ECLI:CZ:US:2006:2.US.341.06
sp. zn. II. ÚS 341/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2006, č. j. 30 Nc 43/2005-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo ve věci jím podané určovací žaloby rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci.
Součástí ústavní stížnosti je i návrh, aby Ústavní soud předložil Evropskému soudnímu dvoru (dále "ESD") k rozhodnutí tzv. předběžnou otázku (čl. 234 Smlouvy o založení ES). Stěžovatel požadoval, aby se Ústavní soud ESD dotázal, zda v případě ztráty nezávislosti a nestrannosti všech domácích soudů není v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii obsaženo pravidlo zavazující členský stát k převedení jurisdikce na jiný členský stát. V případě kladné odpovědi měl ESD dále odpovědět, zda při určení soudu jiného členského státu rozhoduje občanství či domicil osoby, jejíž věc je projednávána a zda existuje nutnost předložit věc k rozhodnutí takto určenému soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že se stěžovateli nedostává spravedlivého procesu, neboť jeho věc nerozhoduje nezávislý a nestranný soudce, přičemž takového soudce nelze nalézt u žádného soudu v České republice, včetně Ústavního soudu. Stěžovatel proto požaduje přenesení rozhodování do jiného členského státu EU, a pokud by to nebylo možné, pak stěžovatel žádá, aby Ústavní soud sám zrušil napadené usnesení.
Konkrétně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se téměř nezabýval jeho argumenty uvedenými v Analýze mediální prezentace kauzy K., v Stanovisku ke skutečnostem obsaženým, případně odvoditelným z uvedené analýzy a přílohách ke Stanovisku, a vycházel především z prohlášení dotyčné soudkyně. Stěžovatel přitom uvedl, o co opírá své pochybnosti o nepodjatosti a krajský soud měl proto povinnost se s těmito námitkami vypořádat (zde stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, IV. ÚS 185/96 a I. ÚS 167/94). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Delcourt proti Belgii 1970) se soudce musí nestranným i jevit navenek.
Přesvědčení stěžovatele, že v jeho věci dochází k nepřípustnému tlaku moci výkonné na moc soudní, dokresluje např. rozhovor s bývalým ministrem kultury P. Dostálem uveřejněný v deníku Právo dne 3. 7. 2003, jímž negativně reagoval na tři rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, které žalobě stěžovatele vyhověly a obdobné stanovisko tehdejšího člena vlády JUDr. Pavla Rychetského, který rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s těmito rozhodnutími.
Mimo tyto námitky, vznesené před obecným soudem, stěžovatel v ústavní stížnosti nově namítl, že v jeho věci nepřípustně zasahuje Ministerstvo spravedlnosti ČR, které bez jakéhokoli zákonného zmocnění krajským soudům uložilo povinnost průběžně informovat o vyřizování jeho věcí a po skončení řízení mu pak má být zaslán opis rozhodnutí. Cílem ministerstva, které má nástroje, jak soudcům působit nepříjemné důsledky, je zabránit dalším úspěchům stěžovatele u soudů. Z toho, že soudy požadavek akceptovaly a podvolily se tlaku ministerstva, pak stěžovatel dovodil, že soudci zde působící nemohou být objektivně považováni za soudce nezávislé a nestranné.
Stěžovatel namítl, že mimo soudců všech obecných soudů jsou vyloučeni i soudci Ústavního soudu, neboť ministr kultury svého času vyhrožoval v denním tisku soudcům odpovědností, budou-li rozhodovat ve prospěch stěžovatele. Zejména pak zdůraznil postavení předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského, který v roce 2003 jako ministr spravedlnosti žádal Nejvyšší soud k přijetí sjednocujícího stanoviska, jehož účelem by bylo zabránit stěžovateli v dalších úspěších s žalobami na určení vlastnictví.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 30 Nc 43/2005-67 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z citovaného usnesení Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozhodl, že JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 119/2001, což odůvodnil tak, že věc byla této soudkyni přidělena podle rozvrhu práce a soudkyně sama prohlašuje, že není důvod pochybovat o její nepodjatosti. Její vyjádření přitom bylo zcela jednoznačné a zahrnovalo prohlášení, že není ovlivněna tlakem státní moci a mediální kampaní a ani z obsahu spisu nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na podjatost soudkyně. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem předložená Analýza mediální prezentace kauzy K., zpracovaná "soukromou obchodní společností".
Ústavní soud předesílá, že argumentace ústavní stížnosti byla obdobná argumentaci uplatněné v jiných stěžovatelových věcech, o nichž již Ústavní soud rozhodl (např. usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost sp. zn. I. US 17/06, II. ÚS 71/06, I. ÚS 243/06, II. ÚS 236/06, II.ÚS 234/06, II.ÚS 281/06, II.ÚS 245/06), přičemž od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat, a proto shodně uvádí:
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení "Sb. n. u.", sv. 34, str. 255).
Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Stěžovatel za tyto skutečnosti považuje způsob, jakým představitelé moci výkonné (a zákonodárné) komentují rozhodování soudů v jeho věcech a jakým do řízení ingeruje ministerstvo spravedlnosti, které si vyžádalo od obecných soudů pravidelné a podrobné informace o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele uvedl, že v právním státu jsou nepřípustné aktivity některých politiků, ať už měly v minulosti podobu veřejných projevů nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy anebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do těchto řízení.
Současně k tomu Ústavní soud poznamenal, že to platí tím spíše o aktivitách ministerstva spravedlnosti, s nimiž se měl Ústavní soud možnost seznámit z dokladů přiložených k ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp.zn. II.ÚS 281/06 (výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F. O. K. a příloha k ní). Z těchto dokladů vyplývá, že ministerstvo zavázalo obecné soudy informační povinností takového rozsahu, který je neslučitelný s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Tato povinnost uložená ministerstvem jde podle přesvědčení Ústavního soudu nad rozsah toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní (z předložených podkladů nevyplývá, že by ministerstvo tímto opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou - srov. §118 ve spojení s §123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, však uvedl, že tyto aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudkyně Homolové, tak vlastně všech soudců v České republice, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.
Pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že tento tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nově předložený argument stěžovatele, že tato individualizace ve vztahu ke konkrétnímu soudci je dána skutečností, že se tlaku podvolil a předává zprávu o stavu řízení ministerstvu.
Ústavní soud se nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti na takto tvrzeném základě neshledal u soudkyně obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti. (Ústavní soud zdůrazňuje, že členem rozhodujícího senátu nebyl JUDr. Rychetský, který byl v ústavní stížnosti zmíněn v souvislosti s projevy učiněnými v době výkonu funkce ministra spravedlnosti.)
K návrhu stěžovatele na postoupení věci ESD Ústavní soud konstatuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES - zjednodušeně řečeno - posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Návrh stěžovatele požadující přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU tento účel nesplňuje. Předložení věci ESD by proto postrádalo jakýkoliv smysl.
Především je třeba předeslat, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně vymezených oblastí působnosti Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU (čl. 46 písm. d)), avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný.
Ústavní soud k tomu dále uvádí, že nepochybně není v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů.
S ohledem na uvedené Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci ESD k rozhodnutí o předběžné otázce.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením došlo k porušení stěžovatelem uváděných základních práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu