ECLI:CZ:US:2006:2.US.141.05
sp. zn. II. ÚS 141/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti R. Ř., zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem v Sokolově, směřující proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 10. 2004, č. j. 4 T 99/2004-283, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 6 To 25/2005, za účasti Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhal zrušení obou v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z textu předmětné ústavní stížnosti a obsahu připojených usnesení zjistil Ústavní soud následující podstatné okolnosti případu. Okresní státní zastupitelství v Chebu podalo na stěžovatele obžalobu pro spáchání trestného činu loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 2. 2002, č. j. 4 T 165/2001-119, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2002, č. j. 6 To 214/2002-172, byl uznán vinným a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatelovo následné dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl a soud prvého a druhého stupně rovněž nevyhověly stěžovatelovu návrhu na povolení obnovy řízení.
Nakonec ale zrušil odsuzující rozsudek včetně usnesení odvolacího soudu svým nálezem ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, Ústavní soud; Ústavní soud dospěl tehdy k závěru, že obecné soudy neprovedly stěžovatelem opakovaně navrhované důkazy, aniž by zdůvodnily proč. V průběhu následného hlavního líčení vedeného Okresním soudem v Chebu (které vyústilo v opětovné odsouzení stěžovatele), vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči všem členům senátu. Okresní soud ale usnesením napadeným touto ústavní stížností rozhodl, že členové senátu z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele vyloučeni nejsou, a vysvětlil, proč hodnotil stěžovatelovu námitku jako účelovou a ničím nepodloženou. Podanou stížnost krajský soud zamítl s tím, že se ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně.
Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí. Je přesvědčen, že v jeho případě existují objektivní okolnosti vypovídající o podjatosti senátu, který jeho věc rozhodoval. Jak vyplývá z následujícího textu stížnosti, těmito skutečnostmi míní fakt, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, a to bez patřičného, respektive přesvědčivého odůvodnění. Přitom je přesvědčen, že jím navrhované důkazy by zásadním způsobem zpochybnily ty, které již soud dříve provedl. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudní senát ve stejném složení se již jednou s jeho důkazními návrhy nevypořádal v souladu s trestním řádem, což také konstatoval svým shora zmiňovaným nálezem Ústavní soud. A protože Ústavní soud nemá možnost nařídit, aby věc byla po vydání zrušovacího nálezu projednána v jiném složení senátu, nezbylo stěžovateli, než bránit se námitkou podjatosti.
Ústavní soud po zjištění, že stížnostní lhůta byla zachována a podání po odstranění vytčených nedostatků vykazuje veškeré formální náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv; dospěl k závěru, že návrh není opodstatněný. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již ve věci nečinil další procesní úkony a o návrhu rozhodl.
Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, a jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. A patří sem také požadavek na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Podle ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, jež bylo v projednávané věci aplikováno, je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud opakovaně uvedl, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti soudce. Rozhodování o této otázce se však
musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybnosti o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se zákon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 23, C.H.Beck, Praha 2002, str. 11, nález sp. zn. III. ÚS 230/96, tamtéž - svazek 8, C.H.Beck Praha 1997, str. 141, nález sp. zn. I. ÚS 167/94, tamtéž - svazek 6, C.H.Beck Praha 1996, str. 429].
Rovněž z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že osobní nestrannost soudce je třeba předpokládat, pokud není dokázán opak (např. rozsudek ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyer z roku 1981, A-54, §58). Při posouzení existence legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti soudce je rozhodující vědět, zda lze pokládat obavy zainteresované osoby za objektivně oprávněné. Subjektivní stránka nestrannosti se týká osobní nestrannosti členů příslušného tribunálu; tu je třeba předpokládat, pokud se neprokáže opak. Objektivní stránka se týká otázky, zda způsob, jak je tribunál složen a organizován, nebo zda sukcese funkcí některého z jeho členů mohou vyvolat pochyby o nestrannosti tribunálu nebo tohoto člena (rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, A-53, str. 14-16; podobně i rozsudek ve věci Hausschild z roku 1989, A-154).
K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity účastníků, soudce samotného nebo i nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být na jisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud nebyl nikdy na pochybách, jaké má přijmout rozhodnutí, a aby nikdy nepřipustil možnost být ovlivňován jakýmkoli vnějším tlakem, ale aby své rozhodnutí opřel o objektivní argumenty předložené v průběhu řízení.
Žádnou z okolností vylučujících soudce a přísedící z rozhodování podle §30 odst. 1 trestního řádu Ústavní soud neshledal a stěžovatel ji ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdil. Svou námitku opíral o argumenty, že jednající trestní senát neprovedl stěžovatelem nabízené důkazy a tyto jeho procesní návrhy zamítal bez patřičného vysvětlení. Týž senát také již jednou rozhodl o stěžovatelově vině rozsudkem zrušeným později na základě podané ústavní stížnosti. Stěžovatelova námitka podjatosti tedy vychází pouze z jeho nesouhlasu s tím, jak soud v jeho věci procesně postupoval. To však jen stěží mohlo být důvodem pro vyloučení členů senátu z vykonávání úkonů trestního řízení.
Ústavní soud uzavírá, že také po formální stránce napadená usnesení respektují příslušná ustanovení trestního řádu a odpovídají požadavku na transparentnost a přesvědčivost odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému tedy Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu