ECLI:CZ:US:2006:2.US.756.06
sp. zn. II. ÚS 756/06
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele Ing. Vítězslava Vaumunda, CSc., Lovosická 774, Praha 9, správce konkursní podstaty MODETA SWEATER CLUB, spol. s r. o., IČ: 14802171, se sídlem Na Dolech č. 6, Jihlava, zastoupeného Mgr. Tomášem Rosickým, advokátem v Jihlavě, směřujícího proti rozhodnutím Finančního úřadu v Jihlavě: ze dne č. j. rozhodnutí o přeplatku 21. 11. 2005 126813/05/314911/3062 20. 11. 2005 135069/05/314911/3062 19. 1. 2006 5362/06/314911/3062 15. 2. 2006 22212/06/314911/3062 24. 3. 2006 50834/06/314911/3062 (správně 50843/06/314911/3062) 12. 4. 2006 70661/06/314911/3062 19. 5. 2006 83357/06/314911/3062 20. 6. 2006 91882/06/314911/3062 25. 7. 2006 103111/06/314911/3062 15. 8. 2006 109044/06/314911/3062 spojeném s návrhem na zrušení ustanovení §105 odst. 1, část věty třetí od spojky "a" zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Finančního úřadu v Jihlavě jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 11. 2006 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, kterým navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se jejich vydáním cítí dotčen na svých základních právech zaručených mu Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně stěžovatel poukázal na článek 11 odst. 1 věta druhá Listiny, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, a na článek 37 odst. 3 Listiny, které garantuje rovnost účastníků v řízení.
Stěžovatel, coby správce konkursní podstaty úpadce společnosti s ručením omezeným Modeta Sweater Club, brojí proti předmětným rozhodnutím, jimiž Finanční úřad v Jihlavě rozhodl podle §64 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), o převedení přeplatku úpadce na dani z přidané hodnoty na nedoplatek na jiném druhu daně vykázaný u Finančního úřadu pro Prahu 5. Jednalo se přitom o nedoplatek na daních vzniklý za období před prohlášením konkursu, který byl do konkursu řádně přihlášen. Dle názoru stěžovatele je použití přeplatku na dani tímto způsobem v příkrém rozporu s ustanoveními zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu), jež vymezují účinky prohlášení konkursu. Stěžovatel připomíná, že každý věřitel bez rozdílu je povinen svou pohledávku za úpadcem evidovanou ke dni prohlášení konkursu přihlásit k uspokojení v rámci konkursního řízení a že prohlášením konkursu je započtení na majetek patřící do podstaty nepřípustné. Správce daně sice svou pohledávku na nedoplatku daně řádně uplatnil, ovšem následně si ji zadržováním nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty postupně sám umořoval, čímž dosáhl uhrazení své pohledávky zcela mimo pořadí všech ostatních věřitelů. Takový přístup dle stěžovatele zakládá nerovnost mezi konkursním věřitelem obecně a konkursním věřitelem v postavení správce daně, což je v rozporu s ustanoveními Listiny, jak uvedeno výše. Stěžovatel k tomu odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu ČR a stanovisko Veřejného ochránce práv, které jeho názor podporují.
Ze stejných důvodů, tedy pro rozpor s Listinou, zamýšlel stěžovatel iniciovat řízení o konkrétní kontrole normy - části ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o DPH), jež zní: "...po prohlášení konkurzu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkurzu."
Stěžovatel dále v podání vysvětlil, proč nevyčerpal všechny procesní prostředky obrany proti předmětným rozhodnutím. Je přesvědčen, že jeho případ se týká problematiky, která široce přesahuje jeho vlastní zájmy; náprava ústavně nekonformního stavu je v zájmu všech a týká se řady správců konkursních podstat a konkursních věřitelů. Dalším důvodem pro přijetí návrhu Ústavním soudem je přístup finančních orgánů k výkladu jednoduchého práva, který nerespektuje aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Závěrem stěžovatel připomíná, že veškerý majetek úpadce již byl zpeněžen a rozdělení výtěžku je vázáno pouze na konečné vyřešení tohoto sporu mezi stěžovatelem a správcem daně.
Tak jako v jiných případech, i zde musel Ústavní soud posoudit podání stěžovatele nejprve z hlediska, zda splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zkoumání zaměřil v prvé řadě na zkoumání přípustnosti, neboť nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, činí jeho stížnost nepřípustnou. Bylo proto potřeba prověřit, zda jsou v daném případě splněny předpoklady pro výjimečný postup podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Řízení o ústavních stížnostech je ovládáno principem subsidiarity. Připuštění ústavní stížnosti obecně znamená určitý kompromis mezi povinností poskytnout ochranu základním právům účastníků a požadavkem na zachování právní jistoty, neboť připuštění ústavní stížnosti s sebou vždy přináší možnost zásahu do již nastoleného právního stavu. Zákon o Ústavním soudu proto stanoví přísná pravidla přípustnosti návrhu s tím, že sám může meritorně rozhodovat až v okamžiku, kdy ostatní mechanismy nápravy selhaly.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení. Odstavec druhý téhož ustanovení umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna uvedená podmínka, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, anebo jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
Ústavní soud vyčerpání zákonných procesních prostředků posuzuje především z hlediska procesního, nikoliv obsahového. Stejně tak zásadně neklade důraz na to, aby tyto procesní prostředky byly efektivní v tom smyslu, že také skutečně mohly vést k nápravě vytýkaného neústavního nebo nezákonného stavu. Proto zpravidla žádá podání například žaloby k soudu i tam, kde je judikatura správního soudnictví jednotná, opírá se o zákon (byť neústavní), a lze očekávat, že podání žaloby bude pouze formálním prodloužením řízení (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu C.H.Beck 2001, str. 336).
Stěžovatel dovozuje podstatný přesah vlastního zájmu z úvahy, že se stejným právním problémem, který nyní nastolil, se potenciálně mohou v budoucnu potýkat i jiní správci konkursních podstat, a že řešení tohoto problému se týká velkého, blíže neurčitelného okruhu konkursních věřitelů. Ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu tedy tvrdí podstatný přesah vlastních zájmů. Podstatný přesah vlastních zájmů je nutno jako každou výjimku vykládat restriktivně. Proto nemůže postačit argument, že napadené ustanovení se týká, resp. dokonce jen může týkat, velkého množství subjektů.
V dané věci bylo pro Ústavní soud určující, že stěžovatel nepodal dokonce ani odvolání k příslušnému finančnímu ředitelství, a to pouze s argumentem jeho neúspěšnosti v obdobné věci v minulosti. S ohledem na výše uvedený formální přístup ke zjišťování splnění podmínek řízení však nelze takovýto argument založený na subjektivním přesvědčení akceptovat. Navíc stěžovatel mohl (a také měl) využít možnost prověřit správnost svého právního výkladu ve správním soudnictví. Správní žalobu a následně ani kasační stížnost ovšem též nepodal, a to ani nyní ani v minulosti, aby tak mohl argumentovat jejich evidentní bezúspěšností. Dle Ústavního soudu je naopak nanejvýš pravděpodobné, že správní soudy by právní názor opakovaně vyslovený Ústavním soudem - mimo jiné též v nálezech stěžovatelem označených - respektovaly. Ústavní soud nenašel žádný důvod, který by stěžovateli komplikoval či dokonce znemožnil využít běžného instančního postupu. Nehrozilo ani žádné nebezpečí z prodlení; předmětný konkurs byl prohlášen ke dni 3. 3. 1999 a v době vydání napadených rozhodnutí již probíhal šest, resp. sedm let, předložení věci odvolacímu orgánu a posléze eventuálně správním soudům by proto zásadní oddálení ukončení konkursu neznamenalo. Mimořádný důvod pro aplikaci výjimky ze zásady subsidiarity dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tedy nebyl shledán.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud ve fázi, kdy řeší toliko otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně meritorně řešit oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Na tento přesah proto může usuzovat toliko z vnějších okolností, např. neústavnost napadeného právního předpisu je předmětem odborné diskuse, z níž lze usuzovat na odůvodněnou potřebu ho zrušit, právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi, věc se týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu (viz Filip, Holländer, Šimíček - Komentář k zákonu o Ústavním soudu, C.H.Beck 2001, str. 343-344). Takové okolnosti však v posuzované věci dány nejsou.
Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele není ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Interpretace opačná by založila institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením §64 zákona o Ústavním soudu. S návrhem na zrušení části ustanovení §105 odst. 1 zákona o DPH proto Ústavní nemohl naložit jinak, než jej odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Jen na okraj Ústavní soud jako obiter dictum poznamenává, že ohledně výkladů hmotného práva je nutno stěžovateli jednoznačně přisvědčit. Ve svých nálezech již Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil, že §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu je ve vztahu k zákonu o dani z přidané hodnoty a daňovému řádu zvláštním právním předpisem, který zakotvuje nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, ale i soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Pohledávka úpadce z titulu daňového přeplatku je součástí konkursní podstaty a daňová pohledávka státu je v konkursním řízení pohledávkou druhé třídy. Stát má postavení konkursního věřitele s právem na poměrné uspokojení z úpadcova majetku, tak jako kterýkoliv jiný subjekt. Opačný názor není ústavně konformní (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 208/05 či II. ÚS 35/05, publikovány na www.judikatura.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu