ECLI:CZ:US:2006:2.US.617.06.1
sp. zn. II. ÚS 617/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, Advokátní kancelář v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 16 Co 264/2006, a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. Nc 415/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zastavena exekuce proti povinným osobám, přičemž jim bylo výrokem II. usnesení uloženo zaplatit stěžovateli - soudnímu exekutorovi - náklady exekuce ve výši 16 183,52 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení. Obvodní soud postupoval podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť podle zjištění exekutora dosavadní průběh exekuce ukazoval, že výtěžek, kterého by bylo dosaženo, nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o nákladech exekuce. Zároveň rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze znění §87 odst. 3 a §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), podle nichž náklady exekuce hradí exekutorovi povinný, přičemž dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Ustanovení §89 exekučního řádu je třeba chápat jako výjimku ze zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Přitom se přihlíží k tomu, z jakého důvodu došlo k zastavení řízení; rozhodující je tedy procesní zavinění účastníka. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci soudního exekutora, která předpokládala uložení povinnosti k náhradě nákladů exekuce oprávněnému a současně ve prospěch oprávněného uložení povinnosti povinnému, neboť jestliže nelze oprávněnému přičítat zavinění na zastavení exekuce z důvodu nezjištění postižitelného majetku povinného, pak mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce. Ustanovení §89 exekučního řádu se vzhledem k §271 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neuplatní, ale naopak se prosadí standardní nákladový režim podle §87 odst. 3 exekučního řádu.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod", že "soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce", a dále že "takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy".
V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby v záhlaví označené rozhodnutí Ústavní soud zrušil. Stěžovatel nejprve poukázal na právní postavení exekutora, které srovnává s postavením soudce. Soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon soudní moci. Aby byl výkon soudní moci v souladu se zásadou zákonnosti a byla přitom zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků řízení, jsou zákonem poskytnuty záruky, které ve svém výsledku vymezují postavení exekutora shodným způsobem, jakým je vymezeno postavení soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Pokud soud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel poukázal rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04, z nichž vyplývá, že soudnímu exekutorovi musí být zajištěna faktická úplata a nelze mu ji odepřít s odkazem na subsidiární použití občanského soudního řádu.
Ústavní soud poté, co přezkoumal skutkovou i právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nejsou z pohledu dosavadní rozhodovací činnosti ničím novým; Ústavní soud se obdobnými případy, jako je věc stěžovatelem předkládaná, již zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. viz usnesení sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 282/06 a další).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 se Ústavní soud podrobně zabýval svou rozhodovací praxí v otázce zvláštností postavení soudního exekutora při jeho činnosti, přičemž odkázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, která sice připouští, že na tento subjekt byla zákonem přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, ovšem s tím, že za tuto činnost mu náleží odměna. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že soudní exekutor, na rozdíl od soudce, vykonává svoji soustavnou činnost za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04); jedná se tedy u něj do jisté míry o shodné prvky, jaké má postavení podnikatele, ovšem s tím rozdílem, že "podnikání" exekutora v sobě zahrnuje i rysy výkonu veřejnoprávní funkce (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 158/05).
Úvahy stěžovatele, že by rizikový faktor jeho výdělečné činnosti měl být sanován zásahem státu, který by fakticky eliminoval možnost ať již dočasně či zcela nedobytných přiznaných nákladů exekuce, neobsahují v sobě žádný ústavně právní rozměr, tedy ani tvrzenou nezbytnost materiální nezávislosti soudního exekutora. Právě s ohledem na možná rizika při své činnosti by měl soudní exekutor využívat všech zákonných prostředků určených k tomu, aby jejich nástup vyloučil. K takovým procesním prostředkům patří jednak složení příslušné zálohy, která v případě jejího řádného neuhrazení otvírá možnost odmítnout provedení požadovaného úkonu, případně možnost využít procesní legitimace k podání návrhu soudu, aby již jím nařízená exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu].
Ústavní soud nemůže tedy akceptovat stěžovatelovu námitku rovnocenného postavení soudu a exekutora při výkonu exekuce, neboť takový výklad je značně extenzivní a vychází výhradně z určitých veřejnoprávních prvků funkce soudního exekutora. Je třeba vzít v úvahu zásadní odlišnosti mezi oběma funkcemi, které nevykazují znaky rovnosti, ale spíše nezbytnosti exekutora podřídit se ve své činnosti zásadním rozhodnutím týkajícím se exekučního řízení, která jsou ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku sporu hmotně nezainteresovaném soudu, který má a musí zajistit právo účastníků na řádný a spravedlivý proces i ve stadiu exekučního řízení.
Pro úplnost lze poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS. st-23/06, dle nějž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu