infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.06.2006, sp. zn. II. ÚS 252/06 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.252.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:2.US.252.06
sp. zn. II. ÚS 252/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. března 2006, č. j. 26 Cdo 1517/2005-147, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 19 Co 421/2004-116, a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. března 2004, č. j. 6 C 54/2003-84, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 19 Co 421/2004-116, ve výroku I. nepřipustil změnu žaloby na návrh, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, blíže specifikovaného ve výroku (dále jen "předmětný byt"), nebo aby bylo žalované uloženo tento byt vyklidit, a dále nepřipustil změnu žaloby na návrh, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) buď 25.000 Kč nebo 12.234,80 Kč. Ve výroku II. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. března 2004, č. j. 6 C 54/2003-84 (druhý v pořadí), jímž tento soud jednak zamítl žalobu, aby žalovaná do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidila a odevzdala žalobci předmětný byt, jednak zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 49.041 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení. Konečně ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že sdílí názor soudu prvního stupně, že žalovaná užívá byt na základě platné nájemní smlouvy. Pokud žalobce namítal neplatnost této smlouvy na základě nedostatku souhlasu spoluvlastnice nemovitosti (vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy - manželka žalobce) s jejím obsahem, mohlo by se jednat jedině o neplatnost relativní [§40a, §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.")]. Právo vyplývající z této údajné neplatnosti ovšem podléhá promlčení v tříleté promlčecí době, jejíž běh začíná dnem, kdy byl právní úkon učiněn, tj. v daném případě 14. září 1996. Pokud vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy tvrdí, že neplatnosti této smlouvy se dovolala přípisem ze dne 21. června 1999, dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že doručení sdělení ze dne 21. června 1999 o neplatnosti nájemní smlouvy žalované zásilkou ze dne 23. června 1999 nebylo prokázáno. Bylo sice uplatněno jeho založením do soudního spisu a sdělením jeho obsahu žalované při jednání soudu dne 30. března 2004, avšak vzhledem k tomu, že žalovaná namítla promlčení práva dovolat se neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy ze dne 14. září 1996, je třeba smlouvu považovat za platnou. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 49.041 Kč s požadovanými úroky z prodlení. Tento požadavek totiž vychází z předpokladu, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a že na její straně dochází k bezdůvodnému obohacení ve výši plnění, které by mohl žalobce požadovat, pokud by byt nabídl do nájmu. V daném případě není dle odvolacího soudu splněn požadavek, že žalovaná předmětný byt užívala, aniž by k tomu byla oprávněna, a proto není třeba se zabývat otázkou, jakou tržní protihodnotu by za užívání tohoto bytu kýmkoli jiným mohl žalobce získat. Následné dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. března 2006, č. j. 26 Cdo 1517/2005-147, odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího bylo po právní stránce zásadního významu. Konstatoval, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaná předmětný byt užívala od 26. dubna 1988, tedy ještě před uzavřením nájemní smlouvy se žalobcem dne 14. září 1996. Byt jí byl k tomuto dni předán do užívání předchozím k tomu oprávněným subjektem - Státním statkem v Lanškrounu (po 1. lednu 1992 se tento subjekt stal pronajimatelem a užívací vztah se změnil na vztah nájemní). S ohledem na tento skutkový stav věci je zřejmé, že soudy obou stupňů výslovně neposoudily vzájemný vztah těchto dvou právních úkonů. Z uvedeného však také vyplývá, že žalovaná předmětný byt užívá právem, a to ať již na základě původně zřízeného práva osobního užívání bytu (transformovaného na nájem) nebo na základě nájemní smlouvy ze 14. září 1996. Z tohoto hlediska proto obstojí závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná předmětný byt užívá právem na základě nájemního vztahu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále porušení práva stěžovatele vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nejprve stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení. Podle názoru stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že žalovaná není nájemcem předmětného bytu s regulovaným nájemným. Na druhé straně bylo v řízení prokázáno, že žalovaná dluží na dlužném nájemném částku ve výši 9.023 Kč, jejíž úhradu stěžovatele nepožadoval, avšak tento dluh byl důvodem k výpovědi z nájmu bytu. O tom však obecné soudy nejednaly a skutečnost, že žalovaná dluží na nájemném a službách spojených s nájemným, nepovažovaly za významnou. Tím došly k závěru, že nehrazení nájemného a spotřebovaných služeb je ve věci přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu právně bezvýznamné. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že obecné soudy neochránily základní práva stěžovatele, přičemž sociální právo žalované a členů její domácnosti na bydlení za ještě nižší cenu než je státem regulované nájemné, za významnější, než právo vlastnit byt a mít z něj užitek. Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející z hledisek výše uvedených, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. V první části ústavní stížnosti, ostatně velmi stručné a neobsahující ústavněprávní argumentaci, stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění obecných soudů (otázka prokázání platnosti nájemního vztahu), a tedy ve svém důsledku hodnocení důkazů. V této souvislosti lze pouze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž se zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom nezpochybňoval postup obecných soudů při hodnocení důkazů, ale zpochybňoval až výsledek tohoto procesu. V této souvislosti je třeba podotknout, že prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však nejedná. V další části stěžovatel nesouhlasil s tím, že soudy nadřadily právo na bydlení žalované nad vlastnické právo žalobce, neboť dlužné nájemné nepovažovaly za důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobce v řízení žaloval původně na vyklizení z bytu, protože vycházel z tohoto, že nájemní smlouva uzavřená se žalovanou je neplatná. Žalobní návrh požadující přivolení k výpovědi z nájmu bytu změnil stěžovatel až v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud změnu žaloby nepřipustil s odůvodněním, že by došlo ke změně věci samé, tj. že by bylo rozhodováno o jiném předmětu řízení, než který byl předmětem rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud žádné výhrady. Žaloba na vyklizení je naprosto odlišná od žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Pro každou z uvedených žalob je třeba tvrdit jiné rozhodné skutečnosti a předkládat jiné důkazy. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud konstatuje, že posouzení přípustnosti či nepřípustnosti dovolání je zásadně věcí dovolacího soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování jeho závěrů. Pouze v případě, že by postupem dovolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv, připadal by do úvahy zásah Ústavního soudu. Proti závěru Nejvyššího soudu ČR, který v dané věci neshledal otázku zásadního právního významu, jež by jedině mohla založit přípustnost dovolání, nemá Ústavní soud ze své pozice žádné výhrady. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona). V Brně dne 29. června 2006 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.252.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 252/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 6. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 4. 2006
Datum zpřístupnění 27. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §145 odst.2, §40a
  • 99/1963 Sb., §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík byt/vyklizení
nájem
právní úkon
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-252-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 51567
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14