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo co nejširšího uplatnění obou chráněných hodnot. Ve vztahu k mlčenlivosti založené §55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, je nutné informace pro trestní řízení vyžadovat postupem podle §8 odst. 5 trestního řádu.

ECLI:CZ:US:2006:1.US.321.06
sp. zn. I. ÚS 321/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 18. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 321/06 ve věci ústavní stížnosti L. Č., Mgr. L. F. a Mgr. H. K. proti předchozímu souhlasu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 4. 2006 č. j. Nt 584/2006-2 a proti opatření Policie České republiky, Okresního ředitelství ve Znojmě, ze dne 10. 4. 2006 sp. zn. ČTS: ORZN-120/KPV-OOK-2006, jimiž došlo ke zproštění povinnosti zdravotnických pracovníků zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se stěžovatelů aplikací §8 odst. 5 trestního řádu. I. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. H. K. se zastavuje. II. Ve věci zbývajících stěžovatelů se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2006, stěžovatelé napadli předchozí souhlas Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 4. 2006 č. j. Nt 584/2006-2 (dále jen "předchozí souhlas okresního soudu"), kterým podle §8 odst. 5 trestního řádu zprostil zdravotnické pracovníky povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, týkajících se jejich zdravotního stavu. Rovněž napadli opatření Policie České republiky, Okresního ředitelství ve Znojmě, (dále jen "policie") ze dne 10. 4. 2006 sp. zn. ČTS: ORZN-120/KPV-OOK-2006 (dále jen "opatření policie"), jímž byl podle §105 odst. 1 trestního řádu ke znaleckému zkoumání v trestním řízení přibrán soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie. 2. Stěžovatelé uvádějí, že policie vede trestní řízení proti K. P. pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona, ke kterému mělo dojít při dopravní nehodě. Této dopravní nehody se stěžovatelé zúčastnili jako spolucestující K. P. a utrpěli přitom zranění. Následně policii výslovně odepřeli souhlas s tím, aby jí lékaři poskytovali údaje o jejich zdravotním stavu. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě proto podalo k okresnímu soudu návrh na postup podle §8 odst. 5 trestního řádu, čemuž soud vyhověl. 3. Stěžovatelé především poukazují na to, že se nepřipojili jako poškození k trestnímu řízení, nepožadují v něm náhradu škody a výslovně odmítli dát ve smyslu §55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu") souhlas s poskytnutím informací o svém zdravotním stavu. Na to upozorňovali i znalce před zahájením jeho činnosti, ten však přesto zjišťoval informace o jejich zdravotním stavu. Bylo tedy postupováno proti jejich vůli a legitimnímu rozhodnutí. Rozsah informací zjištěný znaleckým zkoumání nadto považují za nepřiměřeně široký, když znalecký posudek obsahuje nadbytečné informace o výpočtu bolestného a zejména pak úvahy o možné délce léčení a následcích zranění. 4. Dále poznamenávají, že podle názoru trestního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněného ve zprávě o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. platí, že ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu se uplatní pouze tehdy, pokud zákon, který obsahuje státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti současně nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat skutečnosti, na něž se tato povinnost mlčenlivosti vztahuje. Souhlasí s tím, že o takovouto situaci, totiž o absenci vymezení okolností, za kterých orgány činné v trestním řízení mohou požadovat informace, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, v případě zákona o péči o zdraví lidu jde. Upozorňují však, že je třeba dbát zásad přiměřenosti, zdrženlivosti a subsidiarity upravených v §2 odst. 4 trestního řádu. 5. Namítají také, že soud nevymezil konkrétní zdravotnické pracovníky, kteří získali v souvislosti s dopravní nehodou informace o jejich zdravotním stavu, a není zřejmé, že se má jednat pouze o ty zdravotnické informace a dokumentaci, týkající se předmětné dopravní nehody. 6. Z uvedených důvodů se domnívají, že došlo k porušení čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvujících jejich základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejich soukromého života. Soukromí přitom považují za sféru života člověka, kam nikdo, ani stát, nesmí bez jeho souhlasu nebo výslovného dovolení zákona zasahovat, ani o ní požadovat či získávat informace, a o které není povinen nikomu, ani státu, informace dávat, pokud mu to zákona neukládá. Soukromím je třeba rozumět i lékařské tajemství. 7. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud konstatoval porušení citovaného ústavně zaručeného práva, napadená rozhodnutí zrušil a přikázal okresnímu soudu, popřípadě policii, obnovení stavu před porušením. 8. V dodatečně zaslaném doplnění ústavní stížnosti ještě dále upozornili, že výrok rozhodnutí podle §8 odst. 5 trestního řádu nemůže vzhledem k formulaci tohoto ustanovení znít "zprošťuji zdravotnické pracovníky povinnosti zachovávat mlčenlivost". Oprávnění k takovéto jeho podobě nevyplývá ani z §55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, a došlo tak k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterého státní moc lze uplatňovat jen způsobem, který zákon stanoví. II. 9. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 10. Okresní soud uvedl, že se nehodlá blíže vyjadřovat, neboť z odůvodnění jeho předchozího souhlasu lze důvody pro vydání rozhodnutí dovodit. 11. Rovněž Okresní státní zastupitelství ve Zlíně ani policie poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. 12. Protože žádné vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti nebo argumentaci, jež by měly vliv na posouzení věci, Ústavní soud je nevzal za základ svého rozhodnutí, a proto je nezasílal ani žádnému ze stěžovatelů k replice. III. 13. Sdělením, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 1. 8. 2006, vzala stěžovatelka H. K. ústavní stížnost zpět. 14. Podle §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět jen do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě; v takovém případě Ústavní soud řízení zastaví. Vzhledem k tomu, že podmínky daného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud rozhodl o zastavení řízení pokud jde o stěžovatelku H. K. IV. 15. Čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny zní: Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. 16. Čl. 2 odst. 2 Listiny zní: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. 17. K posouzení, zda v daném případě bylo postupováno v souladu s těmito ustanoveními, či zda byla porušena, jak tvrdí stěžovatelé, si Ústavní soud od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. Nt 584/2006. Po přezkoumání obsahu tohoto spisu a uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů nedošlo. V. 18. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelů, že bylo protiprávně postupováno proti jejich vůli a legitimnímu rozhodnutí. 19. V prvé řadě je třeba připomenout, že negativní stanovisko poškozeného k trestnímu stíhání obviněného zásadně nemůže vést k závěru o nemožnosti vedení trestního řízení. To platí právě i v případě ochrany zdraví a životů, na které má společnost zvláštní zájem a může takovéto hodnoty hájit i proti vůli jejich nositelů. Až na stanovené výjimky (viz §163 trestního řádu) je trestní řízení možno vést i přes nesouhlas poškozeného. 20. Pokud je možno vést trestní stíhání i proti vůli poškozeného, je logické, že pouhý jeho nesouhlas nemůže vést ani k závěru o nepřípustnosti získávání nezbytných informací o jeho zdravotním stavu. V opačném případě by možnosti trestního stíhání byly značně ztíženy a fakticky by došlo k obcházení výše naznačeného principu, že jedinec nemůže sám rozhodovat o zájmech, které se týkají nejen jeho, ale i společnosti jako celku. Ústavní soud je přesvědčen, že za takovéto situace je možné omezit právo na soukromí s ohledem na potřebu ochrany životů a zdraví. 21. Právo na ochranu soukromého života je nezadatelným lidským právem, které bezpochyby zahrnuje, mimo jiné, právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popřípadě v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 32). K omezení takového práva lze přikročit za účelem ochrany základních práv jiných osob, anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05 a sp. zn. IV. ÚS 412/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 196 a nález č. 223). Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje vzájemnou kolizi základních práv a svobod, respektive jejich střet s jinou ústavně chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality. Přitom je třeba dbát, aby bylo dosaženo co nejširšího uplatnění obou chráněných hodnot. 22. Ústavní soud konstatuje, že omezení práva na soukromí, umožňující nakládání s informacemi o zdravotním stavu osob zraněných při dopravní nehodě bez jejich souhlasu, v míře nezbytné v rámci trestního řízení ve světle naznačených zásad, tedy při uvážení proporcionality, obstojí. Zájem na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů, ale též zájem na ochraně jednotlivce před neodůvodněným stíháním a odsouzením, daný možností získání informací svědčících ve prospěch podezřelého, respektive obviněného, je legitimním a nezbytným cílem demokratické společnosti. Lze nalézt i racionální spojení mezi tímto cílem a prostředky, kterými ho má být dosaženo, a není zde dána možnost jejich nahrazení alternativními způsoby, které by byly méně zasahující do základních práv garantovaných čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Dosahování účelu trestního řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv jiných subjektů, než těch, proti nimž se řízení vede (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 256/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 37). 23. Jakkoliv trestněprávní předpisy zakotvují postavení poškozeného a přiznávají mu určitá oprávnění (viz např. §43 trestního řádu), dle přesvědčení Ústavního soudu tento subjekt možnost limitovat dokazování v trestním řízení mít nemůže. Opačný závěr by nepřiměřeně posiloval jeho postavení v rámci trestního procesu a byl v rozporu s požadavkem na objektivní zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Stěžovatelé se domáhají takové šíře oprávnění poškozeného, která by se v jiných případech mohla dostat i do střetu s právy obhajoby, které náleží prostor podle své vlastní taktiky navrhovat, jaké důkazy mají být provedeny. Byť zásah do práva poškozených na soukromí nelze bagatelizovat, nelze akceptovat takový výklad právní úpravy, který by vedl k situaci, že možnosti obžaloby i obhajoby dosáhnout výslechu svědků či vypracování odborných vyjádření a znaleckých posudků by se zásadně lišily podle toho, zda se poškozený rozhodl, že dá k nakládání se svými osobními údaji souhlas, či nikoliv, případně v jaké míře. 24. Nelze také opomíjet, že dopravní nehoda zanechala na poškozených závažná zranění, na jejichž léčení bezpochyby byly a ještě budou vynaloženy značné finanční prostředky ze zdravotního pojištění. Podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, příslušná zdravotní pojišťovna má právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění. Poškození tedy nemohou bránit řádnému vyšetření dopravní nehody též proto, že je zde dán veřejný zájem na ochraně prostředků tohoto pojištění, spojený s nutností zjistit naplnění podmínek pro vznik nároku zdravotní pojišťovny podle citovaného ustanovení. 25. Možnost pracovat v rámci trestního řízení s informacemi o zdravotním stavu osob bez jejich souhlasu přitom samozřejmě neznamená, že tak lze činit nepřiměřeným způsobem. Jakkoliv vzhledem k veřejnému charakteru procesu nelze rozšíření některých údajů o zdravotním stavu mezi veřejnost zabránit, je pochopitelně nutné, aby charakter těchto informací měly orgány činné v trestním řízení stále na mysli a nakládaly s nimi pouze v nezbytném rozsahu. 26. Z uvedených důvodů argumentace stěžovatelů Ústavní soud o oprávněnosti ústavní stížnosti nepřesvědčila. VI. 27. Ústavní soud také považoval za nutné, byť stěžovatelé v tomto smyslu proti napadeným rozhodnutím nebrojili, zabývat se otázkou, zda ve vztahu k mlčenlivosti uložené zákonem o péči o zdraví lidu lze použít ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu. Ustanovení §55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu ukládá každému zdravotnickému pracovníkovi "zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu; povinnost oznamovat určité skutečnosti, uložená zdravotnickým pracovníkům zvláštními předpisy, není tím dotčena.". Ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu zní: "Nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona o advokacii.". 28. Ústavní soud si je vědom výkladového stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství č. 7/2005, které zastává názor, že postup podle §8 odst. 5 trestního řádu, který je možný pouze při absenci příslušné právní úpravy ve zvláštním zákoně, je vzhledem k citované možnosti zproštění zakotvené v zákoně o péči o zdraví lidu vyloučen. Dle Nejvyššího státního zastupitelství je nadřízeným orgánem zdravotnického pracovníka v případě státního zdravotnického zařízení Ministerstvo zdravotnictví a u nestátního orgán státní správy, který vydal oprávnění k jeho provozování, tedy příslušný krajský úřad. Ministerstvo, respektive krajský úřad, jej mohou zprostit pro účely trestního řízení mlčenlivosti, neboť důležitým státním zájmem je zájem na zjištění trestných činů a jejich pachatelů. 29. Ústavní soud se s tímto výkladovým stanoviskem neztotožňuje. V prvé řadě lze předestřít, že literatura označuje předmětné ustanovení o možnosti zproštění za dnes již mrtvé a nepoužitelné (Stolíková, Jitka - Mach, Jan; Právní odpovědnost v medicíně, Galén, 1998, Praha, str. 236. Buriánek, Jan; Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace a související právní otázky, Linde, 2005, Praha, str. 18-19.). Upozorňuje, že pojem "nadřízený orgán" neodpovídá vztahům krajů ke zdravotnickým zařízením, a pochybnosti vyvolává i otázka, zda kraje mají oprávnění hodnotit, co takový státní zájem představuje. 30. Ústavní soud je přesvědčen, že úprava v zákoně o péči o zdraví lidu není úpravou, podle které by bylo možno zprošťovat mlčenlivosti pro účely trestního řízení (a tedy překážkou vylučující aplikaci §8 odst. 5 trestního řádu). Ve shodě s komentářem k trestnímu řádu (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 90 I. dílu) zastává názor, že pokud ustanovení zvláštního předpisu sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky ve vztahu k trestnímu řízení (totiž nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat předmětné skutečnosti), je postup podle §8 odst. 5 trestního řádu možný. Zákon o péči o zdraví lidu neobsahuje takovou právní úpravu, jakou můžeme nalézt např. v §49 zákona č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, dle kterého se v něm stanovená povinnost mlčenlivosti nevztahuje na obsah a nutný rozsah informací v případech trestního řízení podle zvláštních právních předpisů. 31. Přisvědčit je třeba i citovaným námitkám uvedené literatury proti Ministerstvu zdravotnictví a krajům jako orgánům, které by měly mlčenlivosti zprošťovat. Taková úloha by neodpovídala jejich postavení, oprávněním, ani praktickým možnostem důvodnost návrhu na zproštění mlčenlivosti posoudit. V této souvislosti lze též připomenout, že pokud právní předpis umožňuje různou interpretaci norem jednoduchého práva, je povinností všech státních orgánů postupovat ústavně konformním způsobem. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem (shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 408/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 146). Pokud v dané věci proti sobě stojí výklad zastávající zprošťování mlčenlivosti ministerstvem, respektive krajským úřadem na straně jedné, a soudem na straně druhé, je třeba přisvědčit posledně uvedenému. Soud totiž, vzhledem ke svým institucionálním rysům v podobě nestrannosti a nezávislosti, a též ke svému procesnímu postavení v trestním řízení, je bezpochyby lépe předurčen k posouzení důvodnosti návrhu na zbavení mlčenlivosti a s tím spojenému omezení základních práv a svobod. 32. Ústavní soud uzavírá, že ve vztahu k mlčenlivosti, založené §55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, je nutné informace pro trestní řízení vyžadovat postupem podle §8 odst. 5 trestního řádu. 33. Pro úplnost je vhodné dodat, že o obdobnou situaci nejde v případech, kdy mlčenlivost podle zákona o péči o zdraví lidu vůbec nevzniká, jako např. při pitvě podle §115 trestního řádu, při prohlídce těla podle 114 trestního řádu, či nahlížení do zdravotnické dokumentace podle §67b odst. 10 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu, neboť lékař provádějící takovéto úkony se s informacemi o zdravotním stavu neseznamuje v souvislosti s výkonem svého povolání [ve smyslu §55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu], nýbrž v rámci úkonů trestního řízení (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 926 I. dílu). Zdravotnický pracovník, který např. provedl prohlídku těla, nepotřebuje souhlas soudu podle §8 odst. 5 trestního řádu k tomu, aby orgánu činnému v trestním řízení sdělil výsledky této prohlídky. VII. 34. Pokud jde o další námitky stěžovatelů, Ústavní soud rovněž neshledal důvodů k vyhovění ústavní stížnosti. Nelze souhlasit s jejich názorem, že informace o možné délce léčení a následcích zranění byly zjišťovány nadbytečně. Právě naopak, takové údaje jsou pro dané trestní řízení nezbytné a to jak při zvažování otázky viny, tak trestu. Skutková podstata §224 trestního zákona dochází naplnění tehdy, pokud pachatel jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Obecný soud proto musí v rámci svého rozhodování být schopen posoudit, zda k takovéto újmě došlo. Při případném ukládání trestu je pak třeba přihlížet k nebezpečnosti trestného činu, která je dána mimo jiné jeho následky (§31 odst. 1, §3 odst. 4 trestního zákona), v daném případě tedy i závažností vzniklého poškození zdraví. O nadbytečnosti lze uvažovat, pouze pokud jde o bolestné, které v projednávané věci znalec vyhodnotil za situace, kdy stěžovatelé nehodlají uplatňovat finanční nároky v adhezním řízení. Dle přesvědčení Ústavního soudu nicméně i případná nedůvodnost provedení tohoto výpočtu nemůže být hodnocena jako zásah dosahující ústavněprávní intenzity, zejména pokud jeho základem jsou údaje, které jsou již i jinak ve znaleckém posudku uvedeny. 35. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatelů, že předchozí souhlas okresního soudu měl být výslovně omezen na konkrétní zdravotnické pracovníky, kteří se s údaji o jejich o zdravotním stavu seznámili v souvislosti s léčbou následků dopravní nehody, a jen na zdravotnické informace týkající se přímo této nehody. Pro účely trestního řízení může být potřebným i požadování starších údajů od lékařů, kteří poškozené ošetřovali dříve (např. pro porovnání jejich zdravotního stavu současného s předcházejícím). Nadto i kdyby Ústavní soud souhlasil s tím, že výrok okresního soudu (který je samozřejmě třeba vykládat s přihlédnutím k jeho odůvodnění) lze za jeho současného znění interpretovat příliš široce, případná hrozba zneužití této skutečnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení by se jevila nejvýše teoretickou, nikoliv reálně hrozící. Také je třeba zdůraznit, že, jak již bylo naznačeno výše, orgány činné v trestním řízení musí i při daném předchozím souhlasu soudu při své činnosti samozřejmě dbát charakteru informací se kterými nakládají, tedy nezasahovat do soukromí poškozených nad míru nezbytnou. 36. K tvrzení, že výrok rozhodnutí okresního soudu byl nesprávně formulován, je třeba uvést, že úlohou Ústavního soudu není perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva, či dokonce hodnotit stylistickou dostatečnost jimi použitých formulací. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. VIII. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci i vedlejší účastník řízení dali souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnost podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:1.US.321.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 321/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 229/43 SbNU 595
Populární název Získání informací o zdravotním stavu za účelem trestního řízení
Datum rozhodnutí 18. 12. 2006
Datum vyhlášení 17. 1. 2007
Datum podání 24. 5. 2006
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Znojmo
POLICIE - OŘ Znojmo
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
Typ výroku zamítnuto
zastaveno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 10
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §8 odst.5
  • 20/1966 Sb., §55 odst.2 písm.d
  • 48/1997 Sb., §55 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
Věcný rejstřík informace
mlčenlivost
státní tajemství
lékařské tajemství
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-321-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 52798
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14