ECLI:CZ:US:2006:2.US.262.04
sp. zn. II. ÚS 262/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 ve věci ústavní stížnosti J. Z. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. 31 T 60/2003 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 61 To 542/2003, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) a §188 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestným činem poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty dle §249b trestního zákona.
I. Městský soud v Praze postupem v řízení vedeném pod sp. zn. 61 To 542/2003 zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2004 ve věci sp. zn. 61 To 542/2003 se ve výrocích týkajících se J. Z. zrušuje.
III. Ve zbytku se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž dle názoru navrhovatele došlo současně k porušení čl. 82 Ústavy České republiky, neboť byl porušen princip nezávislosti soudu.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a §188 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, trestným činem poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty dle §249b trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let; současně byl uložen trest propadnutí věci - tří platebních karet. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením, kterým zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu propadnutí věci; výrok o vině i trestu odnětí svobody byl rozhodnutím potvrzen.
Stěžovatel měl v přesně nezjištěné době od druhé poloviny roku 1995 do října 2002, s výjimkou období sezónních prací v letech 1995 až 1997, ve svém bytě vyrábět pervitin v přesně nezjištěném množství a pro tento účel vlastnil chemikálie a laboratorní vybavení. Zmíněnou drogu měl přitom v uvedeném období příležitostně či pravidelně prodávat nejméně devíti lidem, mimo jiné nezletilé J. V.
Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek obvodního soudu je v převážné míře založen na výpovědi utajené svědkyně J. V. Tuto výpověď považuje za nevěrohodnou a upozorňuje na skutečnost, že svědkyně u hlavního líčení vypovídala způsobem, jímž často vyvracela vlastní výpověď z přípravného řízení. Současně poukazuje stěžovatel na řadu dílčích tvrzení utajené svědkyně, jimiž buď sama sebe vyvrací, případně udává skutečnosti, jež jsou dle jeho mínění zjevně nepravdivé. Nevěrohodnost utajené svědkyně podle názoru stěžovatele nejlépe demonstruje rozpor mezi jejím tvrzením, že neexistovalo za celých sedm let období, v němž by nekupovala od stěžovatele drogy a skutečností, že se navrhovatel ve výše uvedeném období v podstatné části roku v Praze vůbec nevyskytoval. Dále se v souvislosti se svědkyní V. stěžovatel domnívá, že využití §55 odst. 2 trestního řádu představuje pochybení orgánů činných v trestním řízení, neboť zvolený postup by dle jeho názoru připadal v úvahu pouze v případě, že by pachatel poškozenou neznal, setkal by se s ní pouze náhodně a v průběhu přípravného řízení a řízení před soudem by neměl možnost zjistit její totožnost, aby nebyla vystavena hrozbě porušení základních práv. V tomto případě ovšem stěžovatel totožnost utajené svědkyně znal a použití ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu tak nemělo sledovat zákonem předpokládaný účel, ale pouze ztížit obhajobu stěžovatele. Stěžovatel dále nalézacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda utajená svědkyně nebyla v předmětném období ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vyšetřovací vazbě, což by bylo pravděpodobné, neboť ona sama tvrdila, že si finanční prostředky na zakoupení drog obstarávala trestnou činností (krádežemi).
Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že neprovedl navrhované důkazy a ani se s touto skutečností žádným způsobem v odůvodnění svého usnesení nevyrovnal. Období, kdy stěžovatel pracoval jako převozník v Adršpachu považoval totiž nalézací soud za nevýznamnou pauzu v době letních prázdnin, navrhovatel však upozorňuje, že se jednalo každý rok o dobu minimálně pěti měsíců. K prokázání nevěrohodnosti utajené svědkyně navrhoval stěžovatel odvolacímu soudu provést výslech dalších svědků, případně provést konfrontaci s utajenou svědkyní. Odvolací soud tento návrh neakceptoval, čímž dle mínění stěžovatele jednoznačně pochybil.
Zbývající námitky stěžovatele jsou zevrubným rozvedením premisy, že dokazování před obecnými soudy bylo neobjektivní, neboť se soudy nezabývaly se stejnou pečlivostí důkazy, jež svědčily ve prospěch stěžovatele. Soudy podle mínění stěžovatele nereagovaly na další důkazní návrhy a odvolací soud nevzal v úvahu procesní pochybení, k nimž došlo v řízení před soudem prvního stupně.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 4 a Městský soud v Praze, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili, a současně si vyžádal k projednání věci spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 60/2003.
Ve vyjádření k návrhu stěžovatele se Obvodní soud pro Prahu 4 omezil na konstatování, že daná stížnost je založena pouze na nesouhlasu s hodnocením důkazů, které vyústily v napadený odsuzující rozsudek.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Po posouzení věci Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je zčásti důvodný.
Ústavní soud musí nejprve zdůraznit, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jehož úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu ani kontrola všech nezákonností v rozhodování orgánů veřejné moci, nýbrž pouze takových, které dosahují intenzity, jež ve svém důsledku narušuje ústavnost, zahrnujíc v to zásahy do základních práv a svobod jednotlivce.
V daném případě se proto Ústavní soud omezil především na zkoumání dvou základních problémových okruhů, které návrh nastolil - zda použitím ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu o utajení totožnosti svědka nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a zda případnou protiústavnost nezakládají námitky stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů.
Otázka ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením představuje jeden z problémů, které Ústavní soud řešil v rámci abstraktní kontroly ústavnosti již v počátcích své rozhodovací činnosti (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.). V této souvislosti Ústavní soud judikoval, že jestliže se při kolizi dvou základních práv či svobod dospěje k závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. V rámci konkrétní kontroly ústavnosti potom Ústavní soud judikoval, že za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením je nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality na straně druhé. Omezit právo obviněného či obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Slovy zákona - zjištěné okolnosti musejí nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví, nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 37/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 154).
Jakkoli dokazování provedené výslechem svědků pod utajením může v trestním řízení - v zásadě - zasáhnout do práv obhajoby, rozsah a intenzitu tohoto zásahu je podle přesvědčení Ústavního soudu nutno z hlediska ústavnosti vlastního řízení posuzovat podle konkrétních okolností věci.
Z obsahu protokolů o výslechu svědkyně vyslechnuté pod utajením, jak jsou založeny ve spisu obecného soudu, je patrno nejenže těmto procesním úkonům byl přítomen obhájce stěžovatele, ale že měl také při provádění těchto důkazů, jak o tom svědčí kupř. jím položené otázky, zcela neomezenou možnost intervence. Podle názoru Ústavního soudu lze proto mít za to, že co do skutkových zjištění plynoucích z těchto důkazů nevyvstávají pochybnosti o provedení a vyhodnocení procesních úkonů v souladu se zásadami trestního řádu. Přestože v posuzované věci bylo postavení obhajoby ztíženo, nejeví se stupeň tohoto omezení s přihlédnutím k povaze souzeného trestného činu významný a nedosahuje stupně, který by již vykazoval znaky protiústavnosti, a to i přesto, že by bylo možno subjektivně klást na odůvodnění postupu podle §55 odst. 2 a §209 trestního řádu, jak je provedly obecné soudy, větší nároky (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 210/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 33).
Na okraj Ústavní soud dodává, že ani v případě hypotetického zpochybnění věrohodnosti utajené svědkyně by nedošlo ke změně právní kvalifikace trestného činu, neboť nalézací soud odůvodnil použití kvalifikované skutkové podstaty na základě skutečností, jež nemají s výpovědí J. V. přímou souvislost. Inkriminovaná anonymní výpověď byla v daném případě přípustná jako důkaz mimo jiné i proto, že byla dostatečně podepřena důkazy z neanonymních zdrojů.
Důkazní hodnotě výslechu utajované svědkyně tak podle Ústavního soudu přikládá stěžovatel větší význam, než odpovídá závěru, jež obecné soudy učinily. Již soud prvního stupně vystavěl své závěry na komplexním vyhodnocení všech relevantních důkazů. Stěžovatel byl usvědčován především výpověďmi slyšených svědků a výsledky domovní prohlídky provedené v bytě stěžovatele. Soud prvního stupně vysvětlil, proč uvěřil svědkům V. D. a M., jejichž výpovědi stěžovatel zpochybňuje. V případě utajené svědkyně J. V. se odvolací soud také zcela ztotožňuje s hodnocením věrohodnosti i významu její výpovědi obvodním soudem. Proti utajení svědkyně V. ve smyslu §55 odst. 2 trestního řádu nemá odvolací soud výhrad, neboť v přípravném řízení do protokolu výslovně uvedla důvody, které ji k jejímu postoji vedly, a lze je akceptovat; stěžovateli nikterak nebylo bráněno v možnosti odporovat tvrzením utajené svědkyně.
Stěžovatel soudu předestřel svou obhajovací verzi případu a soudy obou stupňů uvedly, proč a v jakém rozsahu považují výpověď utajené svědkyně za věrohodnou. Vypořádaly se přitom i s namítanými rozpory, které na základě konkrétních důvodů a ve světle množství jiných důkazů zhodnotily jako nevýznamné, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že svědkové se pohybují v prostředí drogové závislosti a je třeba tuto okolnost zvlášť zohledňovat také při hodnocení důkazů. Výsledkem bylo, že soudy užily pro stěžovatele nejpříznivější variantu, jež pro něj z hlediska viny z provedeného dokazování plynula. Současně také obecné soudy podrobně rozebraly důvody, pro které neuvěřily verzi stěžovatele a proč jeho osobu považovaly za nevěrohodnou. Okolnosti, které namítá stěžovatel ve vztahu ke shora popsaným výsledkům dokazování jako vady provedeného dokazování, jsou pouze polemikou s provedenými závěry obecných soudů. Na této okolnosti nemění nic ani fakt, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje; tato okolnost však není způsobilá založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Jiný názor však Ústavní soud zaujal, pokud se jedná o námitku stěžovatele stran neprovedení navržených důkazů výslechem svědků.
K typologii vad důkazního řízení, které zasahují do rámce ústavnosti, resp. jej přesahují, se vyjádřil se zohledněním dlouhodobých tendencí své judikatury Ústavní soud rozsáhleji například v nálezu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91). V jedné z právních vět tohoto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že do kategorie "opomenuté důkazy" lze zařadit i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Jak vyplývá ze dvou písemností, založených ve spisu obecného soudu na č. l. 467 a 468, navrhoval stěžovatel ve veřejném zasedání odvolacího soudu provést důkaz výslechem celé řady svědků. Písemnost ze dne 17. 12. 2003, kterou zaslal odvolacímu soudu sám stěžovatel, uvádí pět jmen navrhovaných svědků. Dříve doručený návrh obhájce stěžovatele ze dne 11. 12. 2003 uvádí dvě z těchto jmen (Z. K. a P. K.) s uvedením, co by měl výslech svědků ve vztahu k posuzovanému skutkovému stavu prokazovat. Na svém návrhu setrval i při veřejném zasedání dne 21. 1. 2004 (tak ve spisu na č. l. 471).
V odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ani v obsahu vyžádaného spisu však nelze najít jedinou zmínku, kterou by se soud vypořádal s navrženými důkazy. Přitom proklamovaný význam navrhovaných svědectví byl s to podstatnou měrou podpořit obhajovací verzi, kterou v řízení od počátku stěžovatel zastával. Bylo tedy namístě, aby soud tyto důkazy buď provedl a řádně je vyhodnotil, nebo aby ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč tyto důkazy provedeny nebudou. Za situace, kdy se tak nestalo, nelze než akceptovat závěr, že se jedná v duchu judikatury Ústavního soudu o důkazy opomenuté, čímž dochází k zásahu do ústavních garancí, jak je obsahově Ústavní soud vymezil. Napadené usnesení Městského soudu v Praze tak trpí vadou, která zakládá nutnost kasačního rozhodnutí Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je důvodná pouze v části a důvod, který zakládá zásah do ústavních garancí se týká pouze postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, vyhověl Ústavní soud návrhu pouze zčásti a ve smyslu §82 odst. 1 a §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze napadené usnesení Městského soudu v Praze.