ECLI:CZ:US:2006:2.US.606.04
sp. zn. II. ÚS 606/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. prosince 2006 sp. zn. II. ÚS 606/04 ve věci ústavní stížnosti E. P. a J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 7. 2004 č. j. 40 Co 852/2004-332, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 7. 2004 č. j. 40 Co 852/2004-332 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelky domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a to s odkazem na údajné porušení svých ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 14 C 61/94 z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 17. 3. 2004 č. j. 14 C 61/93-326 uložil Okresní soud v Olomouci žalované České republice, Ministerstvu vnitra povinnost zaplatit stěžovatelkám, coby žalobkyním, k rukám jejich právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 36 773 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení s tím, že stát - Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že soud rozhodoval podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") se zřetelem na výsledek sporu, v němž měly stěžovatelky plný úspěch ve věci. Přihlédl k tomu, že předmětem řízení byl restituční nárok ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb.").
Stěžovatelky toto rozhodnutí napadly odvoláním, v němž nesouhlasily s určením výše nákladů řízení a mimo jiné tvrdily, že předmětem žaloby byla věc penězi ocenitelná, čemuž prvostupňové rozhodnutí neodpovídalo.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 7. 2004 č. j. 40 Co 852/2004-332 prvostupňové usnesení změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45 466 Kč k rukám jejich právní zástupkyně do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelky napadají závěry obecných soudů, týkající se způsobu výpočtu nákladů řízení v projednávané ústavní stížnosti. Domnívají se, že v projednávaném případě nešlo o žalobu určovací, jak uvedl soud, neboť soud nenalézá, zda tu právo je či není, ale o žalobu na stanovení povinnosti vydat nemovitost, přičemž existenci práva stěžovatelek hodnotil soud jako předběžnou otázku. Nemovitost, jejíž vydání bylo navrhováno, je penězi ocenitelná a stěžovatelky také nechaly znaleckým posudkem její hodnotu vyčíslit (šlo o nejméně 12 930 014 Kč). Není proto možné vycházet z tarifní hodnoty sporu podle §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [(advokátní tarif), dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."], tj. z částky 10 000 Kč, ale z ceny věci. Obecný soud podle stěžovatelek svévolně neakceptoval příslušnou právní normu. Neobdržení refundace nákladů na zaplacení právní pomoci od neúspěšné strany ani v přibližně srovnatelné výši s vynaloženými náklady znamená zásah do práva na právní pomoc i zásah do majetkových poměrů úspěšných účastníků sporu. Stěžovatelky současně odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. III. ÚS 269/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100, a svazek 17, nález č. 33), jež lze v projednávané věci analogicky použít. Také upozorňují, že ačkoli soud opíral své rozhodnutí o stanovisko České advokátní komory, samy tuto komoru o vyjádření požádaly, a její stanovisko k projednávané věci je zcela opačné, než stanovisko téhož orgánu, o něž se opíral soud. Stěžovatelky pak dále napadají i konkrétní výpočet nákladů řízení, včetně počtu úkonů, za něž jim náhrada nákladů náleží. Stěžovatelky především tvrdí, že předmětem původního řízení nebylo plnění penězi neocenitelné.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Ostravě, a vedlejší účastnici řízení, Českou republiku - Ministerstvo vnitra, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření konstatuje, že argumentace stěžovatelek nedosahuje ústavněprávní roviny. Trvá na svém právním posouzení a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Česká republika - Ministerstvo vnitra se přípisem ze dne 22. 12. 2004 svého postavení vedlejší účastnice vzdala, a Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejší účastnicí nejednal.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Ústavní soud při posuzování věci zohlednil své dřívější nálezy (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000 či sp. zn. I. ÚS 712/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100, a svazek 29, nález č. 6), v nichž vyslovil, že i když se otázka náhrady nákladů může zásadně jevit ve srovnání s vlastním předmětem řízení jako méně významná, je právo na přiznání (přiměřené a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, součástí práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na to se tedy Ústavní soud v projednávaném případě zaměřil na zjištění, zda odvolací soud nepostupoval při rozhodování o výši a způsobu stanovení náhrady nákladů způsobem, který by byl s to do těchto práv stěžovatelek zasáhnout.
Ústavní soud je předně toho názoru, že vady odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně jsou natolik zásadní, že činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a jsou s to zasáhnout do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Napadenému rozhodnutí nutno vytknout jistou nejednotnost úsudku, pokud jde o aplikaci ustanovení jednotlivých vyhlášek. Ačkoliv odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje jasné stanovisko soudu, že okresní soud správně v posuzované věci považoval pro stanovení odměny advokáta za určující, že předmětem řízení je věc penězi neocenitelná, aplikace ustanovení jednotlivých předpisů tomuto závěru neodpovídá. Při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. totiž postupoval dle ustanovení, dopadajícího na případy určení, zda tu je právní vztah nebo právo (§9 odst. 3) a za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.") pak zjevně usoudil, že jde o věc, kdy není možné stanovit sazbu odměny podle jiných ustanovení a jde o věc nahrazení projevu vůle. To vše za situace, kdy na straně jedné vyhláška č. 177/1996 Sb. obsahuje ustanovení dopadající na situace, kdy hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích, nebo jen s nepoměrnými obtížemi - §9 odst. 1 [jak ostatně soud zhodnotil i část řízení za účinnosti vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právních služeb (dále jen "vyhláška č. 270/1990 Sb.")], a na straně druhé vyhláška č. 484/2000 Sb. zase ustanovení dopadající přímo na případy určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a to i konkrétně ve vztahu k nemovitosti [§5 písm. b)], což by odpovídalo úsudku, který zjevně učinil v případě aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jinými slovy, ačkoli šlo stále o stejný spor, soud jej, vycházeje z obsahu aplikovaných ustanovení, v jedné jeho fázi považoval za věc určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a v jiné fázi za věc nahrazení projevu vůle.
Tyto odlišnosti v aplikaci ustanovení jednotlivých vyhlášek rozumným způsobem nevyjasňuje ani odůvodnění napadeného rozhodnutí. V rozhodnutí soudu prvního stupně takové odůvodnění zcela absentuje, odvolací soud se omezil na odkaz na "publikované stanovisko Advokátní komory" (tento odkaz pak specifikoval až k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tak, že jde o stanovisko orgánů České advokátní komory ve zvláštním čísle Bulletinu advokacie ze září 1999) s tím, že "v restitučním nároku jde o typickou určovací žalobu na povinnost uzavřít smlouvu o vydání věci". Pomineme-li toto nejasné označení [zejména s přihlédnutím k §80 b) a c) o. s. ř., který žalobu na splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva (tj. i žalobu na vydání nemovitosti) odlišuje od žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není], odvolací soud své úvahy soustředil do odůvodnění závěru, že v projednávaném případě šlo o zjištění existence vlastnického nároku (přiklání se tedy zjevně k tomu, že jde o žalobu na určení zda tu právní vztah nebo právo je či není), přičemž podle něj advokátní tarif nezná ustanovení, které by umožňovalo považovat za věc penězi ocenitelnou i takový předmět sporu, podle kterého jsou sice chráněna práva, která nejsou penězi ocenitelná, leč zjištění jejich existence má bezprostřední význam pro ochranu konkrétních majetkově ocenitelných hodnot. Toto odůvodnění je zcela neúplné a nepřezkoumatelné, nečiníc závěrů k odlišnému textu vyhlášky č. 270/1990 Sb. a §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Konečně třeba dodat, že výše popsané odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela nevyjasňuje aplikaci ustanovení §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy ustanovení o sazbě ve věcech nahrazení projevu vůle. V tomto směru postrádá odůvodnění napadeného rozhodnutí jakékoli vysvětlení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 7. 2004 č. j. 40 Co 852/2004-332 po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), zrušit [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].