ECLI:CZ:US:2006:2.US.106.06
sp. zn. II. ÚS 106/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem Praha 9, Pod Pekárnami 245/10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2005, č. j. 44 To 885/2005-14, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2006, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě bylo orgány činnými v trestním řízení nepřiměřeně zasaženo do jeho osobní svobody. Porušení svých práv spatřuje zejména v tom, že v řízení o jeho žádosti na propuštění z vazby na svobodu nebyl slyšen jako procesní strana, v důsledku čehož nemohl soud upozornit na jeho opakovaný omyl ohledně výše trestní sazby, kterou je stěžovatel ohrožen. V tomto směru namítá, že neexistuje jediná konkrétní skutečnost, která by odůvodňovala jeho vazbu. Naopak svým jednáním od okamžiku, kdy vůči jeho osobě bylo zahájeno trestní stíhání, do doby, než byl vzat do vazby, vzorně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Má za to, že samotné ohrožení trestní sazbou ve výši 2 - 8 let trestu odnětí svobody touto konkrétní skutečností není. K podání, které Ústavnímu soudu došlo dne 3. 5. 2006 a v němž stěžovatel poukazuje na svou současnou situaci, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebylo učiněno způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu spisů Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 13/2005 a 43 Nt 2088/2005, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel je orgány Policie ČR stíhán pro trestné činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákona a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2005, č. j. 43 Nt 13/2005-8, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů podle ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 18. 2. 2005, č. j. 44 To 106/2005-40. Obě vazební usnesení přezkoumal na základě ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud, který usnesením ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. IV. ÚS 229/05, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V mezidobí odpadl vazební důvod dle §67 písm. b) trestního řádu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2005, č. j. 43 Nt 2088/2005-5, byla podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, neboť i nadále trvá důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) trestního řádu. Současně podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyl přijat nabídnutý písemný slib stěžovatele.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2005, č. j. 44 To 885/2005-14, jako nedůvodnou zamítl. Současně rozhodl, že se nevyslovuje dohled probačního úředníka nad stěžovatelem. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že by stěžovatel měl být stíhán i podle odst. 5 ustanovení §250b trestního zákona, v důsledku čehož je fakticky ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí 2 - 8 let a nikoli ve výši 5 - 12 let, jak mylně uváděl soud prvního stupně. Dospěl však ke stejnému závěru, že důvod vazby podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu stále trvá. Poukázal přitom na to, že stěžovatel je stíhán pro vysoce závažnou trestnou činnost, jíž se dopustil desítkami útoků, způsobil poměrně vysokou škodu a jednání páchal delší dobu. Lze tak důvodně předpokládat, že mu bude uložen trest odnětí svobody ve výměře vyšší než pět let. Krom toho vyšel ze skutečnosti, že po osobě stěžovatele bylo intenzivně pátráno v důsledku dalších podaných trestních oznámení. Podle obsahu vyšetřovacího spisu totiž trestnou činnost páchal i v průběhu roku 2004.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V jádru argumentace stěžovatele leží jeho námitka, že měl být v dané fázi trestního řízení, při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, soudem osobně slyšen. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda okolnost, že tomu tak v daném případě nebylo, nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou.
Především je třeba konstatovat, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní slyšení při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 trestního řádu, obdobné tomu, jež je zakotveno pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 trestního řádu).
Judikatura Ústavního soudu ovšem přijala závěry, z nichž se podává, že tato okolnost pro hodnocení položené otázky nemusí být určující. V nálezu pléna ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (uveřejněného pod č. 239/2005 Sb.), Ústavní soud dovodil, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Současně však - tamtéž - upozornil, že je třeba odlišovat situaci rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě podle §71 odst. 3, 4 trestního řádu od té, z níž vychází posuzovaná ústavní stížnost, kdy je otázka trvání vazby otevřena k žádosti obviněného podle §72 odst. 3 trestního řádu. Na takové řízení, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Z toho plyne, že při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby nejde, alespoň nutně, o řízení v podobě řízení kontradiktorního s povinným slyšením obviněného. Je totiž nutno přihlížet i k aspektům praktickým (průtahy paralyzující trestní řízení v poměrech, kdy obviněný je oprávněn žádat o propuštění z vazby kdykoli, resp. znovu po čtrnácti dnech) i k okolnosti, že v trestním řádu je zakotven i jiný (nenávrhový) režim zkoumání, zda důvody trvání vazby nadále existují (§71 odst. 3, 4 trestního řádu).
Situaci podle §72 odst. 3 trestního řádu postihuje jiná část (označenému nálezu předcházející) judikatury Ústavního soudu, jež ve shodě s tím, co bylo uvedeno dosud, na osobní slyšení obviněného důraz neklade, ledaže jde o případy uplatněných novot, a za samozřejmého předpokladu, že jde o novoty pro rozhodování o trvání vazby relevantní, jež co do své povahy nemohly být efektivně uplatněny toliko v rovině písemné žádosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 544/03).
Z uvedeného je patrné, že Ústavní soud obecně nezpochybňuje právo obviněného při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní nová fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoli, záleží plně na jeho úvaze. Soud, který nevyhoví takovému požadavku, pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, ovšem nevyplývá, že by stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu či ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně navrhoval, aby byl v tomto řízení osobně slyšen. Ze samotných důvodů, o něž stěžovatel svou žádost opřel, nelze ani dovodit žádné nové relevantní skutečnosti, pro jejichž objasnění by bylo nutné stěžovatele osobně vyslechnout v kontradiktorním řízení. Stěžovatelem tvrzená okolnost, že nemohl soud při osobním slyšení upozornit na jeho opakovaný omyl ohledně nesprávné právní kvalifikace a výše trestní sazby, jíž je ohrožen, totiž není - nad rámec podaného písemného sdělení - objektivně způsobilá tomu, aby mohla být stěžovatelem blíže "osobně", resp. "kontradiktorně", osvětlena. Stížnostní soud ostatně uvedené pochybení nalézacího soudu napravil. Nelze tedy dovodit, že by postupem obecných soudů, které nepovažovaly za nutné stěžovatele osobně vyslechnout k jeho žádosti o propuštění z vazby, byla porušena namítaná ústavně zaručená práva.
Ke stěžovatelem tvrzené neexistenci žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu je třeba konstatovat, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci. Do těchto úvah, plynoucích ze skutkových zjištění, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku.
Z předloženého spisového materiálu Ústavní soud neshledal, že by mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry stížnostního soudu o důvodech útěkové vazby existoval extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Nutno přisvědčit stěžovateli v tom, že v jeho případě by hrozba vysokým trestem skutečně sama o sobě a bez dalšího pro vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu nepostačovala (srov. III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, nález č. 48). V projednávané věci ale stížnostní soud neopřel uložení útěkové vazby pouze o hrozbu vysokým trestem, ale i o jiné konkrétní skutečnosti v odůvodnění uvedené (především zjištění, že po jeho osobě bylo v důsledku podaných trestních oznámení neúspěšně pátráno v místě bydliště i sídle firmy), jež vedly k vyvolání důvodné obavy, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. To pro naplnění citovaného zákonného důvodu z hlediska ústavních požadavků na jeho aplikaci a interpretaci postačuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu