ECLI:CZ:US:2006:1.US.625.04
sp. zn. I. ÚS 625/04
Usnesení
I. ÚS 625/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L.T., zastoupeného advokátem JUDr. J.U., proti usnesení Krajského soud v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 11 To 251/2004, a proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 2 T 72/2001, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadá stěžovatel výše specifikovaná usnesení obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Usnesením Okresního soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 2 T 72/2001, byl podle ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů jeho jako ustanoveného obhájce s odůvodněním, že návrh byl uplatněn po uplynutí lhůty jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat. Stěžovatel proti usnesení okresního soudu podal stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), jenž stížnost rovněž napadeným usnesením zamítl.
Těmto rozhodnutím vytýká stěžovatel porušení svých základních práv vyplývajících z článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod, z článku 28 per analogiam a článku 36 Listiny základních práv a svobod, z článku 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, z článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a z článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Znění relevantních ustanovení čl.1 Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 1
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 28
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Znění relevantních ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv je následující:
Článek 23
(2) Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci.
Znění relevantních ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující:
Článek 26
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Znění relevantních ustanovení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech je následující:
Článek 7
Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména:
a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům:
(i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty
bez jakéhokoli rozlišování, přičemž zvláště ženám jsou
zaručeny pracovní podmínky ne horší než jaké mají muži, se
stejnou odměnou za stejnou práci;
Z ústavní stížnosti vyplývá, že podle názoru stěžovatele je předmětem sporu posouzení otázky, zda a od kdy běží lhůta pro uplatnění nároků obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě, že obhájce podává ve věci dovolání ve smyslu §41 odst. 5 trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že jako ustanovený obhájce zastupoval dnes již odsouzeného P.H. v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 72/2001, který rozsudek vyhlásil dne 27. 11. 2002. O odvolání obviněného P.H. rozhodoval Krajský soud v Praze, který dne 28. 3. 2003 odvolání zamítl a rozhodnutí nabylo právní moci. Stěžovatel dále tvrdí, že v souladu s §41 odst. 5 trestního řádu a pokynem odsouzeného připravil dovolání, ovšem krátce před tím, než mělo být odesláno, sdělil klient písemně stěžovateli, že dovolání si podávat nepřeje. Tento písemný pokyn klienta stěžovatel obdržel dne 18. 7. 2003 a právě tento den považuje za den, kdy se dozvěděl o skončení povinnosti obhajovat. Proto odvozuje počátek běhu prekluzivní lhůty podle §151 odst. 2 trestního řádu od tohoto data a svůj návrh podaný dne 21. 4. 2004 považuje za uplatněný ve lhůtě.
Okresní soud ve svém ústavní stížnosti napadeném usnesení uvedl, že podle jeho zjištění povinnost obhajovat odsouzeného P.H. skončila stěžovateli dnem 28. 3. 2003, kdy při veřejném zasedání u Krajského soudu v Praze bylo vyhlášeno usnesení a věc nabyla právní moci. U tohoto veřejného zasedání byl stěžovatel JUDr. L.T. v postavení obhájce přítomen. Okresní soud proto návrh zamítl, neboť nárok stěžovatele byl uplatněn až po uplynutí prekluzivní jednoleté lhůty.
Krajský soud rozhodující o stížnosti proti uvedenému usnesení okresního soudu vyjádřil ve svém usnesení právní názor, že povinnost obhájce obhajovat skutečně skončila dne 28. 3. 2003, neboť ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu dává obhájci pouze oprávnění, nikoliv povinnost odsouzeného zastupovat v řízení dovolacím.
Krajský soud jako účastník řízení po výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti uvedl, že se věci jedná výlučně o polemiku stěžovatele s právním názorem obecných soudů na počátek běhu lhůty podle §151 odst. 2 trestního řádu.
Ve věci nespatřuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Okresní soud jako účastník řízení se k ústavní stížnosti ve lhůtě nevyjádřil. Protože krajský soud ve svém vyjádření setrval na svém názoru a neuvedl žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy již z napadených rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud toto vyjádření stěžovateli k replice.
Ze vyžádaného spisu Okresního soudu sp. zn. 2 T 72/2001 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 22. 4. 2004 okresnímu soudu doručil návrh na určení výše odměny a náhrady hotových výdajů. Ze spisu krajského soudu sp. zn. 11 To 251/2004 si Ústavní soudu dále vyžádal fotokopii doplnění stížnosti stěžovatele doručené Krajskému soudu v Praze dne 17. 6. 2004 spolu s přílohou doplnění stížnosti, kterou tvoří dopis odsouzeného P.H. datovaný 14. 7. 2003, opatřený razítkem advokátní kanceláře stěžovatele s datem přijetí 18. 7. 2003. Dopis odsouzeného obsahuje mimo jiné pokyn obhájci (stěžovateli), aby dovolání nepodával.
II.
Ústavní soud po shromáždění a prostudování všech podkladů pro rozhodnutí dochází k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není, v rámci pravomocí svěřených mu Ústavou, oprávněn přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost soudních rozhodnutí, což také Ústavní soud mnohokrát judikoval. Jeho úkolem je ochrana toliko ústavně zaručených práv a svobod fyzických a právnických osob.
Ústavní soud se k problematice ústavně konformní interpretace §41 odst. 5 trestního řádu ve vztahu k trvání povinnosti ustanoveného obhájce vystupovat v dovolacím řízení a možnosti nárokovat odměnu a náhradu hotových výdajů již několikrát v minulosti vyjádřil. Usneseními ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 471/03, a ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 569/03, byly ústavní stížnosti stěžovatelů odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V obou případech stěžovatelé v pozici ustanovených obhájců před obecnými soudy odvozovali počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů od data doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních, která podali v souladu ustanovením §41 odst. 5 trestního řádu.
Obecné soudy návrhy zamítly s odůvodněním, že existence zákonného oprávnění ustanoveného obhájce vyplývající z §41 odst. 5 trestního řádu podat dovolání, nic nemění na skutečnosti, že počátek běhu jednoleté prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku se odvozuje ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila. V uvedeném usnesení sp. zn. I. ÚS 569/03 Ústavní soud předložil ústavně konformní výklad §41 odst. 5, když uvedl, že podá-li obhájce ve věci navíc i dovolání, nastupuje tím opět jeho právní povinnost obhajovat, která končí vydáním rozhodnutí dovolacího soudu. Poté je nutno ve lhůtě podle ustanovení §151 odst. 2 věty druhé trestního řádu uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle tohoto ustanovení za dovolací řízení. To však nemá vliv na nutnost předtím (rovněž v prekluzivní jednoroční lhůtě) uplatnit tento nárok za řízení před soudem prvého stupně a před soudem odvolacím, kdy došlo k pravomocnému skončení trestního stíhání, pokud je zřejmé, že řízení před dovolacím soudem nebude ukončeno před uplynutím této lhůty. K problematice se dále Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 167/05 (např. na http://www.judikatura.cz), kterým bylo v případě, kdy stěžovatel odvozoval počátek běhu prekluzivní lhůty od doručení rozhodnutí o podaném dovolání stěžovateli vyhověno, neboť nastíněný výklad obecných soudů odporuje principu ochrany legitimního očekávání.
Ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu zní: "Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu."
Počátek a konec trestního stíhání vymezuje §12 odst. 10 trestního řádu: "Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřován."
Nutnost nárok uplatnit v jednoleté prekluzivní lhůtě stanovuje §151 odst. 2 trestního řádu: "Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu."
Ve stěžovatelově případě obecné soudy obdobně jako v předešlých případech v odůvodnění zmiňují interpretaci, že oprávnění podat dovolání není součástí již skončené povinnosti obhajovat, nýbrž že se jedná o oprávnění v doslovném smyslu nastupující nad rámec povinnosti obhajovat. Počátek běhu lhůty pro uplatnění nároků ustanoveného advokáta tak nastává bez ohledu na podané dovolání podle §41 odst. 5 trestního řádu.
Jak Ústavní soud dovodil v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05, řádné a účelné podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku je úkonem, jehož provedení je ve veřejném zájmu, neboť cílem trestního řízení není (pouhé) konstatování viny či neviny a případné potrestání pachatele. Účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Zde mají obhájci jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo. I z tohoto hlediska je třeba interpretovat a aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu a tyto principy je potřeba zohlednit při posuzování žádosti obviněného, jejímž cílem je pochopitelná snaha o minimalizaci nákladů na právní služby odvedené v jeho zájmu.
Jakkoliv se je možno v obecné rovině ztotožnit se závěry citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 167/05, nelze tyto vztáhnout na nyní posuzovanou situaci stěžovatele, kdy je nesporné, že stěžovatel v pozici obhájce odsouzeného dovolání nepodal. V tomto případě Ústavní soud nespatřuje oprávněnost očekávání stěžovatele, že prekluzivní lhůta k uplatnění nároku obhájce počíná běžet později, než okamžikem, kdy se dozvěděl o právní moci rozhodnutí ve věci, když dovolání podáno nebylo.
Ačkoliv z citované judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právní závěr prezentovaný obecnými soudy je protiústavní v případě, kdy je aplikován na situaci ustanoveného obhájce, který podal ve věci dovolání, v nyní projednávaném případě, kdy dovolání podáno nebylo, stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů a interpretace ustanovení trestního řádu v nich obsažená, neznamenají porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy není právně významný jen jazykový výklad, nýbrž relevantní je rovněž účel a smysl aplikované normativní regulace ve vztahu k jejímu zakotvení v právním řádu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 uvedl, že "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci."
K otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem se Ústavní soud vyslovil v řadě dalších nálezů, příp. stanovisek (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Tento aplikační přístup zdůraznil Ústavní soud např. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03, jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 288/04, v němž rovněž poukázal na relevanci teleologické metody směřující k nalezení významu a působení zákona. V návaznosti na tyto teze lze říci, že v obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) takto akceptoval teleologický výklad jako interpretační přístup jazykovému na roveň postavený, resp. vždy přinejmenším takový, jenž je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjištění obsahu právní normy.
Ve světle tohoto pohledu na naznačenou problematiku aplikace práva, dle něhož mechanická aplikace abstrahující od smyslu a účelu právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity, Ústavní soud posoudil i předmětnou věc stěžovatele. Nikterak nezpochybňuje, že prekluzivní lhůta uvedená v §151 odst. 2 trestního řádu je co do stanovení jejího počátku konstruována jako lhůta subjektivní (odlišný závěr konečně nelze dovodit ani z nálezů sp. zn. I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04, II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04). Nicméně při výkladu dosahu předmětného ustanovení nelze odhlédnout od toho, že konstrukce lhůt se subjektivně určeným počátkem zrcadlí smysl těchto lhůt, vycházející z jejich pravidelného sepětí se současně stanovenou lhůtou objektivní (přesněji se lhůtou s objektivně určeným počátkem). V tom rámci subjektivní lhůta končí vždy nejpozději uplynutím lhůty objektivní.
V daném případě zákonodárcem komplementárně taková lhůta v ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu stanovena nebyla. Současně lze dovodit, že jeho intencí bylo právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit z hlediska časového neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"), ke kterémuž dílčímu závěru možno dospět i na základě objektivního teleologického výkladu (ve spojení s argumentem per reductionis ad absurdum). Z takto koncipované právní úpravy, resp. z argumentačního prostoru jí vymezeného, je dle přesvědčení Ústavního soudu nutno určení počátku (běhu) předmětné subjektivní lhůty vykládat v důsledku uvedeného striktně, tj. dikci "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila", v designátu "dozvěděl" interpretovat jako do jednoho roku ode dne, kdy se při zachování postupu lege artis o tom, že povinnost obhajovat skončila, dovědět mohl a měl. Ústavní soud v této souvislosti navazuje na právní názor, který k interpretaci §151 odst. 2 trestního řádu vyslovil v rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 224/05.
Sluší se v této souvislosti připomenout, že pokud se uplatnění předmětného nároku a primárně tedy (subjektivního) zjištění okamžiku, kdy povinnost obhajovat skončila, týče, stěžovateli svědčí povinnost převzít plnou odpovědnost za hájení svých práv (vigilantibus leges sunt scriptae), jakož především ve vztahu k zastoupenému v trestní věci nezanedbatelné povinnosti z výkonu advokacie plynoucí (§41 odst. 1, §65 odst. 1 trestního řádu, §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud tak spatřuje jádro stěžovatelovy argumentace toliko v odlišné intepretaci tzv. jednoduchého, podústavního práva, jak ji provedly obecné soudy. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že k tomu, aby soudcovské rozhodnutí vybočilo z ústavních limitů, jak tvrdí ve své ústavní stížnosti stěžovatel, by musela právní argumentace soudu svévolně a iracionálně vybočit z množiny možných významů zákona a narušit tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů příslušné právní normy: obecnými soudy zvolená interpretace by tedy musela odporovat jakémukoliv možnému výkladu zákona, k němuž lze dospět na základě některé z výkladových metod, a překvapit tak účastníka právní normou regulovaných právních vztahů.
Ústavní soud tedy neshledal v rozhodnutí obecných soudů porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, ani ústavně zaručených práv jiných. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu