ECLI:CZ:US:2006:2.US.188.06
sp. zn. II. ÚS 188/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. II. ÚS 188/06 ve věci ústavní stížnosti doc. Ing. J. V., CSc., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 K 31/99 a u Vrchního soudu v Olomouci vedeném pod sp. zn. 3 UL 28/2005 a usnesení téhož soudu ze dne 9. 1. 2006 č. j. 3 UL 28/2005-104, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty Krajskému soudu v Ostravě k doručení usnesení o zproštění funkce správce konkursní podstaty všem zbývajícím věřitelům a k předložení věci s odvoláním stěžovatele proti tomuto usnesení Vrchnímu soudu v Olomouci.
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006 č. j. 3 UL 28/2005-104 se zrušuje.
II. Postupem Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 14 K 31/99 a Vrchního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 3 UL 28/2005 bylo zasaženo do základních práv stěžovatele uvedených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006 č. j. 3 UL 28/2005-104 a průtahy v shora uvedeném řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě a u Vrchního soudu v Olomouci, došlo k porušení jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a uložil soudům nepokračovat v průtazích řízení, neprodleně jednat a rozhodnout.
Stěžovatel uvádí, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, vydaným v konkursní věci úpadce Moravia Banka, a. s., v likvidaci, byl výrokem I. zproštěn funkce správce konkursní podstaty (dále jen "usnesení"). Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel ve lhůtě odvolání, odvolání podala též Municipální finanční společnost, a. s., - člen věřitelského výboru, a Fond pojištění vkladů - předseda věřitelského výboru.
Municipální finanční společnost, a. s., podáním ze dne 10. 9. 2002 požádala vrchní soud o projednání věci. Dne 30. 9. 2002 předseda senátu vrchního soudu zaslal tuto žádost spolu s odvoláním krajskému soudu a požádal o předložení věci odvolacímu soudu poté, co bude usnesení doručeno všem účastníkům řízení.
Dne 12. 12. 2002 sdělil předseda vrchního soudu krajskému soudu, že překážkou řízení není nedoručení usnesení všem účastníkům a požádal krajský soud o provedení potřebných úkonů a předložení spisu s novou předkládací zprávou. (Přípisy ze dne 3. 3. 2003, 2. 6. 2003 žádal Fond pojištění vkladů a přípisem ze dne 8. 9. 2003 Municipální finanční společnost, a. s., jako odvolatelé krajský soud o projednání jejich odvolání.).
Dne 24. 11. 2004 bylo stěžovateli jako reakce na jeho stížnost na průtahy v řízení vrchním soudem zasláno sdělení, dle něhož je doručováno usnesení, přičemž na jednání konaném dne 20. 12. 2004 bude rozhodnuto, zda je nutné doručovat všem věřitelům. Tato skutečnost však projednána nebyla.
Dne 20. 1. 2005 Ministerstvo spravedlnosti sdělilo stěžovateli k jeho stížnosti na průtahy, že stále probíhá doručování usnesení.
Dne 29. 4. 2005 podal stěžovatel k rukám místopředsedkyně vrchního soudu stížnost na průtahy, na niž mu bylo odpovězeno, že se má obrátit na krajský soud. Stěžovatel podal proto dne 7. 7. 2005 stížnost na průtahy v řízení podle §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a dne 9. 11. 2005 k vrchnímu soudu návrh na určení lhůty krajskému soudu k doručení usnesení všem zbývajícím věřitelům a k předložení věci s odvoláním stěžovatele vrchnímu soudu. Vrchní soud návrh zamítl usnesením ze dne 9. 1. 2006 č. j. 3 UL 28/2005-104 (napadeným ústavní stížností) jako nedůvodný, neboť dle jeho názoru k průtahům nedošlo. [Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2005 (sp. zn. 21 Cul 4/2005) byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty vrchnímu soudu k provedení procesního úkonu s odůvodněním, že nelze vyhovět návrhu, neboť spis byl vrácen krajskému soudu.]
Stěžovatel namítá, že ve věci neexistuje důvod ospravedlňující průtahy řízení, a nemůže jím být ani sporná skutečnost, zda doručovat všem věřitelům usnesení o zproštění stěžovatele funkce správce konkursní podstaty. Stěžovatel je přesvědčen, že výrok usnesení o zproštění funkce správce konkursní podstaty byl již všem účastníkům doručen dne 15. 5. 2002 (den zveřejnění v Obchodním věstníku), čímž byly splněny obě podmínky stanovené §66c odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (zveřejnění na úřední desce příslušného soudu a zveřejnění v Obchodním věstníku) a nic tedy nebrání projednání jeho odvolání. Dle stěžovatele krajský soud porušil jeho základní práva a způsobil průtahy řízení, když sice použil ustanovení §66c odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ale dále doručuje všem věřitelům (krajský soud musel vědět, že doručování všem účastníkům bude problematické a finančně náročné). S ohledem na zásadu úplné apelace dopadající na toto nesporné řízení je i bezpředmětné jakékoliv odvolání dalšího účastníka a dnes již nadbytečné čekat na doručení usnesení všem účastníkům řízení. Je proto přesvědčen, že rozhodnutím vrchního soudu o zamítnutí návrhu na určení lhůty ze dne 9. 1. 2006 a dále průtahy a nečinností krajského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 14 K 31/99 došlo k porušení jeho základních práv.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ihned po vydání napadeného usnesení začal s úkony směřujícími k jeho doručení dle §8 odst. 7 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť jiný způsob doručování je s ohledem na změnu osoby správce vyloučen ustanovením §66c odst. 2 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání. Usnesení bylo třeba doručit cca 37 000 věřitelům a pro doručení cizím státním příslušníkům bylo třeba ustanovit tlumočníky. Tato etapa doručování skončila v září 2002, postupně se však vracely doručenky a nedoručené obálky. Vzhledem k tomu, že někteří věřitelé zemřeli či se odstěhovali, bylo nutno po adresátech pátrat v evidenci obyvatel, osobách ve výkonu trestu a vazby. Dále bylo nutno jednat s dědici a osobám neznámého pobytu ustanovit opatrovníka. Krajský soud dále shodně jako stěžovatel uvedl důvody, pro které byl spis předkládán vrchnímu soudu k rozhodnutí o odvolání s tím, že spis mu byl posléze vrácen s odůvodněním, že o podaných odvoláních nelze rozhodovat dřív, než bude doručeno všem věřitelům. Rovněž uvedl, že Municipální finanční společnost, a. s., vzala odvolání zpět.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že způsob doručení rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty účastníkům řízení je stanoven zákonem o konkursu a vyrovnání v §8 odst. 7 zákona o konkursu a vyrovnání, a proto není možné pro jeho doručení použít způsob upravený v §66c zákona o konkursu a vyrovnání. Proti rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty je odvolání přípustné a podle §210 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") předkládá soud prvního stupně spis odvolacímu soudu poté, co účastníkům uplyne lhůta k odvolání, přičemž ta počíná běžet od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (§204 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě vyjádřily svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Z obsahu spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2002, vydaným v konkursní věci úpadce Moravia Banka, a. s., v likvidaci, byl výrokem I. zproštěn funkce správce konkursní podstaty (stěžovatel). Výrokem II. byl ustaven nový správce konkursní podstaty, výrokem III. byl ustaven zvláštní správce konkursní podstaty a ve výroku IV. bylo uvedeno, že zproštění funkce správce konkursní podstaty a ustavení nového a zvláštního správce je vykonatelné doručením usnesení novému správci. (Rozhodnutí bylo odůvodněno a dáno poučení, že proti výroku I. se lze odvolat a proti výrokům II., III. a IV. není odvolání přípustné.) Ústavní soud dále ověřil, že stěžovatel skutečně činil shora popsané úkony, jimiž žádal o odstranění průtahů a projednání odvolání, a na jeho návrhy bylo shora uvedeným způsobem reagováno.
Z přípisu adresovaného předsedou senátu vrchního soudu Krajskému soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005 vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že o podaných odvoláních nelze rozhodnout dříve než usnesení bude doručeno všem účastníkům řízení, neboť předmětným usnesením byli ustaveni i noví správci, a je proto vyloučeno doručení postupem dle §66c odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Vzhledem k tomu, že odvoláním proti výroku I. usnesení jsou dále napadeny i výroky II. a III., uložil krajskému soudu, aby mu věc předložil po doručení usnesení všem účastníkům řízení a uplynutí odvolací lhůty.
Z připojeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2005 (sp. zn. 21 Cul 4/2005) je zřejmé, že návrh stěžovatele (učiněný dne 30. 6. 2005) na určení lhůty vrchnímu soudu k provedení procesního úkonu - k rozhodnutí o jeho odvolání byl zamítnut. V odůvodnění je jednak uvedeno, že spis již byl vrácen krajskému soudu s pokynem k odstranění nedostatku při předložení odvolání (nebylo doručeno všem účastníkům řízení), a jednak je v něm vysloven závěr, že řízení o návrhu na určení lhůty vrchnímu soudu k provedení procesního úkonu nemůže sloužit k přezkumu věcné správnosti postupu soudu v řízení, protože by tím došlo k obcházení zákona o nepřípustnému zasahování do nezávislého rozhodování soudů.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 1. 2006 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty Krajskému soudu v Ostravě k doručení usnesení všem zbývajícím věřitelům a k předložení věci s odvoláním stěžovatele k rozhodnutí vrchnímu soudu, neboť jak je zřejmé, krajský soud plynule činí kroky směřující k doručení odvoláním napadeného rozhodnutí jednotlivým konkursním věřitelům a navíc konkursní spis se nachází spolu s dovoláním u Nejvyššího soudu.
Ústavní soud se k problematice průtahů v řízení vyjádřil v řadě předchozích rozhodnutí [srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 50/03, sp. zn. III. ÚS 308/03, sp. zn. II. ÚS 109/99 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněna), sp. zn. I. ÚS 600/03, sp. zn. I. ÚS 543/03 a sp. zn. II. ÚS 408/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 6, nález č. 13 a nález č. 18)], v nichž uvedl, že je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42). Průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež garantují mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména ze složitosti dané záležitosti a chování účastníků řízení.
V projednávané věci se jedná o poněkud odlišnou situaci od typických případů, v nichž dochází k průtahům řízení z důvodů nečinnosti soudu, ať již pro přetíženost či z jiných příčin. Nejde o situaci, kdy soud ve věci nekoná vůbec či koná zdlouhavě, ale je namítáno provádění procesních úkonů, které dle svého právního názoru soud sice považuje za nezbytné, jež však ve svém důsledku vedou k neopodstatněným průtahům v projednání odvolání stěžovatele.
Ústavní soud si je vědom, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost postupu soudu při vedení řízení, nicméně s ohledem na specifičnost případu se zaměřil na zjištění, zda zvolený postup natolik nevybočuje z pravidel spravedlivého procesu, že by ve svých důsledcích vedl k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovateli je totiž třeba dát za pravdu v tom, že pokud od podání jeho odvolání uběhla značná doba (více jak 4 roky), aniž by bylo o něm rozhodnuto, přičemž z jeho strany k žádným průtahům nedošlo, a naopak činí příslušné procesní úkony na ochranu svých práv, je třeba se zaměřit na zjištění, zda nedošlo k pochybení na straně obecných soudů.
Stěžovatel s ohledem na stávající právní úpravu nemá jinou možnost (než dle §174a zákona o soudech a soudcích) jak se domáhat ochrany svého práva na projednání věci - odvolání bez zbytečných průtahů, pokud je přesvědčen o nesprávnosti postupu soudu k průtahům vedoucím, než zvoleným způsobem. Pokud by totiž vyčkal až na rozhodnutí o odvolání a průtahy v řízení a nesprávnost postupu soudu uplatňoval až ve vazbě na toto rozhodnutí, jednalo by se o naprosto bezúčelný postup, který by mohl vést pouze k deklarování nesprávnosti postupu soudu.
Z hlediska jednoduchého práva na věc dopadají ustanovení §8 odst. 7, §13 odst. 4 a 5, §66a a §66c zákona o konkursu a vyrovnání, z nichž vyplývá, že napadené usnesení je třeba, s ohledem to, že jím došlo i k ustavení nového a předběžného správce, doručit i všem účastníkům řízení. V tomto smyslu nelze krajskému soudu nic vytknout, neboť mu vzhledem k stávající právní úpravě nezbylo, než uvedeným způsobem postupovat a usnesení doručit všem účastníkům řízení bez ohledu na jejich značný počet.
Dle názoru Ústavního soudu je však z předchozích rozhodnutí a vyjádření soudů zaslaných stěžovateli zřejmé, že ve věci zůstává nevyjasněna otázka, zda v daném případě je možné projednat odvolání stěžovatele bez ohledu na doručení rozhodnutí (výroku II. a III.) o ustavení nového a předběžného správce konkursní podstaty, tedy zda k doručení usnesení, pokud jde o výrok I., došlo již způsobem předpokládaným v ustanovení §66c odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, zda proto lhůta k podání odvolání již i ostatním účastníkům řízení uplynula a odvolání je možné i s ohledem na to, že proti výrokům II. a III. odvolání není přípustné, projednat. Z obsahu spisu i z námitek stěžovatele uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že z uvedeného hlediska nebyla věc dosud posuzována.
Ústavní soud připomíná, že úkolem obecných soudů především je, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Za "zákonem stanovený způsob" je třeba považovat postup činěný v souladu s občanským soudním řádem, který soudům ukládá postupovat nejen tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, ale též tak, aby nebylo zneužíváno práv (§1, §2 o. s. ř.). Obecné soudy proto musí interpretovat a aplikovat ustanovení občanského soudního řádu v souladu s účelem základního práva na soudní ochranu a upřednostňovat materiální chápání práva na soudní ochranu před formalistickým posuzováním předpokladů projednatelnosti návrhu. Jejich úkolem je postupovat tak, aby při rozhodování došlo k naplnění smyslu a účelu toho kterého konkrétního řízení, a nalézat možnosti, aby o uplatněném návrhu mohlo být nejen rozhodnuto, ale i v přiměřené době. K porušení práva na poskytnutí soudní ochrany může dojít i tehdy, pokud soud bezdůvodně odmítá jednat a rozhodnout o podaném návrhu.
Dle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně dle čl. 6 odst.1 Úmluvy každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Uvedeným principům dle názoru Ústavního soudu obecné soudy nedostály, neboť při řešení projednávané věci se spokojily v podstatě s formálním odkazem na nutnost doručení napadeného rozhodnutí s ohledem na výroky II. a III., aniž by zvažovaly jiné procesní postupy vedoucí k možnosti projednání odvolání stěžovatele. Za situace, kdy již měly soudy negativní zkušenost s doručováním předchozího rozhodnutí, a s ohledem na počet 37 000 účastníků řízení, z nichž mnozí žijí v cizině, dochází k změnám jejich pobytu a vzniká nutnost projednat dědická řízení, bylo od počátku zřejmé, že i přes projevenou snahu soudu nebude doručení všem účastníkům řízení možné po dobu několika let. S argumentací stěžovatele ohledně možnosti projednání odvolání bez ohledu na doručení písemného vyhotovení usnesení se soudy nezabývaly a spokojily se s tvrzením, že k průtahům nemůže docházet, když je plynule doručováno napadené usnesení a konkursní spis se momentálně nachází u jiného soudu.
Vrchní soud se, jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí ze dne 9. 1. 2006, pouze zaměřil na zjištění ohledně plynulosti doručování, ale stěžejní námitku, zda je uvedený postup skutečně nezbytný pro rozhodnutí o odvolání, zcela pominul. Právní názor vrchního soudu tak částečně vyplývá pouze z přípisů adresovaných stěžovateli a z korespondence mezi krajským a vrchním soudem, založené ve spisu, přičemž se jedná o pouhé konstatování postrádající odůvodnění dané problematice příslušející. Povinností obecných soudů je vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci; pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud má za to, že i v řízení, jehož předmětem je posouzení, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům, je třeba postupovat tak, aby beze vší pochybnosti bylo zjištěno, zda tomu tak skutečně není a aby z rozhodnutí soudu byl seznatelný jeho právní názor. Požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které jsou neopominutelnou součástí práva na fair proces, je nutno vyhovět, i pokud jde o nemeritorní rozhodnutí ve věci. V průběhu řízení je třeba si počínat tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o libovůli při vedení soudního řízení a rozhodování soudu.
V postupu vrchního soudu, který se argumentací stěžovatele řádně nezabýval a jeho návrh v tomto směru formálně odmítl, spatřuje Ústavní soud porušení práv stěžovatele. (Ústavní soud podotýká, že obdobným způsobem postupoval i Nejvyšší soud - viz jeho usnesení sp. zn. 21 Cul 4/2005, které však není napadeno ústavní stížností.) Totožný právní závěr krajského soudu je zřejmý z toho, že soud doručoval napadené usnesení a odvolání předložil vrchnímu soudu k rozhodnutí až na výzvu tímto soudem učiněnou a z reakce soudu na stížnost stěžovatele. Nicméně v současnosti tento soud postupuje v souladu s pokynem odvolacího soudu, dle něhož je odvolání stěžovatele možné předložit k projednání až po doručení všech usnesení a uplynutí odvolací lhůty.
Za daného stavu věci však Ústavní soud s ohledem na své kompetence není oprávněn přímo nařídit krajskému soudu, aby bez dalšího předložil opětovně odvolání stěžovatele vrchnímu soudu k posouzení a projednání, a proto považoval, mimo konstatování, že ve věci dochází k průtahům řízení, za nezbytné zrušit rozhodnutí vrchního soudu ze dne 9. 1. 2006. Vrchní soud se bude muset učiněným návrhem stěžovatele na určení lhůty k provedení úkonu (ve vazbě na stížnost na průtahy v řízení a požadavek na předložení odvolání vrchnímu soudu k rozhodnutí) opětovně zabývat z hlediska argumentace týkající se možnosti rozhodnutí o odvolání bez ohledu na doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení. Při posuzování věci bude třeba zvážit skutečnost, zda doručení usnesení všem cca 37 000 účastníkům je vůbec reálně možné a zda tedy stěžovateli není fakticky upřeno právo na rozhodnutí o jeho odvolání (Ústavní soud připomíná, že jak je zřejmé z předkládací zprávy krajského soudu, v době, kdy bylo podáno odvolání stěžovatele, ještě ani nebylo doručeno usnesení o zproštění funkce předchozího správce). Při opětovném posuzování věci je nutné vzít v úvahu naznačená východiska tak, aby stěžovateli byla zajištěna účinná a rychlá soudní ochrana nejen v abstraktní rovině, ale i ve svém praktickém důsledku. Pokud jde o námitku vrchního soudu uvedenou ve vyjádření k ústavní stížnosti, dle níž je třeba na věc přiměřeně aplikovat ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud má za to, že za situace, kdy obecný soud dojde k závěru, že je možné výrok I. napadeného usnesení samostatně projednat, nelze s ohledem na speciální režim doručování upravený v zákoně o konkursu a vyrovnání v tomto případě striktně vyžadovat (s odkazem na přiměřené použití občanského soudního řádu dle §66a zákona o konkursu a vyrovnání) aplikaci ustanovení 204 odst. 1 o. s. ř. a jen z tohoto důvodu trvat na doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení jako na podmínce projednání odvolání.
Jestliže právní řád účastníku řízení umožňuje uplatnění opravného prostředku, je třeba v řízení postupovat tak, aby právo na jeho projednání a rozhodnutí o něm nebylo fakticky eliminováno, přičemž je třeba zvážit i to, že opožděné rozhodnutí může pro účastníka řízení ztratit smysl. Konečně nelze ani pominout, že konkursní řízení vedené v situaci, kdy není pravomocně rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty, tedy dlouhodobě zůstává nevyjasněna otázka osoby správce konkursní podstaty, je v rozporu s principy právní jistoty nejen ve vztahu k stěžovateli, ale i ke všem účastníkům konkursního řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání shledal, že stěžovatelova ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byla porušena, a rozhodl tak, jak je shora ve výroku nálezu uvedeno.