ECLI:CZ:US:2006:2.US.712.04
sp. zn. II. ÚS 712/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýna ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. září 2004, sp. zn. 3 Tdo 1046/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 1 To 1/2004 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2003 sp. zn. 35 T 2/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na obhajobu.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel dle obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti v tom, že:
a) proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které bylo ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné, neboť stížnost pro porušení zákona proti usnesení vyšetřovatele, kterým bylo jeho trestní stíhání původně zastaveno, podal ministr spravedlnosti po uplynutí lhůty stanovené v §272 tr. ř. ve znění účinném do 31.12.2001,
b) po seznámení s výsledky vyšetřování nebylo vyčkáno doručení jeho návrhu na doplnění dokazování a ve věci byla podána obžaloba, přičemž o jejím podání nebyl státním zástupcem vyrozuměn,
c) státním zástupcem ani soudem prvního stupně nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování,
d) obhájce nebyl vyrozuměn o konání výslechů svědků B.Z. a B.J., které byly realizovány cizozemským soudem,
e) z provedených důkazů byly po jejich vyhodnocení soudy vyvozeny nesprávné závěry, zejména nebyla objektivně určena výše škody, kterou měl způsobit, nebyla respektována stěžejní zásada trestního práva "in dubio pro reo",
f) skutkem, kterým byl uznán vinným, nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť se jednalo o obchodně právní vztah mezi ním a poškozenou obchodní společností a úmysl přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena, mu nebyl prokázán,
g) předmětná trestní věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě, od sdělení obvinění do pravomocného rozhodnutí ve věci samé uplynulo více než 6 let,
h) uložením peněžitého trestu, zjevně nedobytného, soudy obou stupňů porušily ustanovení §54 odst. 1 tr. zák., neboť nepřihlédly k jeho majetkovým poměrům (prohlášení konkurzu na jeho majetek),
ch) Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") se ztotožnil se závěry odvolacího soudu obsažené v rozhodnutí tohoto soudu.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a odložil vykonatelnost napadeného odsuzujícího rozsudku.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení.
Nejvyšší soud konstatoval, že podaným dovoláním se v rozsahu vymezeném zákonem řádně zabýval a navíc vysvětlil neexistenci dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ač tento dovolací důvod se týkal rozhodnutí Nejvyššího soudu dovoláním nenapadeného.
Vrchní soud v Praze zaujal stanovisko, že soudy prvých dvou stupňů při svém rozhodování nevybočily z mezí působnosti trestního zákona v oblasti aplikace práva hmotného na jednání stěžovatele a z mezí působnosti trestního řádu při objasňování jeho protiprávního jednání, k porušení namítaného práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Oba účastníci řízení navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a současně vyslovili souhlas s rozhodnutím o ústavní stížnosti bez ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 2/2003, jejž si vyžádal, Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2003 sp. zn. 35 T 2/2003 byl stěžovatel uznán trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výrokové části citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč se stanoveným náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy,na dobu 6 roků.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2004 sp. zn. 1 To 1/2004 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu podané s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2004 sp. zn. 3 Tdo 1046/2004 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy), hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že zpravidla není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud především konstatuje, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti konkretizované shora pod body a) až f) stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení a především v opravných prostředcích (odvolání - body b) až f), dovolání - body a) a f) ) a Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Ústavní soud se s argumentací obsaženou v odůvodněních rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu ztotožňuje a na tuto odkazuje.
Soud prvního stupně v posuzované věci provedl obsáhlé dokazování a v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se podrobně zabýval všemi provedenými důkazy, rozebral jejich návaznost, vypořádal se s obhajobou stěžovatele a vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a zdůvodnil své stanovisko, že důkazy ve svém souhrnu vedou k nezpochybnitelnému závěru o vině stěžovatele skutkem, kterým ho uznal vinným. Vyčerpávajícím způsobem odůvodnil rovněž právní závěry vyvozené ze skutkového zjištění.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozsudku nalézacího soudu, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnosti postupu řízení, dospěl k závěru, že skutková zjištění krajského soudu jsou správná, a to i ve vztahu k výši škody, odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které byly správně zhodnoceny a posouzeny. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil, znovu rozvedl a zdůraznil důkazy pro rozhodnutí o vině stěžovatele podstatné a v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal se všemi uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Odvolací soud rovněž zdůvodnil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu, pokud nebyla umožněna jeho obhájci účast při výslechu svědků cizozemským soudem a nebylo vyhověno důkazním návrhům stěžovatele. Soud druhého stupně nezjistil pochybení ani v právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Veškeré své závěry odvolací soud v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého usnesení přesvědčivým způsobem odůvodnil.
I když se Ústavní soud ztotožňuje se způsobem, jakým se odvolací a dovolací soud vypořádaly s námitkami stěžovatele uvedenými shora pod body a) až f), považuje za nutné alespoň stručně se zabývat námitkami stěžovatele týkajícími se údajného porušení práva na obhajobu neumožněním účasti obhájce u výslechu svědků G.Z. a G.J. a nevyhovění návrhu na doplnění dokazování.
Je skutečností, že obhájce stěžovatele o datu konání výslechu shora jmenovaných svědků Okresním soudem v Leopostadtu nebyl vyrozuměn. Současně je však třeba konstatovat, že Krajské státní zastupitelství v žádosti o právní pomoc spočívající ve výslechu svědků výslovně požádalo, aby v případě, že rakouský právní řád účast obhájce umožňuje, byl o datu provádění dožádaných úkonů obhájce s dostatečným předstihem vyrozuměn a v opačném případě bylo současně s protokoly o výslechu svědků doručeno i písemné potvrzení, že účast obhájce není u těchto procesních úkonů možná. Rakouské orgány činné v trestním řízení této žádosti nevyhověly a ani na dodatečnou žádost o informaci o přípustnosti účasti obhájce při výslechu svědků (s odkazem na příslušné ustanovení rakouského trestního procesního předpisu) nereagovaly. Za této situace, kdy stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost svědkům klást otázky, nalézací soud od provedení těchto důkazů v soudním řízení upustil (protokoly o výslechu jmenovaných svědků nebyly čteny) a svá skutková zjištění založil na jiných důkazech opatřených v průběhu trestního řízení. K zásahu do práva stěžovatele na obhajobu tudíž nedošlo, neboť soudy obou stupňů k výpovědím svědků, při jejichž výslechu nebyl dodržen postup garantovaný čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, v žádném směru nepřihlížely.
K námitce stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování uplatněných po prostudování spisu a před soudem prvního stupně, doplňuje Ústavní soud odůvodnění tohoto postupu odvolacím soudem odkazem na své stanovisko (IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy, a to především soud odvolací,v dané věci dostály.
Z trestního spisu sp. zn. 35 T 2/2003 vyplývá, že po prostudování spisových materiálů dne 20.2.2003 stěžovatel i obhájce prohlásili, že jim byla poskytnuta dostatečná doba k prostudování spisu a žádné důkazní návrhy nevznesli s tím, že "případné" návrhy doručí do 14 dnů. Vzhledem k tomu, že trestní řád nestanoví žádnou lhůtu pro vyčkání důkazních návrhů ze strany obviněného či jeho obhájce, neporušil vyšetřovatel žádné ustanovení trestního řádu, jestliže již 3.3.2003 předložil vyšetřovací spis státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby a rovněž tak státní zástupce, pokud dospěl k závěru, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení stěžovatele před soud, dne 7.3.2003 předložil obžalobu soudu. Návrh na doplnění dokazování obhájce stěžovatele doručil Policii ČR, až dne 6.3.2003. Námitka stěžovatele, že nebylo možno pro obsáhlost spisového materiálu důkazní návrhy předložit v kratší lhůtě, neobstojí, neboť - jak konstatoval již odvolací soud - obhájce stěžovatele zastupoval stěžovatele od počátku jeho trestního stíhání, takže s postupem vyšetřování byl seznámen a prostudování spisu dne 20.2.2003 bylo již třetím seznámením s vyšetřovacím spisem (předcházející proběhla ve dnech 6.12.1999 a 28.6.2000) a k novému prostudování přicházelo v úvahu pouze 62 listů spisu (čl. 724-786). O zamítnutí navrhovaných důkazů v přípravném řízení byl obhájce stěžovatele státním zástupcem vyrozuměn, stejně jako o podání obžaloby byl vyrozuměn stěžovatel i jeho obhájce.
Důkazní návrhy uplatněné v řízení před soudem prvního stupně byly soudem zamítnuty. Pochybení nalézacího soudy spočívající v absenci bližšího odůvodnění tohoto postupu, napravil soud odvolací, který vyčerpávajícím způsobem nadbytečnost provádění důkazů navržených stěžovatelem odůvodnil, a to především odkazem na rozhodující skutečnost, že krajský soud ve srovnání s obžalobou zúžil dobu páchání trestné činnosti stěžovatele pouze na období, kdy mu již bylo poškozenou obchodní společností výslovně zakázáno odebírat naftu pro vlastní potřebu. Aniž by Ústavní soud sám zkoumal nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, k čemuž není oprávněn, dospěl k závěru, že rozsah odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů odvolacím soudem je zcela dostatečný. Stěžovatelem navrhované výslechy svědků G.J., G.Z. a K.S., kteří měli vypovídat ke skutečnostem týkajících se podpisu smlouvy a bližších podmínek smluvního vztahu mezi stěžovatelem a poškozenou společností, se staly pro prokázání skutku v zúženém rozsahu, kterým byl stěžovatel uznán vinným, nepodstatné a soud prvního stupně výrok o vině o tyto důkazy neopřel. Navrhované důkazy se nemohly stát důkazy stěžejními a rozhodujícími pro vyvození jiných skutkových a tím i právních závěrů.
Ve vztahu ke stěžovatelem zpochybňovanému hodnocení důkazů soudy obou stupňů Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté. To však Ústavní soud neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl spolehlivě zjištěn a v rozhodnutích těchto soudů přesvědčivě zdůvodněn. Rovněž právní závěry soudů jsou v jejich rozhodnutích přiléhavě odůvodněny. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Rovněž neprovedením navrhovaných důkazů nebylo zasaženo do ústavního práva na spravedlivý proces. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K námitce stěžovatele týkající se délky trestního řízení v jeho věci (bod g) námitek), uplatněné až v ústavní stížnosti, Ústavní soud především uvádí, že řízení již bylo skončeno, tudíž nelze konstatovat, že případné průtahy porušující právo stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě dosud trvají. I když délka trestního řízení přesahující dobu 6 roků ve věci týkající se jednoho skutku se jeví neúměrná, je nezbytné zdůraznit, že se jedná o věc důkazně obtížnou, v níž byly v přípravném řízení opatřovány důkazy rovněž cestou dožádání o právní pomoc u cizích justičních orgánů, ve věci bylo rozhodováno i o stížnosti pro porušení zákona, obžaloba byla podávána opakovaně, když prvá obžaloba byla vrácena podle ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. státnímu zástupci k došetření. Déletrvající průtahy u některého z orgánů činných v trestním řízení v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal a tudíž neshledal ani důvod ke konstatování existence nedůvodných průtahů ve výroku svého rozhodnutí.
Dále stěžovatel namítá porušení ustanovení §54 odst. 1 tr. zák. (bod h) námitek). V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že nepřihlédnutí k majetkovým poměrům stěžovatele při ukládání peněžitého trestu, tj. k tomu, že soudu prvního stupně již při rozhodování o ukládaných trestech bylo známo, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz, je skutečností, kterou měl stěžovatel uplatnit především v řádném opravném prostředku, a to v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, což neučinil a domáhá se nápravy až v ústavní stížnosti, resp. až v jejím doplnění.
I za této situace Ústavní soud konstatuje, že ač nalézací soud při ukládání peněžitého trestu nepřihlédl k majetkovým poměrům stěžovatele, došlo v tomto směru k zásadní změně, neboť usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.8.2005 sp. zn. 1 To 46/2005 bylo rozhodnuto, že u stěžovatele se podle §344 odst. 1 tr. ř. upouští od výkonu peněžitého trestu ve výši 500 000,- Kč, který mu byl uložen včetně náhradního trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu odvolacího. Tímto rozhodnutím došlo k zastavení všech úkonů směřujících k výkonu předmětného trestu, takže v současné době není dán důvod k jakémukoliv zásahu Ústavního soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, tento v podstatě žádné konkrétní námitky nevznesl, vyslovil pouze nesouhlas s tím, že dovolací soud se plně ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu (bod ch) námitek). Ústavní soud po přezkoumání předmětného usnesení dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a s jeho závěrem, že podané dovolání nebylo podáno ze zákonných důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.), nelze než souhlasit. Dovolací soud se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkou stěžovatele (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), že se svým jednáním nedopustil trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud se zabýval i námitkou stěžovatele (bod a) námitek), že trestní stíhání proti němu vedené bylo nepřípustné, a to v důsledku nezákonného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.5.1999 sp. zn. 3 Tz 51/99, kteréžto rozhodnutí však v současné době podaným dovoláním napadeno nebylo a ani nemohlo být. Dovolací soud, ač dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. stěžovatel směřoval výlučně proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu dovoláním nenapadenému, velmi podrobně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu odůvodnil, že stížnost pro porušení zákona nebyla ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tz 51/99 podána ministrem spravedlnosti opožděně.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevyplývá, že by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, které by tak mohly být příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, rovněž nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení práva stěžovatele na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny či jiného základního práva stěžovatele garantovaného Listinou a Úmluvou. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v dané věci tedy není na místě.
Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí její osud i v tom smyslu, že je-li ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu