ECLI:CZ:US:2006:2.US.176.06
sp. zn. II. ÚS 176/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. P. C., zastoupeného JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Třebíči, kpt. Jaroše 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005, č.j. 49 Co 275/2003-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 1. 2000, č.j. 7 C 1001/95-122, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že současně podal i dovolání a ústavní stížnost podává z opatrnosti z důvodu zachování lhůt.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvého stupně, přičemž původním rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 1. 1998 bylo žalobě vyhověno. O zamítnutí návrhu rozhodl soud prvého stupně, kdy byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Krajský soud následně k odvolání stěžovatele žalobě rozsudkem ze dne 22. 10. 2002 návrhu vyhověl, jeho rozhodnutí však bylo k dovolání žalovaného rozsudkem Nejvyššího soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby. Došlo tak k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně, kterým soud prvého stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ústavní soud dodává, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí krajského soudu chybí poučení o možnosti podat dovolání (v poučení je pouze uvedeno, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné). Ve vztahu k tomuto rozsudku je třeba pro úplnost konstatovat, že poučení v něm obsažené je z hlediska poučovací povinnosti soudů nedostatečné (§240 odst. 3 o. s. ř.).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností podle svého tvrzení z důvodu procesní opatrnosti, a tedy i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů však začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek příslušný subjekt uplatnil řádně.
Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo představovat denegatio iustitie, či tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj