ECLI:CZ:US:2006:2.US.632.06
sp. zn. II. ÚS 632/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 24. října 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 398/2006-299 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2003 č. j. 26 Co 421/2003-209 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 5. 6. 2003 č. j. 6 C 264/2000-185, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel a jeho matka domáhali zaplacení peněžité částky z titulu náhrady škody s příslušenstvím.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž nebylo vyhověno žalobě na náhradu škody, a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a porušeny měly být i články "7, 11, 12, 36 a 38 odst. 2" Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a po odstranění vad (viz dále) splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že k porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 190/94 [pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 4, nález č. 87], ze kterého podle stěžovatele jasně vyplývají povinnosti pronajímatele k nájemci, k němuž se nemůže chovat jako k vazalovi či jako k věci, nýbrž že mezi uvedenými subjekty "rozhoduje ústavní a právní etika, jejímž garantem je soud". Pokud by se obecné soudy řídily citovaným nálezem, věc by byla rychle rozhodnuta ve prospěch stěžovatele a jeho matky. Žalovaní v rozporu se zásadou zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy nerespektovali rozsudek Okresního soudu v Berouně (sp. zn. 6 C 49/98) a neumožnili stěžovateli a jeho matce svobodný návrat do rekonstruovaného bytu, což nebylo náležitě zohledněno. Pokud by se tak stalo, bylo by zřejmé, že toto chování vlastníků domu bylo příčinou vzniku škody. Stěžovatel tvrdil, že ve sporu jsou desetileté průtahy, které, ve spojení s nezasáhnutím proti zneužití vlastnictví ze strany žalovaných, vedou k úvaze, že "by mohla být souvislost" s poškozením zdraví jeho matky. Porušování zásad spravedlivého procesu má vyplývat ze soudních spisů. Konstatoval-li Nejvyšší soud , že ke zpětnému nastěhování do původního bytu nedošlo díky zdravotnímu stavu matky stěžovatele, pak porušil zásadu, že "žádný občan se nemá právoplatně dovolávat na obranu svých práv vlastní nepoctivosti za účelem získání jednostranných výhod.". Stěžovatel též namítal "v podstatě desetileté" průtahy v řízení, avšak z dalšího obsahu podání je zřejmé, že brojil proti skutečnosti, že ačkoli jeho matka zemřela dne 1. 12. 2003, bylo o jeho procesním nástupnictví (týkajícím se dovolací fáze řízení) rozhodnuto až dne 9. 1. 2006. Dovolání bylo podle tvrzení stěžovatele podáno dne 8. 1. 2004 u Okresního soudu v Berouně a Nejvyššímu soudu bylo doručeno dne 10. 9. 2004 a až dne 18. 8. 2005 bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že nebylo rozhodnuto o procesním nástupnictví a od 31. 8. 2005 do 10. 1. 2006 "ležel" spis na Okresním soudě v Berouně bez rozhodnutí o procesním nástupnictví, ač jde o úkon proveditelný během jednoho dne. Až dne 2. 2. 2006 se spis vrátil k Nejvyššímu soudu.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 398/2006-299 a z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 5. 6. 2003 č. j. 6 C 264/2000-185 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel a jeho matka z titulu náhrady škody domáhali zaplacení celkové částky 387 313 Kč s příslušenstvím. Dle soudu nebyla prokázána příčinná souvislost mezi zjištěným porušením právní povinnosti žalovanými majiteli domu a mezi zvýšením nákladů stěžovatele a jeho matky na bydlení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2003 č. j. 26 Co 421/2003-209 rozsudek okresního soudu potvrdil a plně se ztotožnil s jeho názorem ohledně neexistence příčinné souvislosti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel (jenž se v mezidobí stal i právním nástupcem své matky) dovolání.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 398/2006-299 stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť neshledal, že by otázka příčinné souvislosti byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 90, str. 371, 374-375).
Ústavní stížnost ani přes výslovnou výzvu adresovanou právnímu zástupci stěžovatele neobsahovala ústavněprávně relevantní argumentaci. Proto Ústavní soud hodnotil s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Okresní soud v Berouně konstatoval, že stěžovateli byl na přelomu let 1999/2000 přidělen obecní byt pro dvě osoby, kde měl bydlet se svou matkou, avšak její zdravotní stav nedovoloval společné bydlení a proto jí byl přidělen byt v domě s pečovatelskou službou. Okresní soud konstatoval, že žalovaní porušili právní povinnost tím, že matce stěžovatele neumožnili nastěhovat se po rekonstrukci zpět do bytu, a žalobci tak každý měsíc vynakládali více prostředků na bydlení, než by vynakládali, pokud bydleli v bytě v domě žalovaných. Avšak tyto zvýšené náklady (tedy škoda) byly podle okresního soudu zapříčiněny zdravotním stavem žalobkyně a kvalitativně odlišným typem bydlení, takže není příčinná souvislost s porušením povinnosti žalovaných. Okresní soud neshledal zavinění žalovaných, kteří po dobu rekonstrukce poskytli stěžovateli a jeho matce byt minimálně srovnatelné kvality a nemohli ovlivnit zdravotní stav matky stěžovatele. S tímto hodnocením okresního soudu se ztotožnil i krajský soud, který konstatoval, že potřeba dvou bytů byla způsobena zdravotním stavem matky stěžovatele, která s ním nemohla společně bydlet, ale musela být pod trvalým lékařským dohledem. Příčinná souvislost tak nebyla podle krajského soudu dána, na čemž nemohl ničeho změnit ani nesouhlas krajského soudu s názorem okresního soudu o neexistenci zavinění. Poté Nejvyšší soud shledal s hmotným právem souladným závěr obecných soudů, podle něhož absence některého z prvků odpovědnostního vztahu (porušení právní povinnosti, škoda, příčinná souvislost) neumožňuje vydat výrok přikazující plnění z titulu náhrady škody. Ústavní soud na podkladě námitek obsažených v ústavní stížnosti neshledal v postupu okresního a krajského soudu vybočení z mezí ústavnosti. Proto ani Nejvyšší soud, jenž v dané věci odmítl dovolání proti rozsudku krajského soudu, nevybočil z mezí ústavnosti.
Stěžovatel odkázal na nález ze dne 20. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 190/94, v němž Ústavní soud konstatoval, že: "Dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem; takové omezení musí respektovat zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. Uvedený postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny." (srov. Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 87, str. 313, nebo www.judikatura.cz, případně http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zdůraznil, že výklad pojmu dobré mravy musí být ve vztahu k povinnostem vlastníka bytu restriktivní. "Vyřešení sociální situace vyklizovaného se fakticky váže na možnost vlastníka opatřit vyklizovanému na své náklady náhradní byt. Vyřešení sociální situace vyklizovaného se tak zcela přesunuje na bedra vlastníka způsobem, za který mu neposkytuje náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Tím striktněji je proto třeba vykládat všechna ustanovení zákona a Listiny základních práv a svobod, jež tyto otázky upravují." (srov. citovaný nález). Lze uzavřít, že jediný odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu odkazuje na nález, jenž obsahuje právní názor zcela protichůdný interpretaci podané stěžovatelem.
Stěžovatel namítal průtahy v již skončeném řízení, ke kterým mělo dojít u Nejvyššího soudu mezi dny 10. 9. 2004 a 18. 8. 2005 a u Okresního soudu v Berouně mezi dny 8. 1. 2004 a 10. 9. 2004 a mezi 31. 8. 2005 a 10. 1. 2006. Ústavní soud konstatuje, že průtahy v již skončeném řízení konstatuje zcela výjimečně a vždy přihlíží k celkové délce proběhnuvšího řízení, která se však v daném případě nejeví excesivní. Navíc nelze přehlédnout, že petitem se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů - nedomáhá se konstatování průtahů v řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat.
Ústavní soud je na okraj nucen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl výčet ustanovení Listiny, která měla být podle jeho přesvědčení porušena, což však nelze považovat za ústavněprávně relevantní argumentaci, stejně jako takovou argumentací není povšechný odkaz na obsah spisu, z něhož prý má vyplývat tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud není sice vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 občanského soudního řádu]. Podpoření stížnosti (byť stručnou) ústavní argumentací obecně usnadňuje přístup stěžovatelů k Ústavnímu soudu a je jedním z důvodů, proč zákon o Ústavním soudu vyžaduje zastoupení stěžovatelů advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Právní zástupce stěžovatele dále k ústavní stížnosti nepřipojil plnou moc, a v první reakci na výzvu k odstranění této vady žádal o prodloužení lhůty "aby mohl věc technicky zvládnout", čímž by však byla prodlužována zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti, která je pro všechny stěžovatele stejná. Podstatným obsahem ústavní stížnosti byl navíc odkaz na rozsáhlé podání sepsané stěžovatelem a právní zástupce stěžovatele musel být upozorněn na úskalí této praxe přiměřeným odkazem na kárné rozhodnutí orgánu České advokátní komory (ze dne 21. 3. 2003, ve věci č. 12/03, in Bulletin advokacie č. 8/2003, str. 97). Právnímu zástupci stěžovatele jsou přitom požadavky zákona o Ústavním soudu známy [srov. např. věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 681/05, I. ÚS 803/04, I. ÚS 731/04, IV. ÚS 389/04, I. ÚS 695/04, I. ÚS 671/04, IV. ÚS 232/04, III. ÚS 407/04, I. ÚS 390/04, II. ÚS 567/03, IV. ÚS 393/03, IV. ÚS 33/03, I. ÚS 33/03 a I. ÚS 661/02; ve věcech sp. zn. I. ÚS 731/04 a sp. zn. I. ÚS 671/04 stěžovatelé zastupovaní JUDr. Ing. Janem Matysem neodstranili v soudem určené lhůtě vady ústavních stížností, které musely být odmítnuty; ve věci sp. zn. I. ÚS 803/04 musel být právní zástupce stěžovatele vyzýván k odstranění vad ústavní stížnosti (pozn. red.: usnesení nepublikovaná ve Sbírce rozhodnutí, v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 681/05 vyplývá, že právnímu zástupci stěžovatele byla v řízení před obecnými soudy uložena pořádková pokuta za ztížení postupu řízení, neboť ve lhůtě nesplnil povinnost konkretizovat svá tvrzení. Takový postoj advokáta ztěžuje řízení před Ústavním soudem, což může vést až k uložení pořádkové pokuty, jež může dosáhnout částky 100 000 Kč (§61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), na což byl advokát stěžovatele upozorněn.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.