ECLI:CZ:US:2006:2.US.197.06
sp. zn. II. ÚS 197/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. P., právně zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 27 Co 612/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 27 Co 612/2005, kterým měly být porušeny čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Žalobou se stěžovatelka u Okresního soudu Praha - západ domáhala po původně žalovaných subjektech zaplacení částky 1 481 853 Kč s 16% úrokem z prodlení od 19. 6. 1994 do zaplacení jako restitučního nároku. Část žaloby byla vyloučena k samostatnému projednání, předmětem řízení zůstala částka 1 317 115 Kč s 16% úrokem z prodlení. Na základě procesního nástupnictví na místo žalovaného nastoupil Pozemkový fond ČR. Stěžovatelka poté vzala žalobu částečně zpět, když Pozemkový fond ČR restituční nárok stěžovatelky uznal a zaplatil. Řízení bylo v této části zastaveno a žalobkyně dále požadovala zaplacení celého úroku z prodlení. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu zpět v další části, a to v 16 % úroku z prodlení z částky 1 317 115 Kč od 19. 6. 1994 do 13. 6. 1997. Proto soud I. stupně řízení v této části zastavil. Žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 16 % úroku z prodlení z částky 1 317 115 Kč od 14. 6. 1997 do zaplacení, soud zamítl s odůvodněním, že k žádnému prodlení dlužníka nedošlo. K prodlení na straně dlužníka by došlo až konstitutivním rozhodnutím soudu, ke kterému se žalobkyně podle §16 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") obrátila. K meritornímu rozhodnutí soudu o uplatněné jistině nedošlo, protože v mezidobí byla uzavřena konkrétní dohoda mezi stěžovatelkou a žalovaným, ve které byla stanovena i splatnost nároku, jenž byl ve stanovené lhůtě uspokojen. Proto podle mínění soudu na straně žalovaného nenastalo žádné prodlení s plněním peněžitého dluhu. O nákladech řízení soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 7 C 1328/2002, výrokům II. a III., podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nevzniklo právo na uspokojení jejích restitučních nároků v peněžité formě a tato forma náhrady nebyla mezi účastníky dohodnuta ani před podáním žaloby ani v průběhu soudního řízení, kdy se účastníci dohodli na plnění formou cenného papíru - směnky. I kdyby se žalovaný dostal do prodlení s uspokojením jejího restitučního nároku, nevznikl stěžovatelce nárok na úroky z prodlení. K nákladům řízení odvolací soud uvedl, že je třeba přihlížet rovněž k příslušenství pohledávky, zcela markantní je to v případě, kdy příslušenství pohledávky převyšovalo jistinu. Soud I. stupně nepochybil, když za situace, kdy úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl za použití §148 odst. 2 věty druhé a §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu s tím, že právní názor vyjádřený v rozsudku je v extrémním nesouladu s jednoduchým právem. Nárok stěžovatelky byl v řízení prokázán nárokovým listem povinné osoby Státního statku Klíčany za odstraněné, znehodnocené stavby a trvalé porosty. Povinná osoba písemně uznala celkový nárok za znehodnocení ve výši 441 774 kč a stěžovatelce po dohodě restituentů byl přiznán restituční nárok v celkové výši 309 461 Kč. Výpisem z registru oprávněných osob Státního statku Klíčeny ze dne 3. 5. 1994 byl povinnou osobou uznán co do důvodu a výše restituční nárok stěžovatelky v celkové výši 1 415 091 Kč. Zákon o půdě stanoví pro vypořádání náhrad konkrétní lhůtu 60 dnů. Pokud povinná osoba se souhlasem oprávněné osoby poskytovala oprávněné osobě postupně různá plnění na vypořádání přiznaného restitučního nároku, lze usuzovat na dohodu mezi oprávněnou a povinou osobou ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě. Pokud oprávněná osoba po dlouhodobém odmítání poskytování dalšího plnění podala k soudu žalobu na uspokojení dosud nevypořádaných restitučních náhrad, nelze dojít ke skutkovému zjištění o trvání dohody mezi oprávněnou a povinnou osobou o dalším plnění restitučního nároku. Nejpozději doručením žaloby nastává prodlení povinné osoby k poskytnutí restitučních náhrad na základě zákona o půdě. Pokud povinná osoba písemně, tzv. majetkovým listem, uznává právní důvod i výši restitučního nároku a bez závažného důvodu nenabídne oprávněné osobě určitá nepeněžitá plnění, je v rozporu s čl. 11 Listiny a ust. §517 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i v rozporu s dobrými mravy, neposkytnout oprávněné osobě za dobu prodlení povinné osoby, minimálně od zahájení soudního řízení, i úroky z prodlení, pokud nárok oprávněné osoby byl uspokojen v penězích nebo ve směnce.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu ohledně nákladů řízení. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle ní v rozporu s rozhodnutím vydaným týmž soudem ve stejné době v téže věci (věc vyloučená k samostatnému projednání). Soud při rozhodování o nákladech řízení podle úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 o. s. ř. nepřihlíží k výši obecně formulovaného příslušenství pohledávky či práva, ale jen k výši žalované jistiny, která je právními předpisy označována za věc samu. Pro přiznání náhrady nákladů řízení nelze přihlížet k přisouzené či zamítnuté části obecně navržených úroků z prodlení či poplatků z prodlení bez konkrétního vyjádření jejich výše v navrženém petitu žaloby, není-li od počátku samostatným předmětem soudního řízení. Jedině v případě, že jsou úroky z prodlení či poplatky z prodlení jako příslušenství pohledávky od počátku řízení samostatně předmětem řízení, soud ve smyslu §142 o. s. ř. přihlíží i k přisouzení či zamítnutí žalovaných úroků z prodlení či poplatků z prodlení.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadaného rozhodnutí a posouzení argumentace ústavní stížnosti jakož i po prostudování vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Stěžovatelka rozdělila své námitky proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze na dvě části. První z nich se týká nepřiznání úroku z prodlení požadovaného stěžovatelkou ve výši 16 % z žalované částky 1 317 115 Kč ode dne 14. 6. 1997 do zaplacení. Jak již bylo shora uvedeno, restituční nárok ve výši 1 317 117 Kč byl Pozemkovým fondem ČR uznán, a to dohodou uzavřenou se stěžovatelkou dne 23. 3. 2004. V této dohodě se fond zavázal k poskytnutí směnky vydané Fondem národního majetku na uvedenou částku, splatné 4 měsíce od data vystavení. Na základě této dohody a splnění závazku vzala stěžovatelka žalobu ve vyplacené částce zpět a řízení bylo částečně zastaveno. Trvala však na přiznání úroků z prodlení ve výši 16 % od 14. 6. 1997 do zaplacení.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv. Právní závěry obecných soudů, dle nichž stěžovatelkou vymáhané úroky z prodlení nelze přiznat, neboť ze strany Pozemkového fondu ČR k žádnému prodlení nedošlo, nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Uvedenou problematikou se již v minulosti zabýval Nejvyšší soud, který v rozhodnutí, na nějž Ústavní soud odkazuje (24 Cdo 1266/99, 24 Cdo 715/99), judikoval, že odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá ustanovení §18a zákona o půdě, Pozemkový fond ČR a příslušná ustanovení občanského zákoníku o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které jej zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond ČR sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž bylo uloženo určeným způsobem v určené výši plnit.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka kromě jiného dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rovněž rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, takováto situace v projednávané věci nenastala.
Otázku nákladů řízení rozhodoval Krajský soud v Praze, resp. ještě před ním Okresní soud Praha - západ, v souladu s občanským soudním řádem. Podle §146 odst. 2 o. s. ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka měla ve sporu částečný úspěch, když v části návrhu soud řízení zastavil a v části týkající se úroků z prodlení, které se tak staly samostatným předmětem řízení, její žalobu zamítl. Bylo tedy na úvaze soudu, zda náhradu nákladů poměrně rozdělí nebo zda vysloví, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů, což i udělal. Své rozhodnutí sice stručně, ale podle přesvědčení Ústavního soudu řádně zdůvodnil. Je věcí stěžovatelky a jejího právního zástupce, aby před podáním žaloby k obecnému soudu zvážili všechny okolnosti a možné důsledky žaloby, včetně nákladů, které se žalobou souvisí. Případný neúspěch ve sporu či povinnost uhradit vzniklé náklady nelze hodnotit jako zásah do ústavních práv, pokud v řízení byla dodržena příslušná zákonná ustanovení.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu