infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.12.2006, sp. zn. II. ÚS 544/05 [ nález / BALÍK / výz-2 ], paralelní citace: N 220/43 SbNU 437 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2006:2.US.544.05

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Doplnění výroku rozsudku odvolacím soudem o vyjádření subjektivní stránky trestného činu

Právní věta Za porušení práva obžalovaného na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze pokládat okolnost, že odvolací soud jednající výhradně z podnětu odvolání obžalovaného doplní skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby podpořil závěr o vině obžalovaného, přičemž se nejedná o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku, nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu, bez návaznosti na skutkové okolnosti. Shora popsaný postup odvolacího soudu je porušením zásady zákazu reformationis in peius, zakotvené v ustanovení §259 odst. 4 trestního řádu.

ECLI:CZ:US:2006:2.US.544.05
sp. zn. II. ÚS 544/05 Nález Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. II. ÚS 544/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. P. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání a stěžovatel byl uznán vinným organizátorstvím trestného činu podvodu. I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 se ve vztahu ke stěžovateli ruší. II. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností, co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, označených v záhlaví tohoto nálezu, a to s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že i poslední rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na nesprávném hmotněprávním posouzení a dovozuje, že nebyl prokázán jeho úmysl, vztahující se k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona, neboť dokazováním nebylo prokázáno, že by někdo z obviněných již v době uzavření úvěrové smlouvy jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit vůbec nebo ve smluvené lhůtě či jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a tím uvedl zapůjčitele v omyl, aby sám sebe nebo jiného ke škodě majetku zapůjčitele obohatil. Podle názoru stěžovatele naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu jeho jednáním nebylo prokázáno. Dále stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a namítá, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu. Za zásadní považuje otázku, zda Realitbanka, a. s. (dále jen "Realitbanka") byla natolik likvidní, aby bylo možné ve lhůtě splatnosti úvěr splatit, resp. dostát závazku avalisty směnky vystavené úvěrovým dlužníkem Hotel Centrum, a. s. (dále jen "Hotel Centrum"). Dle stěžovatele tvrzení soudů, že Realitbanka v době poskytnutí úvěru "zcela ztratila likviditu", odporuje skutečnosti a důkazy vedoucí k tomuto závěru v trestním řízení nebyly provedeny. Stěžovatel tvrdí, že Realitbanka byla v předmětné době zcela funkční a jedinou výjimkou bylo přechodné nesplnění objemu povinných minimálních rezerv, uložených na účtu u ČNB. Problémy s likviditou se dostavily až koncem května 1996, nikoli tedy v únoru 1996, kdy byla úvěrová smlouva uzavírána. Ve vztahu k těmto otázkám vyslovuje nesouhlas s hodnocením zprávy a výpovědi auditora H. a znaleckého posudku České znalecké, a. s. Stěžovatel rovněž považuje za mylný závěr soudu, že Realitbanka měla v době, kdy avalovala směnku, zakázáno poskytování takových záruk. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy pominuly prokázané skutečnosti, že motivem a účelem úvěru byl nákup akcií Realitbanky a jejich následný prodej přes zprostředkovatele První městské bance, což potvrdili svědci P., L., H. a N. Zájem První městské banky o kapitálový vstup do Realitbanky je zřejmý i z písemných podkladů (zápis z valné hromady Realitbanky ze dne 28. 5. 1996 a interní sdělení vypracované P., které odvolací soud odmítl zařadit do spisu). K objasnění těchto skutečností měl být k návrhu obhajoby vyslechnut R., člen představenstva Realitbanky a právní poradce První městské banky a obchodní společnosti Centrotex, a. s. Ve vztahu k výroku o trestu stěžovatel poukazuje na celkovou délku trestního řízení, která přesáhla šest let, k čemuž obecné soudy při úvahách o výši trestu v rozporu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu nepřihlédly. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že postupem obecných soudů došlo k dotčení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivé soudní řízení. II. Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a na obsah spisového materiálu. Podle jeho názoru byl stěžovateli v řízení poskytnut dostatečný procesní prostor pro jeho obhajobu a jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná a v plném rozsahu rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle jeho názoru byla v řízení plně respektována příslušná ustanovení trestního zákona i trestního řádu a navrhl proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, eventuálně zamítnuta. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření neztotožnil s výtkami ohledně chybného postupu v předmětné věci. Domnívá se, že v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vysvětlil, z jakého důvodu byla právní kvalifikace předmětného skutku jako organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, jímž byl stěžovatel uznán vinným, shledána zcela přiléhavou. Vyjádřil přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv, ani k porušení zákonem stanoveného postupu; ústavní stížnost proto nepovažuje za opodstatněnou a Ústavní soud by jí neměl vyhovět. III. Ústavní soud konstatuje, že shodná rozhodnutí obecných soudů napadl ústavní stížností i M. Š., spoluobžalovaný stěžovatele, jehož ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka I. ÚS 553/05. V rámci tohoto řízení byl vyžádán spis Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 5/2001, který Ústavní soud připojil i k posuzované věci stěžovatele a z předmětného spisu zjistil následující: Na stěžovatele byla podána k Městskému soudu v Praze obžaloba pro oganizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 5 trestního zákona, na spoluobžalované M. Š. a J. Z. pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 trestního zákona. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001 byl stěžovatel uznán vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Spoluobžalovaní byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Poškozené hlavní město Praha bylo s nárokem na náhradu škody odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel a oba spoluobžalovaní. Státní zástupce se v případě stěžovatele odvolal v jeho neprospěch toliko do výroku o trestu, u spoluobžalovaných do výroku o vině i trestu . Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 5 To 10/03 k odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele i spoluobžalované uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a k peněžitému trestu ve výši 5 000 000 Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou let. Stěžovateli a oběma spoluobžalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit Magistrátu hlavního města Prahy škodu ve výši 75 000 000 Kč, se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a obou spoluobžalovaných odvolací soud zamítl. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel dovolání s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, dovolání podali rovněž spoluobžalovaní. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 925/2003 rozhodl tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i další rozhodnutí na něj obsahově navazující zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004 na základě odvolání státního zástupce podaného ohledně obžalovaných Š. a Z. a odvolání stěžovatele rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002 (v důsledku zjevné písařské chyby uveden rok "2004") sp. zn. 43 T 5/2001 zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Poškozenou společnost GUTMANN and CIE ADVISERS, a. s., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele a odvolání obžalovaných Š. a Z. odvolací soud podle §256 trestního řádu zamítl. Skutkovou větu výroku o vině doplnil o návětí, dle kterého stěžovatel a oba spoluobžalovaní "s vědomím, že nebudou schopni splnit svůj závazek a v úmyslu obohatit jiného vylákali od První městské banky Praha částku 75 000 000 Kč" jednání stěžovatele dále popsal tak, že "jako předseda dozorčí rady Hotelu Centrum, a. s., po 22. 1. 1996 dohodl s obžalovanými Š. a Z. uzavření smlouvy o krátkodobém úvěru mezi Hotelem Centrum, a. s., a První městskou bankou, a. s., ve výši 75 000 000 Kč na nákup akcií Realitbanky, a. s., dal podnět k uzavření smlouvy s Hradčanská, a. s., dle které měla tato společnost odkoupit od Hotel Centrum, a. s., akcie Realitbanky, a. s., v nominální hodnotě nejméně 45 000 000 Kč a uzavřel s Hotel Centrum, a. s., smlouvu o převodu 45 ks akcií Realitbanky, a. s., v nominální hodnotě 1 000 000 Kč za 75 000 000 Kč s Realit, a. s., a jako záruku tohoto úvěru avaloval za Realitbanku, a. s., směnku, ač Realitbanka, a. s., v té době měla poskytování takových záruk zakázáno Českou národní bankou, neboť trpěla naprostou ztrátou likvidity, prostředky získané z úvěru nechal převést na specifikovaný účet vedený pro Hotel Centrum, a. s., dále na vkladovou směnku SM 00 00 55, následně na výnosové směnky a termínový vklad 226/96, č. ú. 10464204 a po dni splatnosti 31. 5. 1996 zajistil převedení plnění z úvěru na právnické a fyzické osoby jemu blízké, čímž poškozené První městské bance, a. s., vznikla škoda ve výši 75 000 000 Kč". I proti druhému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání [dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] a rovněž oba spoluobžalovaní. Všechna dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. IV. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud tedy není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů, nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto v daném případě nejdříve posuzoval, zda v řízení před obecnými soudy nebylo porušen právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tato ustanovení zakotvují obecné zásady spravedlivého procesu - čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a stejně tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Listina dále stanoví povinnost obecných soudů postupovat způsobem, který stanoví zákon. Tento princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí, obsažených v hlavě páté Listiny. V. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v průběhu celého trestního řízení v rámci obhajoby a zejména v opravných prostředcích namítal, že v předmětné věci nebyl prokázán základní znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona - úmysl uvést banku poskytující úvěr v omyl ve vztahu k záměru nesplatit úvěr vůbec či ve stanovené lhůtě, a to již v době uzavírání úvěrové smlouvy. Tato subjektivní stránka trestně stíhaného jednání nebyla ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu i prvního rozsudku soudu odvolacího vůbec popsána a přesto bylo jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona či jako organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k citovanému trestnému činu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v posuzované věci popis skutku v obžalobě, kvalifikovaný u stěžovatele jako organizátorství k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 5 trestního zákona, soud prvního stupně bez jakékoliv změny či doplnění převzal do výroku o vině odsuzujícího rozsudku ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. 43 T 5/2001, i když - v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 12) a s konstantní judikaturou obecných soudů - jednání stěžovatele kvalifikoval jako organizátorství k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Proti citovanému rozsudku podal odvolání stěžovatel a rovněž státní zástupce, ve vztahu ke stěžovateli v jeho neprospěch však toliko do výroku o trestu. I za této procesní situace odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2003 sp. zn. 5 To 10/03 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, sám ve věci rozhodl a stěžovatele (shodně jako oba spoluobžalované) uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním [dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], přičemž namítal, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, ač se mohlo jednat pouze o trestný čin úvěrového podvodu podle §250b trestního zákona, kterážto skutková podstata však v době uzavření úvěrové smlouvy neexistovala, takže předmětné jednání nemohlo být považováno za trestné. Nesouhlas vyslovil rovněž s výrokem o náhradě škody. K dovolání stěžovatele i obou spoluobžalovaných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně, která uvedla, že v době spáchání předmětného skutku nebylo účinné ustanovení §250b trestního zákona o úvěrovém podvodu a neměl-li příjemce úvěru již v době, kdy si peníze půjčoval, úmysl je nevrátit, vylákání úvěru pod nepravdivou záminkou ani použití poskytnutého úvěru na jiný než sjednaný účel úvěru nebylo samo o sobě v předmětném období trestným činem. Konstatovala, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze nevyjadřuje podvodný úmysl obviněných k vylákání úvěru. Na základě dovolání stěžovatele a spoluobžalovaných se věcí zabýval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 925/2003 zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že popis skutku o vině napadeného rozsudku zcela neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 trestního řádu, neboť z popisu skutku nevyplývají znaky trestného činu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými. Konstatoval, že za situace, kdy ze skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě též ani ve spojení s jeho odůvodněním, nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací soud rovněž dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže stěžovatele uznal vinným spolupachatelstvím trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, které je závažnější formou trestné činnosti než organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona k uvedenému trestnému činu, kterým byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, proti kterému státní zástupce odvolání v neprospěch stěžovatele proti výroku o vině nepodal, čímž došlo k porušení zákazu změny k horšímu. Pochybení shledal Nejvyšší soud i ve výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Praze rozhodl znovu ve věci rozsudkem ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. 5 To 1/2004. K odvolání státního zástupce podaného ohledně obžalovaných Š. a Z. a k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f) trestního řádu zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným organizátorstvím trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, tj. shodně jako soud prvního stupně, změnil však popis stěžovatelova jednání tak, že doplnil před původní popis skutků návětí, týkající se stěžovatele i spoluobžalovaných ve znění citovaném shora v části III. a dále v původní skutkové větě, týkající se stěžovatele, slova "obstaral falšovanou smlouvu s a. s. Hradčanská" nahradil slovy "dal podnět k uzavření smlouvy s a. s. Hradčanská". Stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Poškozenou společnost GUTMANN and CIE ADVISERS, a. s., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele, i odvolání obžalovaných Š. a Z. zamítl. I proti shora citovanému rozsudku podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které opětovně odůvodnil přesvědčením, že i po doplnění dokazování v průběhu odvolacího řízení nebyl prokázán jeho úmysl (ani úmysl spoluobžalovaných), vztahující se k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona. Blíže rozvedl námitky, týkající se hodnocení důkazů a rozsahu dokazování, opakované nyní v ústavní stížnosti. Dovolání podali rovněž oba spoluobžalovaní. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 6 Tdo 1190/2004 všechna dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. V odůvodnění se zabýval naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (u stěžovatele organizátorství tohoto trestného činu) a dospěl k závěru, že odvolací soud zvolenou právní kvalifikací nepochybil. Změnou popisu skutku ve výroku o vině ve vztahu ke stěžovateli se Nejvyšší soud nezabýval. VI. Po přezkoumání trestní věci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že shledal ústavní stížnost stěžovatele opodstatněnou, a to i z jiného důvodu, než namítá stěžovatel. Vrchní soud v Praze, který jednal ve vztahu ke stěžovateli na základě jím podaného odvolání, neboť státní zástupce podal v neprospěch stěžovatele odvolání toliko proti výroku o trestu a i toto odvolání bylo odvolacím soudem podle §256 trestního řádu zamítnuto, doplnil původní popis skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně způsobem, který je rozveden shora. Pokud odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by stěžovateli bylo známo, že smlouva mezi a. s. Hradčanská a Hotelem Centrum byla zfalšovaná a změnil popis jeho jednání v tom směru, že pouze "dal podnět k uzavření této smlouvy", namísto původního znění, že "falšovanou smlouvu obstaral", není pochyb o tom, že toto není změna v neprospěch stěžovatele (§259 odst. 4 trestního řádu). Změnou jiného druhu je však doplnění návětí před původní popis skutku, které obecným způsobem vyjadřuje subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 trestního zákona, jejíž popis v původním popisu skutku chyběl, což konstatoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 11. 2003. Vrchní soud možnost doplnění skutkové věty tímto způsobem odůvodnil pouze stručně a zcela obecně tak, že "popis skutku v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně neobsahoval všechny skutkové okolnosti, podstatné pro právní kvalifikaci a jejich doplnění nelze považovat za rozhodnutí v neprospěch obžalovaného" (str. 14 rozsudku). S tímto závěrem odvolacího soudu se Ústavní soud neztotožňuje. Rozhodoval-li odvolací soud o vině stěžovatele výlučně k jeho odvolání, byl vázán ustanovením §259 odst. 4 trestního řádu, které vyjadřuje zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obžalovaného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obžalovaného. Zásada zákazu změny k horšímu se nepochybně uplatňuje proto, aby mohl obžalovaný a v jeho prospěch oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout rozsudek odvoláním a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení situace obžalovaného. Tento zákaz je jednou z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Zásada, že postavení obžalovaného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) - samozřejmě za situace, kdy nebylo podáno odvolání i v jeho neprospěch. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98, č. 22/1999 SbRt). Ústavní soud již v nálezu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 88) konstatoval: "Zákaz reformacionis in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji, jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy...že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly." (srov. Šámal, P., K úpravě trestního procesu v letech normalizace; Vývoj práva v Československu v letech 1945 - 1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328). Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině. Od roku 1989 byl v trestním řádu zákaz reformationis in peius rozšiřován, např. zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v jehož důvodové zprávě se uvádí: "Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného." (Digitální knihovna Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, tisk č. 535, 1992 - 1996). Návrat k důslednému uplatňování zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako součást procesu návratu k zásadám právního státu. Lze tedy uzavřít, že také nerespektování zákazu změny k horšímu v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obžalovaného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces. Při posouzení projednávané věci proto Ústavní soud z výše uvedených hledisek zkoumal především ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Byť v posuzované věci odvolací soud kvalifikoval jednání stěžovatele shodně jako soud nalézací a uložil i shodný trest, nelze přehlédnout skutečnost, že ač z původního popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu nevyplývaly znaky trestného činu podvodu, po doplnění skutkové věty obecným popisem subjektivní stránky předmětného trestného činu ve druhém rozsudku odvolacího soudu se popsané jednání stěžovatele výrazným způsobem přiblížilo k naplnění všech znaků skutkové podstaty organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona a pro stěžovatele tak tato změna představuje změnu k horšímu. Odvolací soud v prvém rozsudku ze dne 4. 4. 2003 převzal ve vztahu ke stěžovateli v podstatě popis skutku z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jednání stěžovatele však kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Tuto kvalifikaci u stěžovatele (i obou spoluobžalovaných) zcela zpochybnil Nejvyšší soud, který v prvém rozhodnutí o dovolání konstatoval, že "... z popisu skutku nevyplývají znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými...Jestliže ze skutku popsaného v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě též ani ve spojení s jeho odůvodněním, nelze učinit spolehlivý závěr, který by odpovídal právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.". Pochybnost o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu byla jedním z hlavních důvodů, pro které Nejvyšší soud zrušil prvý rozsudek odvolacího soudu. Pokud z popisu skutku nevyplývaly znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, nemohly ze shodného popisu jednání stěžovatele vyplývat ani znaky organizátorství předmětného trestného činu. Skutek, kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně znaky skutkové podstaty organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250 odst. 1, 4 trestního zákona tedy nenaplňoval. Naproti tomu poté, kdy Vrchní soud v Praze ve druhém rozsudku doplnil skutkovou větu výroku o vině o návětí, vyjadřující subjektivní stránku trestného činu podvodu a jednání stěžovatele kvalifikoval dle citovaných ustanovení trestního zákona, dospěl Nejvyšší soud po projednání druhého dovolání stěžovatele k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud jednání stěžovatele takto kvalifikoval. Ačkoli Vrchní soud v Praze jednal výhradně z podnětu odvolání stěžovatele, byl doplněním skutkové věty ve výroku o vině podpořen závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že se nejednalo o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku podvodu (eventuálně organizátorství tohoto trestného činu), nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti. U stěžovatele se naopak skutkové okolnosti, mající vliv na posouzení subjektivní stránky jeho jednání, změnily ve vztahu k vědomosti o předložení zfalšovaného dokladu v bance v jeho prospěch. Procesní postavení stěžovatele se po řízení následujícím po jím podaném opravném prostředku nepochybně zhoršilo, neboť v důsledku nového rozhodnutí odvolacího soudu pominula jeho možnost formulovat námitky, relevantní ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, též proti rozsudku soudu odvolacího, ačkoliv v tomto řízení nemohlo dojít k jakékoliv změně v jeho neprospěch. Odvolací soud tak porušil zákaz reformationis in peius, zakotvený v ustanovení §259 odst. 4 trestního řádu, způsobem zasahujícím do základů trestní odpovědnosti stěžovatele. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. VII. Námitkami stěžovatele, týkajícími se rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů, užité právní kvalifikace a výroku o trestu se Ústavní soud v dané věci nezabýval, neboť jednak shledaný zásah do základního práva na spravedlivý proces sám o sobě by vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, která tento zásah přivodila, ale zejména z toho důvodu, že Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 167) z podnětu ústavní stížnosti podané M. Š. tak, že rozhodnutí obecných soudů (shodná s rozhodnutími, napadenými stěžovatelem v přezkoumávané věci II. senátem Ústavního soudu) ve vztahu ke jmenovanému zrušil. V citovaném nálezu Ústavní soud podrobně rozvedl důkazy podstatné pro rozhodnutí v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2001, tyto důkazy vyhodnotil a dospěl k závěru, že "...skutková zjištění nenasvědčují učiněným právním závěrům, že se Š. dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 trestního zákona. Naopak, tento právní závěr, jímž došlo ke kriminalizaci jednání stěžovatele a k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se Ústavnímu soudu jeví v takovém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že jím současně došlo i k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva být stíhán a zbaven osobní svobody pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny a v konečném důsledku tedy práva na osobní svobodu, zaručeného čl. 8 odst. 1 Listiny". Ústavní soud v uvedeném řízení dále dospěl k závěru, že vytýkané vady rozhodnutí obecných soudů jsou odstranitelné v rámci odvolacího řízení, a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů a s ohledem na ekonomii řízení návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze odmítl. Účastenství je v našem trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §10 trestního zákona jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil, přičemž hlavním pachatelem trestného činu se rozumí pachatel činu, k němuž směřovala některá z forem účastenství. (Šámal P. a kolektiv, Trestní zákon, komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2004, str. 100). Pokud I. senát Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 553/05 shledal porušení základních práv M. Š., spoluobžalovaného stěžovatele, ve skutečnostech, jež se týkají samotných základů trestní odpovědnosti jmenovaného za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, tj. že mu nebylo dosud provedeným dokazováním spáchání předmětného činu prokázáno, a uložil vrchnímu soudu, aby v dalším řízení posoudil, zda lze s ohledem na zjištěný skutkový stav vztáhnout důvody kasace i na obviněného J. Z., dotýká se tento závěr výrazným způsobem i stěžovatele, který byl uznán vinným organizátorstvím téhož trestného činu. Nebylo-li tedy dle závěru Ústavního soudu prokázáno, že Š., jako hlavní pachatel trestného činu, který stěžovatel měl organizovat, spáchal tento trestný čin, či tento trestný čin nedospěl alespoň do stadia pokusu, nepřichází u stěžovatele právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona v úvahu. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud v přezkoumávané věci k závěru, že napadenými rozhodnutími soudů odvolacího a dovolacího došlo i u stěžovatele k zásahu do těch ústavně garantovaných práv, jejichž porušení bylo I. senátem Ústavního soudu shledáno ve vztahu k M. Š. V podrobnostech odkazuje II. senát Ústavního soudu na nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 167). VIII. S poukazem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí soudů odvolacího a dovolacího, citovaná ve výroku tohoto nálezu, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve vztahu ke stěžovateli zrušil. Návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh neopodstatněný, neboť zjištěná pochybení jsou odstranitelná v rámci odvolacího řízení.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2006:2.US.544.05
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 544/05
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 220/43 SbNU 437
Populární název Doplnění výroku rozsudku odvolacím soudem o vyjádření subjektivní stránky trestného činu
Datum rozhodnutí 7. 12. 2006
Datum vyhlášení 20. 12. 2006
Datum podání 29. 9. 2005
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §250, §250b
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §259 odst.4
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-544-05
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 52730
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-14