ECLI:CZ:US:2006:2.US.79.06
sp. zn. II. ÚS 79/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČP INVEST investiční společnost, a.s., se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem, se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, čj. 5 Cmo 420/2005-247, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2005, čj. 19 Cm 172/2004-236, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se totiž, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 2 odst. 2 , čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 172/2004, z něhož zjistil následující:
Obchodní společnost Global investor, spol. s r.o. (dále jen "žalobce", původně obchodní společnost FIO-SCS, spol s r.o.), se žalobou proti stěžovatelce (původně obchodní společnosti KIS, a.s. - Kapitálová investiční společnost České pojišťovny) domáhala náhrady škody v celkové výši 1.272.000,- Kč vzniklé v důsledku neodkoupení 3.000 ks podílových listů ALPHA EFFECT - podílový fond KIS, a.s. - kapitálová investiční společnost České pojišťovny, ISIN CZ0008470382, na základě žalobcovy žádosti o zpětný prodej podílových listů ze dne 23. 5. 1996. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že stěžovatelka nedodržela zákonnou povinnost k žádosti podílníka, resp. žalobce, zpětně podílové listy odkoupit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. 19 Cm 234/98, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 5 Cmo 110/2002, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 19 Cm 234/98, řízení v částce 692.706,90 Kč zastavil, neboť došlo k částečnému zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 579.293,10 Kč se 14.427 % úrokem z prodlení od 27. 6. 1996 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 5 Cmo 157/2003, rozsudek soudu prvého stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ke stěžovatelkou vznesenému návrhu na vypracování znaleckého posudku, který by se zabýval otázkou reálného ocenění majetku v podílovém fondu ALPHA EFFECT k 23. 5. 1996, odvolací soud uvedl, že by podle jeho názoru neměl na výsledek řízení žádný vliv. Přisvědčil totiž závěru, že při výpočtu výše škody byly použity informace, které o sobě podílový fond zveřejnil. Z pohledu standardních potencionálních investorů, kteří podklad pro svůj investiční záměr čerpají toliko z těchto uveřejněných informací, se tento způsob výpočtu soudu jevil jako racionální.
K dovolání stěžovatelky, v němž mimo jiné obecným soudům vytýkala, že neprovedly jí navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž měla být zjištěna reálná hodnota podílu na majetku v podílovém fondu ALPHA EFFECT připadající na jeden podílový list, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 867/2003, rozsudek vrchního soudu a rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku náhrady škody, zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se všemi závěry odvolacího soudu stran naplnění podmínek odpovědnosti za škodu. Jako důvodnou shledal toliko stěžovatelčinu námitku ohledně způsobu vyčíslení vzniklé škody (ušlého zisku). Odkázal na ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., podle kterého prodává investiční společnost podílový list po uplynutí šesti měsíců ode dne zahájení prodeje podílových listů za částku odpovídající jeho podílu na majetku v podílovém fondu zjištěném postupem podle §17 odst. 4 uvedeného zákona. Podle ustanovení §13 odst. 1 uvedeného zákona koupí investiční společnost při zpětném prodeji podílový list s použitím prostředků z majetku v podílovém fondu za částku stanovenou obdobně jako v §12 odst. 2 uvedeného zákona. Podle ustanovení §17 odst. 4 zákona se hodnota cenných papírů z majetku v podílovém fondu nebo majetku investičního fondu vypočte na základě jejich kursu zaznamenaného na burze cenných papírů nebo na obdobném trhu cenných papírů ke dni, ke kterému se výpočet provádí. Za základ pro určení výše škody (ušlého zisku) proto dovolací soud označil uvedená zákonná ustanovení.
Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 19 Cm 172/2004, ustanovil Mgr. Hlavicovou, znalkyni z oboru ekonomika, oceňování cenných papírů, aby vypracovala znalecký posudek týkající se stanovení hodnoty podílového listu podílového fondu ALPHA EFFECT ke dni 24. 6. 1996 postupem podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb. Poté, co znalecký posudek vypracovala, soud jí usnesením ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 19 Cm 172/2004, přiznal odměnu a náhradu vynaložených nákladů. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala. Tvrdila, že znalecký posudek trpí závažnými nedostatky, zejména že nebyl zpracován přesně k zadanému datu a že znalkyně vycházela z neúplných podkladů, které si neověřila. Znalkyně se uvedeným výtkám bránila tvrzením, že stěžovatelka jí neposkytla dostatečnou součinnost, a že proto vycházela z podkladů dostupných ze spisu k datu 23. 5. 1996, neboť spis měla k dispozici. Svůj závěr označila vzhledem k předmětu řízení za dostačující. Bez součinnosti stěžovatelky údajně nelze k přesnějším údajům dospět.
Na ústním jednání konaném dne 13. 4. 2005 soud, vzhledem k opakovaným námitkám stěžovatelky, usnesením uložil znalkyni do tří měsíců doplnit znalecký posudek tak, aby byla stanovena hodnota podílového listu fondu ALPHA EFFECT k datu 24. 5. 1996 postupem podle §17 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., a aby přitom vycházela z podkladů, které získá na základě součinnosti poskytnuté stěžovatelkou. Stěžovatelce soud usnesením při tomto jednání uložil povinnost poskytnout znalkyni veškerou potřebnou součinnost pro zpracování znaleckého posudku pod sankcí uložení pořádkově pokuty až do výše 50.000,- Kč.
Znalkyně přípisem ze dne 27. 4. 2005 požádala stěžovatelku o předložení specifikovaných podkladů. Stěžovatelka na něj reagovala dne 13. 5. 2005 stížností na postup znalkyně, k níž se znalkyně přípisem ze dne 14. 6. 2005 vyjádřila.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 5 Cmo 172/2005, usnesení soudu prvého stupně o přiznání odměny znalkyni v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Soud částečně přisvědčil námitkám stěžovatelky, že znalecký posudek nebyl zpracován k zadanému datu, byť tuto skutečnost znalkyně vysvětlila. Dal však rovněž za pravdu znalkyni, neboť stěžovatelka údajně znalkyni potřebnou součinnost neposkytla. Vzhledem k aktuálnímu stavu řízení, kdy soud prvého stupně při ústním jednání uložil znalkyni znalecký posudek k námitkám stěžovatelky dopracovat a stěžovatelce uložil poskytnout jí k tomu součinnost, věc uzavřel s tím, že aktuálně nelze posoudit kvalitu znaleckého posudku, a zjistit tak, v jaké výši má být znalkyni odměna poskytnuta. Tento závěr bude možno učinit až po dopracování posudku.
Usnesením ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 19 Cm 172/2004, Městský soud v Praze stěžovatelce znovu uložil povinnost poskytnout znalkyni okamžitou součinnost formou označení a poskytnutí podkladů nutných ke zpracování znaleckého posudku.
Znalkyně přípisem ze dne 23. 8. 2005 znovu stěžovatelku požádala o poskytnutí součinnosti specifikované již přípisem ze dne 27. 4. 2005. Na tuto žádost stěžovatelka reagovala přípisem ze dne 30. 8. 2005. K přípisu se znalkyně vyjádřila dne 26. 9. 2005. Stručně zrekapitulovala její komunikaci se stěžovatelkou. Zdůraznila, že dosud nedisponuje žádnými podklady vztahujícími se k datu, k němuž má posudek zpracovat, a že bez součinnosti stěžovatelky je není schopna získat. Proto údajně není ani schopna posudek zpracovat. Tvrdí, že v momentě, kdy specifikovala konkrétní podklady nezbytné ke zpracování znaleckého posudku, stěžovatelka jí sdělila, že jimi nedisponuje, když následně požadovala předložení alespoň těch podkladů, které má k dispozici, stěžovatelka považovala požadavek za absurdní.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2005 uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 5 Cmo 420/2005, usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí o uložení pokuty projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje dosavadní průběh řízení. Obecným soudům vytýká, že po ní požadují podklady, o nichž se domnívají, že jimi stěžovatelka disponuje, ačkoli tato opakovaně uvedla, že je nemá. Svůj závěr soudy čerpají z faktu, že stěžovatelka původně provedení důkazu předmětným znaleckým posudkem sama navrhovala. Stěžovatelka nepopírá, že tento důkazní návrh v posuzovaném řízení vznesla, nicméně učinila tak údajně ve fázi předcházející řízení o dovolání, kdy tyto podklady ještě byla schopna k požadovanému datu zrekonstruovat. V tuto chvíli však primární podklady, z nichž je nezbytné požadované informace čerpat, již stěžovatelka k dispozici nemá, neboť většinu z nich skartovala. Tvrdí, že pokud by jí bylo známo, že bude znalecký posudek vypracován, mohla skartaci včas zabránit.
Znalkyně navíc požaduje především podklady sekundární, odvozené od podkladů primárních, jejichž získání pro stěžovatelku představuje značné náklady, neboť by tím vytížila desítky svých zaměstnanců. Stěžovatelka výši nákladů odhaduje zhruba na 500.000,- Kč. Stěžovatelčin auditor dokonce tvrdí, že náklady na vypracování požadovaných podkladů by přesáhly částku jeden milion korun a při absenci primárních podkladů splnění části požadavků považuje za zcela nemožné. Přestože stěžovatelka vypracování znaleckého posudku navrhovala, nebyla srozuměna s tím, že náklady s jeho vypracováním spojené ponese z vlastních zdrojů. Dále popisuje obtíže spojené s použitím různých metod při získávání požadovaných sekundárních podkladů. Dospívá přitom k závěru, že požadavek na jejich vypracování podle jejího názoru překračuje rámec povinností, které je soud oprávněn ve smyslu ustanovení §127 odst. 3 o.s.ř. uložit.
Stěžovatelka údajně znalkyni umožnila vstup do prostor, v nichž mohou být archivovány ještě některé primární podklady. Znalkyně však tuto nabídku nevyužila.
Obecné soudy stěžovatelce uložily pokutu za nesplnění povinnosti, kterou objektivně není schopna splnit a která je uložena nad rámec zákona. Tímto postupem se stěžovatelka cítí být dotčena na svých výše uvedených ústavně zaručených právech.
Vzhledem k tomu, že ze strany obecných soudů hrozí další ukládání pořádkových pokut, stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud na rozdíl od jejího odůvodnění vázán, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí. V daném případě tak stěžovatelka vymezila přezkum dílčích rozhodnutí, jimiž jí obecné soudy uložily pořádkovou pokutu proto, že neuposlechla příkazu soudu. Navrhovaná kasace napadených rozhodnutí by se však nedotkla rozhodnutí, jichž se stěžovatelčina argumentace v rovině ústavnosti týká. Ta totiž směřuje předně proti uložení povinnosti poskytnout součinnost znalkyni a proti rozsahu této povinnosti, tedy primárně proti usnesení ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 19 Cm 172/2004, které bylo vydáno poté, co znalkyně přípisem ze dne 27. 4. 2005 specifikovala rozsah požadované součinnosti. Stěžovatelce přitom nic nebránilo, aby ústavní stížností napadla samo usnesení, kterým jí byla povinnost poskytnout součinnost uložena. Tento postup však stěžovatelka nezvolila.
Vzhledem k uvedenému návrhovému žádání se Ústavní soud zaměřil na procesní postup obecných soudů při vydání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty.
Podle ustanovení §53 odst. 1 o.s.ř. tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení, zejména tím, že neuposlechne příkazu soudu, může předseda senátu uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50.000,- Kč.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly skutečnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelka svým postupem hrubě ztěžuje postup řízení ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud k námitkám stěžovatelky zdůraznil, že předně sama stěžovatelka opakovaně a důrazně (v odvolání i dovolání) navrhovala, aby znalecký posudek, jehož provedení soud následně nařídil, byl k důkazu proveden. Vzhledem k tomu, že základem pro jeho zpracování musí být materiály, které má v držení toliko stěžovatelka, musela podklady, jichž se znalkyně nyní po ní domáhá, disponovat. Jinak by totiž navrhovala důkaz, jehož provedení není možné. Požadavek soudu, aby tyto podklady stěžovatelka, která je v předmětné problematice odborníkem, znalkyni předložila, tak musela předvídat, a své nynější tvrzení, že je nevlastní, dosud nijak přesvědčivě neobjasnila. Soud připomíná, že stěžovatelka se dokonce pokusila popřít, že původně zpracování znaleckého posudku sama navrhla. Soud je přesvědčen o tom, že požadavek součinnosti v posuzované věci vzhledem k uvedenému spadá do okruhu činností, které lze po účastníkovi ve smyslu ustanovení §127 odst. 3 o.s.ř. požadovat. Soud závěrem připomněl, že pokud stěžovatelka osvědčí, že potřebné podklady nikdy neměla a nebo, že je již nemá, a bude proto nutné od zpracování posudku upustit, když jiné dostupné důkazy považoval dovolací soud za nedostatečné, jako jediné možné řešení nastalé situace se jeví postup podle ustanovení §136 o.s.ř., přičemž zřejmě bude namístě vycházet z hypotézy, že podílové listy měly v rozhodné době nulovou hodnotu.
Ústavní soud konstatuje, že uvedená interpretace ustanovení §53 odst. 1 o.s.ř. nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Žalobce k částce, kterou po stěžovatelce požaduje z titulu náhrady škody, dospěl metodou, kterou obecným soudům objasnil a obecné soudy se s ní v počáteční fázi civilního řízení ztotožnily. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasila a na podporu svých tvrzení navrhovala zpracování znaleckého posudku, který by výši škody stanovil jiným způsobem. Požadavek obecných soudů, aby nyní poskytla součinnost a předložila podklady nutné k jeho vypracování, nelze považovat jako nepředvídatelný a svévolný. Z přípisu znalkyně ze dne 26. 9. 2005, který byl soudu doručen bezprostředně předtím, než stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu, navíc vyplývá, že stěžovatelka (od 13. 4. 2005, kdy jí byla soudem poprvé na ústním jednání uložena povinnost součinnosti, aby mohla znalkyně k jejím námitkám do tří měsíců doplnit znalecký posudek) neposkytla znalkyni žádné podklady k rozhodnému datu.
Ústavní soud konstatuje, že přezkum posuzované věci je ovlivněn skutečností, že ač petit ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se uložení pořádkové pokuty za neuposlechnutí příkazu soudu, odůvodnění ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím, jimiž byla povinnost poskytnout součinnost stanovena, která však nebyla ústavní stížností napadena. Stěžovatelka neuposlechla příkazu soudu splnit povinnosti uložené jí usnesením, když znalkyni nepředložila žádné podklady, byť jí byl znám termín, dokdy má být doplnění posudku zpracováno. Zpracování posudku se přitom dříve sama dožadovala, coby důkazu ve svůj prospěch. Postup soudů podle ustanovení §53 o.s.ř. vzhledem k uvedeným okolnostem nelze považovat za protiústavní.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených práv a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Ze stejných důvodů nevyhověl ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu