ECLI:CZ:US:2006:1.US.516.05
sp. zn. I. ÚS 516/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 516/05 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 339/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a proti usnesení stejného soudu z téhož dne sp. zn. 9 To 343/2005, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 339/2005 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 9. 2005, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 339/2005 (dále jen "usnesení 9 To 339/2005"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 27. 5. 2005 č. j. 4 KZv 6/2005-90, jímž bylo podle §71 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se stěžovatel z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu ponechává ve vazbě. Rovněž napadl usnesení krajského soudu ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 343/2005 (dále jen "usnesení 9 To 343/2005"), kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 20. 5. 2005 č. j. 0 Nt 259/2005-4, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že jemu osobně ani jeho obhájci nebylo od počátku trestního stíhání až do dne 10. 6. 2005 umožněno nahlédnout do spisu dle §65 trestního řádu. V tom vidí porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva").
Dále stěžovatel namítá, že postupem krajského soudu ve věci sp. zn. 9 To 339/2005 i jeho postupem ve věci sp. zn. 9 To 343/2005 byla porušena práva zaručená čl. 5 odst. 4 Úmluvy tím, že předmětný soud rozhodoval v neveřejných zasedáních bez jeho předchozího slyšení. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) a v něm citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody.
Stěžovatel dodal, že na shora uvedené porušování jeho základních práv od počátku trestního řízení písemně upozorňuje příslušné orgány činné v trestním řízení. Navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
II.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil krajský soud. Ve svém vyjádření uvedl, že s tím, co je namítáno ve stížnosti, se neztotožňuje. Podle krajského soudu se obviněný v opravných prostředcích osobního slyšení nedomáhal a ani neuváděl okolnosti, které by případně mohly být objasněny jeho slyšením před soudem a mohly by mít vliv na rozhodnutí o jeho dalším ponechání ve vazbě. krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud vyzval k vyjádření i státní zastupitelství. To svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo.
III.
Ústavní soud si za účelem ověření pravdivosti skutkových tvrzení stěžovatele a posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 0 Nt 259/2005 a část spisu státního zastupitelství sp. zn. 4 KZV 6/2005; z vlastní iniciativy státní zastupitelství zaslalo také vyšetřovací spis sp. zn. SV 6/2005 (dále jen "spisy").
Po přezkoumání těchto spisů a posouzení námitek stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba zčásti vyhovět a zčásti ji zamítnout.
V případě usnesení 9 To 339/2005 Ústavní soud nemůže než přisvědčit námitce stěžovatele, pokud jde o absenci ústního slyšení. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Svůj názor, pokud jde o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, pak Ústavní soud precizoval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.), ve kterém shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". V podrobnostech Ústavní soud pro stručnost odkazuje na jeho odůvodnění.
Jak vyplývá ze spisů, krajský soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zastupitelství bez jeho slyšení. S odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavní soud shledává, že absencí osobního slyšení bylo v případě usnesení sp. zn. 9 To 339/2005 došlo k porušení práva stěžovatele zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Co se týče poukazu krajského soudu na možnost obviněného o osobní slyšení požádat a na absenci uvedení konkrétních okolností, které by případně mohly být objasněny jeho slyšením před soudem a mohly by mít vliv na rozhodnutí o jeho dalším ponechání ve vazbě, Ústavnímu soudu nezbývá, než opět odkázat na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze kterého jednoznačně vyplývá povinnost soudu vždy slyšet obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Takováto námitka míří na jiné případy těchto rozhodování o vazbě, např. rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 trestního řádu a rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu. V uvedených případech může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Pokud je takovýto požadavek relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam, a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením, je povinností soudu osobní slyšení provést; soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 471/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 7). Ve věci usnesení 9 To 339/2005 však šlo o rozhodování soudu o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a v tomto případě, jak již bylo řečeno, je osobní slyšení nutné vždy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané části důvodná.
Odlišnou situaci Ústavní soud shledává, pokud jde o usnesení 9 To 343/2005. V tomto případě se jedná o rozhodnutí krajského soudu jako soudu druhé instance ve věci žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Ústavní soud má za to, že ani z Listiny základních práv a svobod, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních. Dále Ústavní soud považuje za nutné v souladu se svou již ustálenou judikaturou zdůraznit, že absence osobního slyšení v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti. Ústavní soud konstatuje, že ze spisů nevyplývá, že by stěžovatel osobní slyšení před krajským soudem požadoval, ani že by v této souvislosti uvedl jedinou konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Proto Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu ve věci usnesení 9 To 343/2005 nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.
Co se týče stěžovatelova tvrzení, že mu nebylo po určitou dobu umožněno nahlédnout do spisu dle §65 trestního řádu, Ústavní soud upozorňuje, že je při posuzování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou "ultra petitum partium iudex condemnare non potest". Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které navrhovaný petit pokrývá. Z těchto důvodů se Ústavní soud namítaným neumožněním nahlédnutí do spisu nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.
IV.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, státní zastupitelství i krajský soud daly souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a zčásti ji zamítnul.