ECLI:CZ:US:2006:2.US.57.06
sp. zn. II. ÚS 57/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Stanislavou Bednářovou, advokátkou, se sídlem Uruguayská 178/5, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 67 To 248/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 1 T 30/2005, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. února 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 1 T 30/2005, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona, a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou, a byla jim uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 67 To 248/2005, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z tvrzení stěžovatele a z jím předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl společně s dalšími dvěma osobami stíhán pro spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 a 3 trestního zákona, a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že v roce 2004 společně s dalšími osobami po vypáčení dveří nebo oken, násilně vnikl do celkem patnácti bytů v Praze, ze kterých vzali mnoho různých věcí. Jeden z vytýkaných skutků, jehož se měl stěžovatel dopustit sám, byl přitom vyloučen, protože se k hlavnímu líčení nedostavil jeden svědek a stěžovatel odmítl dát souhlas se čtením jeho výpovědi z přípravného řízení. Ze spáchání této činnosti byl stěžovatel usvědčován především spoluobžalovaným V. N., jehož výpověď označil stěžovatel za nepravdivou z důvodu msty pro svůj poměr s jeho družkou, a spáchání vytýkaných skutků popíral. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. srpna 2005, č. j. 1 T 30/2005-1191, byli všichni obžalovaní uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty a povinnost k náhradě způsobené škody. Proti rozsudku se všichni obžalovaní odvolali. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 67 To 248/2005, byl zrušen rozsudek pouze ve výroku o trestu spoluobžalovaného V. N., o němž bylo znovu rozhodnuto, a odvolání stěžovatele a spoluobžalovaného D. K. byla zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že se vytýkané činnosti nedopustil, a namítá nesprávné vyhodnocení důkazní situace ze strany obecných soudů. Namítá především to, že poškození byli v pozici svědků vyslechnuti již v přípravném řízení, zatímco jím navržení svědci (svědkyně H. a Č.) nebyli vyslechnuti ani v řízení před soudem, a to pro nadbytečnost. Dále uvádí, že z rozsudků obecných soudů nelze zjistit, proč jím navrhované důkazy nebyly provedeny. Vytýká, že se obecné soudy bagatelizací fyzického konfliktu mezi spoluobžalovanými N. a K. touto skutečností ve vztahu k věrohodnosti spoluobžalovaného N. prakticky nezabývaly, a stejně tak se nezabývaly možnou mstou téže osoby stěžovateli pro jeho poměr s M. M. Nesouhlasí s nestejným zacházením orgány činnými v trestním řízení, kdy spoluobžalovaný N. byl propuštěn ze zadržení poté, co se k vytýkaným skutkům doznal a vypovídal v neprospěch stěžovatele, ačkoliv se v té době nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tato nerovnost vyplývá i z toho, že pokud při domovní prohlídce se v bytě tohoto spoluobžalovaného nenašly věci odcizené v případech uvedených v bodech 12)-15), tak odvolací soud konstatoval, že se jich nedopustil, aniž by tutéž úvahu použil v případě stěžovatele. Obecný soud se rovněž nevypořádal s rozporností výpovědí svědka M. a svědkyně Š., podle kterých se stěžovatel v době spáchání skutků pod body 1) a 3) obžaloby nacházel u nich na návštěvě na Moravě, s výpovědí spoluobžalovaného N. Ve vztahu ke skutku pod bodem 11) pak neexistuje proti stěžovateli žádný důkaz a ve vztahu ke skutkům pod body 1), 3), 5), 8) a 12) nebyly při domovní prohlídce v bytě stěžovatele nalezeny žádné z odcizených věcí. Na souvislostech výpovědí poškozené S., svědkyně K. a spoluobžalovaného N. dovozuje, že z nich nemůže vyplývat závěr o jakémkoliv jeho podílu na skutku pod bodem 9). K věcem nalezeným při domovní prohlídce v jeho bytě poukazuje na výpovědi spoluobžalovaných K. a N., které mají potvrzovat, že nalezené odcizené věci zakoupil buď přímo od spoluobžalovaného N., anebo na jeho popud, což nebylo soudem ani prověřováno. Přitom zpochybňuje, zda bylo při domovních prohlídkách správně zadokumentováno, kde byly které věci nalezeny.
Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními a skutkovými závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63)
Shora vyložený zásadní právní závěr zcela dopadá i na posuzovaný případ, neboť ústavní stížnost obsahuje co do podstaty i rozsahu námitky obsažené v rámci obhajoby a tedy i v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, doplněné pouze o vyjmenování ústavně zaručených práv a svobod, které měly být porušeny. Námitky stěžovatele jsou přitom dávány v souladu s jeho obhajobou do kontextu jednotlivých ustanovení trestního řádu, která měla být obecnými soudy porušena. Z toho plyne, že ústavní stížnosti naprosto schází ústavněprávní argumentace, která je pro ústavní stížnost nezbytnou. Výčet ústavních práv, která měla být porušena, přitom rozhodně nemůže k takové argumentaci postačovat. Pokud je důvodem právního zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti snaha o dosažení určitého stupně kvality ústavních stížností a o zabránění podání zjevně nedůvodných a o celkové odlehčení činnosti Ústavního soudu (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 2. zcela přepracované a aktualizované vydání. Linde Praha: 2001. str. 198 an.), pak institut právního zastoupení v tomto případě naprosto selhal. Lze přitom konstatovat, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele, tvořícími jeho konstantní obhajobu, důkazně složité situaci vypořádaly co do podstaty, a nesouhlas stěžovatele s jejich právním názorem proto není a nemůže být důvodem pro podání ústavní stížnosti, jak bylo dovozeno výše.
Ústavní stížnost je tedy věcného projednání neschopná, a proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu