ECLI:CZ:US:2006:2.US.157.06
sp. zn. II. ÚS 157/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky ZKL a.s., se sídlem v Brně, Jedovnická 8, zastoupené Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 10 T 8/04, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl obžalovaný PhDr. P. S. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, jehož se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku tohoto rozhodnutí, a stěžovatelka byla, coby poškozená, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým rozhodnutím, a, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že se podaným návrhem nelze meritorně zabývat.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně za situace, kdy se, jak sama uvádí, státní zástupce a obžalovaný vzdali práva na odvolání. Napadený rozsudek nabyl právní moci dne 27. 1. 2006. Podle ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu může rozsudek odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost tohoto výroku, přičemž dle odstavce druhého citovaného ustanovení lze daný výrok napadnout také pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že je výrok nesprávný, což je podstatou námitek stěžovatelky, uplatněných v ústavní stížnosti. Z okolností případu plyne, že daného procesního prostředku k ochraně svých práv stěžovatelka nevyužila (ovšem i pokud by snad využila, podle ustálené judikatury Ústavního soudu by nemohla napadat pouze prvostupňové rozhodnutí, ale až rozhodnutí konečné a jedině pak by byl Ústavní soud oprávněn se věcí zabývat). Proto Ústavní soud usuzuje, že podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není splněna, přičemž nejsou naplněny ani podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, což by jedině mohlo dovolit Ústavnímu soudu meritorně rozhodnout. Jejich existenci stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdila.
Ve vztahu k výroku, jímž byl obžalovaný zproštěn viny, je stěžovatelka osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. jsou totiž oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Přitom výrokem, na jehož základě byl obžalovaný zproštěn obžaloby, nemohlo bezprostředně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dojít, neboť - ač byla v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozeného účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a rozhodováno o jejích právech či povinnostech, nýbrž toliko o vině obžalovaného.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
S t a n i s l a v B a l í k
soudce zpravodaj