ECLI:CZ:US:2006:2.US.579.05
sp. zn. II. ÚS 579/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti SATEZA, a. s., IČ: 25350129, se sídlem 8. května 41A/2948, 787 01 Šumperk, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem v Šumperku, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2005, č. j. 7 As 34/2005-56, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a co do formálních náležitostí vyhovující ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že se jeho vydáním cítí dotčena v právu na spravedlivý proces; zmiňuje konkrétně práva zakotvená v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"). Předmětný rozsudek žádá nálezem zrušit.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, č. j. 7 Ca 170/2004-29, jímž byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelčina správní žaloba proti zamítavému rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 071300204/556/04/90.120/Kr.
V předchozím správním řízení byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 450.000 Kč podle ustanovení §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"); rozhodnutí odvolacího správního orgánu převzala stěžovatelka dne 16. 8. 2004, správní žalobu odeslala soudu dne 27. 9. 2004. Městský soud v Praze vyšel z ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní."), podle něhož lze žalobu podat ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. V daném případě zákon o cenách jinou lhůtu stanovil (§17 odst. 6), a to lhůtu 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o opravném prostředku. Správní žaloba tak byla dle názoru soudu podána opožděně. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožnil a poté, co se vypořádal i se stěžovatelčinými výhradami k postupu Městského soudu v Praze a obsahu poučení správního orgánu, naložil s kasační stížnosti, jak uvedeno výše.
Stěžovatelka naopak s takovým výkladem ustanovení upravujících lhůtu k podání správní žaloby nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvádí, že §17 odst. 6 zákona o cenách nemůže upravovat výjimku z obecné dvouměsíční lhůty pro podání správní žaloby dle soudního řádu správního, neboť institut žaloby proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu byl do našeho právního řádu zakotven teprve rok po nabytí účinnosti předmětného ustanovení zákona o cenách. Stěžovatelka také míní, že návrh na přezkoumání rozhodnutí příslušným soudem nelze ztotožňovat se správní žalobou. Navíc je podle stěžovatelky nutno vykládat možnost zkrácení obecné dvouměsíční lhůty k podání žaloby restriktivně, nikoliv extenzivně.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná a je nutno ji odmítnout. Protože bylo možné rozhodnout na základě obsahu ústavní stížnosti samotné a obsahu připojených rozhodnutí správních soudů, nečinil již Ústavní soud s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení žádné další procesní úkony a o návrhu rozhodl.
Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se může každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podmínky a podrobnosti upravuje zákon (odst. 4 téhož článku).
Z tohoto ustanovení vyplývá, že Listina stojí na principu všeobecné soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí. To ovšem neznamená, že by šlo o přezkum zcela bezbřehý v tom smyslu, že by se účastník mohl pomoci soudu dovolávat bez jakýchkoliv omezení. Naopak, užší vymezení nejen podrobností, ale i podmínek (Listina má samozřejmě na mysli podmínky procesní), za kterých je čl. 36 odst. 2 Listiny použitelný, svěřil ústavodárce obyčejnému zákonu. Tím je v daném případě soudní řád správní, konkrétně jeho výše již citovaný §72 odst. 1, který jako jednu z podmínek soudního přezkumu správního rozhodnutí zakotvil zachování lhůty pro podání návrhu na zahájení takového řízení. Samotné zakotvení lhůty pro podání správní žaloby materiálně adresáta správního úkonu neomezuje v možnosti domoci se soudní ochrany. Jde naopak o legitimní nástroj, který je významný pro právní jistotu účastníků správního řízení, případně i dalších subjektů. Stejně tak není žádný žalobce nijak krácen v právu na soudní ochranu tím, že soudní řád správní stanoví dvouměsíční lhůtu k podání správní žaloby subsidiárně, tedy pro případ, že zvláštní zákon nestanoví lhůtu jinou. Ke vztahu obecné a zvláštní lhůty přitom nelze přistupovat tak, jak se domnívá stěžovatel, tedy možnost zkrátit obecnou lhůtu vykládat restriktivně. Pokud je speciální lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí vydanému na nějakém úseku veřejné správy zákonem upravena odchylně od soudního řádu správního, je nutno z takové zvláštní úpravy vycházet. Pokud ne, postupuje se v tomto směru dle úpravy obecné.
Dále Ústavní soud nepovažuje za správný ani argument stěžovatelky, že zákon o cenách nemůže být oním zvláštním zákonem ve smyslu §72 odst. 1 soudního řádu správního, neboť nabyl účinnosti dříve, než platné právo vůbec upravilo správní žalobu jako takovou. Konstrukce §72 odst. 1 soudního řádu správního reagovala, a dokonce musela reagovat, na existenci zvláštních úprav lhůt v předpisech z oblasti správního práva. Odkaz se týká všech platných a účinných zákonů, bez ohledu na to, zda nabyly účinnosti před či po dni účinnosti soudního řádu správního. Jde o běžnou legislativní techniku a Ústavní soud nevidí žádnou souvislost mezi jejím užitím a možným omezením stěžovatelčiných základních práv.
Stejně nepřípadný je i stěžovatelčin argument, že "návrh na přezkoumání rozhodnutí", o kterém hovoří zákon o cenách, nelze ztotožňovat se "žalobou" dle soudního řádu správního. Jde totiž pouze o nesoulad ve formálním slovním označení prostředku k ochraně práva, který je způsoben tím, co nakonec v jiné souvislosti stěžovatel sám uváděl; zákon o cenách nabyl účinnosti v době, kdy zákonodárce ještě neměl ujasněnu koncepci správního soudnictví z hlediska terminologie. Každopádně jde o jeden procesní institut k ochraně práv, který je pouze v různých předpisech jinak označen, a jak "návrh na přezkoumání rozhodnutí", tak i "žaloba" podléhají stejnému zákonnému režimu, pouze je k uplatnění každého z nich stanovena jiná lhůta.
Ústavní soud musí též konstatovat, že nelze říci, že by předmětná 30 denní lhůta, zakotvená v zákoně o cenách, stěžovatelku nepřiměřeně omezila v možnosti realizovat právo na soudní ochranu. Fakticky je dostatečně dlouhá k tomu, aby v ní mohl kterýkoli potencionální navrhovatel - včetně stěžovatelky - svá tvrzení soudu předložit. Existencí zvláštní lhůty pro podání správní žaloby nemohla být stěžovatelka na svém základním právu na soudní ochranu jakkoliv zkrácena. Opomněla-li stěžovatelka existenci speciální procesní úpravy, nemůže se nyní cestou řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat napravení takové chyby.
Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené návrh stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu