ECLI:CZ:US:2006:2.US.202.06
sp. zn. II. ÚS 202/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Františkem Korbelem, PhD., advokátem, se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 3 UL 6/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel, s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci, vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 71/2004.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že žalobou ze dne 7. 9. 2004 u Krajského soudu v Brně zahájil obchodní spor, přičemž soud v řízení údajně dosud nenařídil jednání ani neučinil žádný úkon, který by směřoval k případnému projednání žaloby bez jednání. Podle vyjádření soudkyně, která řízení vede, nařízení prvního jednání ve věci nelze očekávat dříve než na konci roku 2006. Vrchní soud v Olomouci, který o stěžovatelově žádosti ve smyslu ustanovení §174a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), rozhodoval, však přesto průtahy v řízení neshledal. Konstatoval, že nejprve musí být vyřízeny věci, které byly Krajskému soudu v Brně předloženy před datem napadnutí stěžovatelovy věci. Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací vrchního soudu, podle níž krajský soud s účastníky komunikoval a ve věci postupoval ve lhůtách, které vrchní soud shledal přiměřenými. Podle tvrzení stěžovatele byly mezi jednotlivými úkony značné prodlevy a stěžovatel pochybuje i o účelnosti takových kroků soudu. Za nadbytečný označuje například dotaz soudu, zda stěžovatel trvá na projednání své žaloby, jestliže jeho "žaloba směřující proti rozhodnutí v rejstříkovém řízení byla Ústavním soudem odmítnuta". Stejně tak fakt, že stěžovatelovo podání soud omylem založil do jiného spisu a poté jej výzvou o jeho zaslání urgoval, nelze klást stěžovateli k tíži. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud rozhodl o úhradě jeho nákladů řízení.
Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 Cm 71/2004, který Ústavní soud k projednávané věci připojil, zjistil následující:
Stěžovatel se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně dne 8. 9. 2004, domáhal přezkoumání výše vypořádání v penězích. Uvedl, že byl majitelem 101 ks registrovaných akcií obchodní společnosti Moravské naftové doly, a.s., která byla bez likvidace zrušena a její jmění převedeno na novou obchodní společnost (nyní stěžovatelem žalovanou). Stěžovatel se domnívá, že tímto jednáním byl bez svého souhlasu a proti své vůli zbaven vlastnictví, a proto podal, jak uvádí, "dne 18. 8. 2004 ústavní stížnost a zároveň dne 22. 8. 2004 napadl přeměnu společnosti určovací žalobou. (...) Z důvodů opatrnosti pro případ, že by se tímto způsobem nepodařilo dosáhnout zrušení přeměny společnosti, podává nyní rovněž zvláštní žalobu na přezkoumání výše vypořádání v penězích, neboť má za to, že částka vypořádání stanovená na základě znaleckého posudku ve smyslu ustanovení §220p odst. 2 ObchZ není přiměřená...".
Dne 13. 9. 2004 stěžovatel soudu doručil doplnění žaloby.
Dne 22. 10. 2004 právní zástupkyně žalované obchodní společnosti doručila soudu plnou moc a dne 27. 10. 2004 požádala o doručení žaloby k vyjádření.
Výzvou ze dne 3. 11. 2004, která byla obecnému zmocněnci stěžovatele doručena dne 11. 11. 2004, soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do tří dnů od doručení této výzvy. Dne 22. 11. 2004 stěžovatel soudní poplatek zaplatil.
Přípisem ze dne 29. 11. 2004, doručeným dne 8. 12. 2004, soud zaslal žalobu k vyjádření právní zástupkyni žalované obchodní společnosti ve lhůtě do deseti dnů. Žalovaná se přípisem, doručeným soudu dne 20. 12. 2004, k žalobě vyjádřila.
Výzvou ze dne 21. 12. 2004, doručenou obecnému zmocněnci stěžovatele dne 13. 1. 2005, soud stěžovatele vyzval k duplice ve lhůtě do deseti dnů. Reakci stěžovatele soud přípisem ze dne 4. 3. 2005 urgoval. Stěžovatel přípisem ze dne 22. 3. 2005 soudu sdělil, že požadované vyjádření datované dnem 14. 1. 2005 soudu zaslal společně s vyjádřením ve věci, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 50 Cm 63/2004, v jedné obálce. Na následujícím čísle listu spisu je založeno stěžovatelovo stanovisko k vyjádření žalované ze dne 13. 1. 2005.
Soud toto vyjádření zaslal přípisem ze dne 6. 4. 2005, doručeným dne 25. 4. 2005, na vědomí žalované.
Přípisem ze dne 15. 11. 2005 právní zástupkyně žalované předložila soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 527/04, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. B 3760/8, B 724, spojená s návrhem na zrušení ustanovení §131 odst. 3 písm. c), §220h odst. 3 a §220p ObZ, odmítnuta.
Dne 25. 11. 2005 podal stěžovatel předsedovi soudu stížnost na průtahy v řízení. Místopředseda soudu Mgr. Kozák mu dne 18. 12. 2005 pod čj. St 18.507/2005, sdělil, že jeho stížnost považuje za nedůvodnou. Uvedl, že jednání ve věci bude nařízení na druhou polovinu roku 2006, neboť nyní jsou vyřizovány věci, které soudu napadly dříve než stěžovatelova žaloba.
Krajský soud v Brně v rámci řízení, vedeném pod sp. zn. 50 Cm 71/2004, dále stěžovatele přípisem ze dne 2. 12. 2005 vyzval, aby sdělil, zda s ohledem na usnesení Ústavního soudu trvá na své žalobě.
Přípisem ze dne 19. 12. 2005 stěžovatel soudu sdělil, že na žalobě trvá.
Následně přípisem ze dne 23. 12. 2005 stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nařízení ústního jednání.
Vrchní soud v Olomouci, kterému byl návrh k projednání předložen, přípisem ze dne 18. 1. 2006 konstatoval, že stěžovatelův návrh podaný elektronicky nebyl ve lhůtě do tří dnů ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. doplněn předložením originálu. Soud k němu proto nemohl přihlížet.
Přípisem ze dne 25. 1. 2006 stěžovatel podal nový návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nařízení ústního jednání ve věci.
Usnesením ze den 27. 2. 2006, sp. zn. 3 UL 6/2006, Vrchní soud v Olomouci stěžovatelův návrh zamítl. Zhodnotil dosavadní průběh řízení a dospěl k závěru, že až po výzvu soudu ze dne 2. 12. 2005 soud činil ve věci úkony směřující k věcnému vyřízení, když komunikoval s účastníky s cílem znát jejich procesní stanoviska, aby bylo možné ve smyslu ustanovení §114a odst. 1 o.s.ř. poté věc rozhodnout při jediném jednání. Jednotlivé kroky činil soud ve lhůtách, které vrchní soud považuje za přiměřené. Pokud na výzvu soudu ze dne 2. 12. 2005 stěžovatel reagoval podáním ze dne 19. 12. 2005 a následně dne 27. 12. 2005 podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, ke kterému však soud nemohl přihlížet, neboť stěžovatel elektronické podání ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. nedoplnil předložením originálu či shodného podání ve lhůtě do tří dnů, nelze ani tento časový úsek hodnotit jako prodlení soudu s vyřízením věci. Za této situace vrchní soud považuje za správný závěr krajského soudu, že je nutné nejprve vyřídit věci, které napadly před datem podání uvedené věci. Vrchní soud připomněl, že při úvahách o existenci průtahů je namístě zohlednit vedle skutečné délky řízení i složitost věci, postup účastníků a význam předmětu řízení pro navrhovatele. V této souvislosti připomněl, že stěžovatel v žalobě uvedl, že ji podává toliko z opatrnosti.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření připomněl jednotlivá kritéria, která je nutno při rozhodování v otázce průtahů v soudním řízení zohlednit. Vrchní soud se zcela ztotožňuje se závěrem stěžovatele podporovaným stávající judikaturou, že objektivní potíže na straně soudu, mezi jiným i počet nevyřízených věcí, nemohou jít k tíži účastníka. Nicméně k faktu množství neskončených řízení, jejichž podání předchází podání stěžovatele, která souběžně s řízením ve stěžovatelově věci u téhož soudu probíhají, je namístě přihlédnout přinejmenším při posouzení jednotlivých kroků soudce v konkrétní věci. Jinak by jistě bylo možné je hodnotit za hypotetické situace, kdy by měl soudce přidělenu toliko stěžovatelovu věc, a jinak za situace, kdy je soudce přidělenou agendou plně zatížen, jak se podává v dané věci. Od podání žaloby v posuzované věci (dne 8. 9. 2004, doplněné dne 13. 9. 2004) do podání stížnosti na průtahy v řízení (dne 25. 11. 2005) uplynulo necelých 15 měsíců, v nichž soud ve snaze znát stanoviska účastníků a reakce na ně s účastníky komunikoval. V tomto období bylo navíc dne 25. 5. 2005 vydáno usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 527/04, kterým končilo řízení o ústavní stížnosti, jehož výsledek stěžovatel v žalobě označoval za zásadní, když žalobu v posuzované věci v této souvislosti podával toliko z opatrnosti pro případ, že by se mu jiným způsobem nepodařilo dosáhnout zrušení přeměny žalované obchodní společnosti. Účastník připouští, že lze mít jistě různý názor na potřebu některých výzev, nicméně dospěl k závěru, že krajský soud v posuzovaném řízení zvolil postup, který řízení jako celek nebrzdil, a to i s ohledem na fakt, že zmíněné usnesení Ústavního soudu bylo do spisu předloženo až dne 15. 11. 2005. Tento závěr účastník vztahuje i na námitku, že stanovisko stěžovatele, datované dnem 13. 1. 2005, soud založil do jiného spisu. Pro úplnost účastník dodává, že fakt, že sdělení bylo nesprávně založeno, ze samotného spisu patrný není. Účastník dále připomíná, že příslušná soudkyně ve svém vyjádření uvedla, že nařízení jednání ve věci předpokládá "na druhou polovinu roku 2006", nikoli tedy na konec roku 2006, jak uvádí stěžovatel. Vrchní soud se vzhledem na naznačené okolnosti případu domnívá, že napadeným usnesením nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, směřující vůči postupu soudu prvého stupně, resp. proti tvrzeným průtahům v řízení, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 71/2004. Stěžovatel napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu v předmětné věci. V ústavní stížnosti polemizuje se závěry tam uvedenými.
K průtahům v řízení před obecnými soudy se Ústavní soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí (srov. IV. ÚS 50/03, III. ÚS 308/03, II. ÚS 109/99, I. ÚS 600/03, II. ÚS 408/03, IV. 543/03), podle nichž je povinností státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době (srov. např. již nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, nález č. 42). Průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež garantují mj. právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené době. Při posuzování přiměřenosti doby řízení je třeba vycházet z okolností konkrétního případu, zejména ze složitosti dané záležitosti a chování účastníků řízení (např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, nález č. 73). Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů tak nelze vyjádřit numericky, neboť přiměřenost doby řízení takto obecně určitelná není. Tento názor je v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. I tento soud posuzuje ustáleně přiměřenost délky řízení podle skutkových okolností případu a se zřetelem k několika kritériím, mezi nimiž dominují složitost případu, chování stěžovatele, postup příslušných orgánů a stejně tak i význam předmětu řízení pro stěžovatele (Bořánková proti České republice, rozsudek ze 7. 1. 2003, §53, Voleský proti České republice, 29. 6. 2004).
Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. V této souvislosti nutno uvést, že i když závěry obsažené v citovaných nálezech Ústavního soudu samozřejmě platí, základní okolnosti zkoumaného případu jsou poněkud jiné. To je zřetelně patrno z následujícího textu tohoto usnesení.
Z příslušného spisového materiálu, jakož i zejména z odůvodnění napadeného zamítavého usnesení Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel sám v žalobě uvedl, že přeměnu žalované společnosti primárně napadl ústavní stížností a určovací žalobou a že žalobu, jíž zahájil posuzované řízení, podává toliko z důvodů opatrnosti pro případ, že by se uvedeným způsobem nepodařilo dosáhnout zrušení přeměny společnosti. Soud za předmětné období opakovaně s účastníky komunikoval (třikrát je vyzval k vyjádření ke stanovisku protistrany, přičemž jedenkrát výzvu nadbytečně urgoval, stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku). O ukončení řízení před Ústavním soudem, které stěžovatel označil za zásadní pro ochranu svých práv ve vztahu k napadenému postupu žalované obchodní společnosti, vydáním usnesení z května 2005, krajský soud vyrozuměla právní zástupkyně žalované společnosti a předmětné usnesení do spisu v listopadu 2005 doplnila. K uvedeným skutečnostem vrchní soud vedle numericky vyjádřené délky řízení přihlížel a vedly jej k závěru, že přes drobné výhrady k jednotlivým krokům soudu, průtahy v řízení v posuzované věci konstatovat nelze.
S těmito závěry se lze, s odkazem na výše uvedené principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci), ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Význam předmětu sporu stěžovatel sám označil jako druhořadý, odvíjející se od jeho potenciálního budoucího úspěchu v jiných řízeních, o jejichž výsledcích soud následně neinformoval. V uvedeném období soud prvého stupně průběžně zjišťoval stanoviska sporných stran. Krajskému soudu v Brně lze přitom jistě vytýkat, že mohl postupovat rychleji (lze přitom připomenout, že ojedinělý průtah vzhledem k celkové délce je možné i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva tolerovat, srov. Krča proti České republice, 18. 3. 2003), resp. účelněji, případně s větší obezřetností při nakládání s doručeným stanoviskem stěžovatele k vyjádření žalované strany. K věci je však nutno připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že dosahuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; (z hlediska zkoumaného případu např. tehdy, pokud by soud byl a zůstával skutečně po dlouhou dobu nečinný, či pokud by dokonce procesní úkony záměrně oddaloval). K takové situaci však v dané věci - podle zjištění Ústavního soudu - nedošlo.
Ústavní soud nad rámec uvedeného podotýká, že posuzovanou ústavní stížnost vyřídil přednostně, aby připojený spis vrátil obecnému soudu do konce měsíce června 2006, aby soudu nic nebránilo realizovat své tvrzení o plánovaném nařízení ústního jednání v druhé polovině roku 2006 (nikoli koncem roku 2006, jak údajně mylně předpokládá stěžovatel).
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu