infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.06.2006, sp. zn. II. ÚS 342/06 [ usnesení / NYKODÝM / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.342.06

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2006:2.US.342.06
sp. zn. II. ÚS 342/06 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, č. j. 30 Nc 44/2005-110, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Lesy České republiky, s. p., IČ 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, č. j. 30 Nc 44/2005-110, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Kladně, JUDr. Hana Homolová, není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 94/2001. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl obecně pojatou námitku podjatosti všech soudců Ústavního soudu. Ústavní soud se touto námitkou nezabýval vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o námitce soudců projednávajících konkrétní ústavní stížnost (v daném případě členové II. senátu Ústavního soudu) jsou podle §38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), povoláni jiní soudci Ústavního soudu (v daném případě podle §8 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2006, č. j. Org. 1/06, členové I. senátu Ústavního soudu), jejichž podjatost je stěžovatelem rovněž namítána, a protože o totožně pojaté námitce podjatosti ve vztahu soudcům II. senátu Ústavního soudu bylo již opakovaně rozhodováno s negativním výsledkem (např. sp. zn. II. ÚS 642/05 a sp. zn. II. ÚS 72/06). Další rozhodování o této námitce podjatosti by totiž nemohlo být ničím jiným než formalismem, který je podstatě řízení před Ústavním soudem i podstatě ústavně zaručených práv a svobod, velmi vzdálen. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, č. j. 30 Nc 44/2005-110, předloženého stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je u Okresního soudu v Kladně vedeno pod sp. zn. 15 C 94/2001 řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem určitých nemovitostí. V tomto řízení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti vůči JUDr. Haně Homolové, která o věci rozhoduje. Tuto námitku opřel o "Analýzu mediální prezentace kauzy K." a o stanovisko ke skutečnostem uváděným v této analýze, z nichž vyplývá, že na všechny soudce rozhodující v jeho věcech je vyvíjen nepředstavitelný tlak ze strany médií a představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Z toho dovodil, že všichni soudci rozhodující v jeho věcech nejsou nezávislí, a odkázal na měnící se styl rozhodnutí obecných soudů ve svých věcech. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, č. j. 30 Nc 44/2005-110, bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud vůbec nezabýval jeho argumenty a vycházel pouze z prohlášení dotčené soudkyně. To s ohledem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 98. str. 11) považuje za nepřípustné, zejména když podle právního názoru obsaženého v nálezu, sp. zn. I. ÚS 167/94 (in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 6. N. 127. str. 429), a v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie (17. 1. 1970, série A č. 11), k vyloučení soudců postačují i jen pochybnosti o jejich nepodjatosti. Uvádí rozhovor s ministrem kultury Pavlem Dostálem, uveřejněným dne 3. 7. 2003 v deníku PRÁVO poté, co bylo ve třech případech Okresním soudem v Ústí nad Orlicí rozhodnuto v jeho prospěch. V něm uvedený ministr hovořil o odpovědnosti soudců za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě Benešových dekretů. Dále poukazuje na médii zveřejněnou a jím ověřenou skutečnost, že krajské soudy na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti zasílají čtvrtletně tomuto ministerstvu zprávy o řízeních ve věcech žalob stěžovatele. K takovému postupu však podle něj neexistuje žádný zákonný základ a ministerstvo tím chce na soudce vyvíjet nátlak v tom směru, aby rozhodovali podle přání představitelů moci výkonné a zákonodárné. Stěžovatel nepochybuje o tom, že by v posuzovaném případě mohl ministr spravedlnosti soudkyni přidělit bez jejího souhlasu k jinému soudu podle §69 zákona o soudech a soudcích a poukazuje na případ předsedkyně Nejvyššího soudu. Prohlášení uvedené soudkyně o její nepodjatosti je nevěrohodné i proto, že je v něm zamlčeno o jak "zásadní zásah do práva stěžovatele se jedná", a že pravidelně podává ministerstvu zprávy o svém postupu ve věcech stěžovatele. Tutéž zprávu přitom podávají i soudci senátu, který rozhodnutí napadené ústavní stížností vydal. Z toho dovodil, že jsou vyloučeni všichni soudci obecných soudů, včetně soudců Ústavního soudu a namítl i jejich podjatost. Z toho dále vyvozuje, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování ve věci stěžovatele skutečně nestranný a nezávislý. S ohledem na znění čl. 6 odst. Smlouvy o Evropské unii, kterou je Česká republika vázána navrhuje, aby byla Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze uvedený článek interpretovat tak, že "dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého státu, ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu." Ústavní soud zvažoval, zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01) Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel. Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 26. ledna 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel pouze z vyjádření dotčené soudkyně, že se necítí být podjatá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že soud nejprve rozebral právní úpravu vyloučení soudce z důvodu podjatosti, poté nic z toho co zákon považuje za důvod podjatosti neshledal nejen ve vyjádření dotčené soudkyně, ale i v obsahu soudního spisu, a poté co do podstaty námitek stěžovatele poukázal na právní názor obsažený v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 14/04. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců. V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53) Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení, sp. zn. II. ÚS 642/05, kterým bylo rozhodnuto o jiné ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho totožně pojaté námitky podjatosti (tj. v souvislosti s předkládáním zpráv ministerstvu spravedlnosti), a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána. Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2006 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.342.06
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 342/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 6. 2006
Datum vyhlášení  
Datum podání 5. 6. 2006
Datum zpřístupnění 27. 11. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Nykodým Jiří
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 182/1993 Sb., §36 odst.2
  • 6/2002 Sb., §123
  • 99/1963 Sb., §14, §167 odst.1, §109 odst.1 písm.d
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík soudce/podjatost
předběžná otázka/ESD
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-342-06
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 51623
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14