ECLI:CZ:US:2006:3.US.109.06
sp. zn. III. ÚS 109/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti R. G., zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 57/2006, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 2 To 703/2005 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 8 T 113/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 1, 24, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatel především nesouhlasí se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a to zejména z toho důvodu, že odsuzující rozsudek se podle jeho názoru opírá o "rozporné" výpovědi "jediného svědka" - poškozeného Ing. P. L., jehož stěžovatel považuje za osobu nevěrohodnou; poškozený totiž podle jeho názoru "neoprávněně vybíral peníze z účtu firmy k soukromým účelům a tyto úvěry pak kryl dodatečně zhotovenými smlouvami o půjčce, aniž by o takových postupech informoval svého společníka". Stěžovatel dále namítá, že výběry peněz z firemního účtu nekorespondují s částkami, které měl poškozený spoluobviněným předat a neprokazují tím výši škody způsobené trestnými činy. Nesrovnalosti v účetnictví a v pohybech peněz nebyly objasněny, přestože stěžovatel poukazoval na nutnost vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky. Porušení povinnosti objasňovat skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaných spatřuje stěžovatel i v tom, že policie ani soudy se nezabývaly skutečností, zda vskutku "existovali Ukrajinci", o kterých se ve svých výpovědích poškozený zmiňoval. Stěžovatel je dále toho názoru, že k porušení jeho práv došlo také nezákonným provedením rekognice a poznámkami vyslovenými soudem prvního stupně o tom, že svědkové mají z obžalovaných strach, neboť je považuje za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace a spatřuje v nich "nesnášenlivost k obžalovaným pro jejich příslušnost k romskému etniku"; jemu ani spoluobviněným v průběhu řízení nebylo umožněno se k věci vyjádřit, jelikož byli předsedou senátu soudu prvního stupně "neustále umlčováni". Odvolací soud pak dle stěžovatele nesplnil svou přezkumnou povinnost tím, že (pouze) převzal skutková zjištění soudu prvního stupně.
V doplnění ústavní stížnosti, kterým reagoval na pozdější rozhodnutí o podaném dovolání, stěžovatel oponoval i závěrům dovolacího soudu, kterému vytýká porušení zásady presumpce neviny při právním posouzení skutků uvedených v bodě 3) výrokové části rozsudku odvolacího soudu a v bodě 6) rozsudku soudu prvního stupně, neboť z popisu skutku v bodě 3) Nejvyšší soud vyvodil, že pokud byl stěžovatel přítomen předání peněz, je tím pádem i spolupachatelem trestného činu vydírání, přestože "poškozenému měl vyhrožovat jiný spoluobviněný v jinou dobu na jiném místě"; úmysl podílet se na dokonaném trestném činu vydírání však stěžovateli nebyl prokázán. Obdobně při posouzení skutku pod bodem 6) dovodil Nejvyšší soud "skutečnost, která nebyla obsažena v napadeném rozsudku ani v trestním spisu", když předpokládal, že finanční částky, které měl poškozený dát obviněným na různé obchodní aktivity, byly "vylákány uváděním nepravdivých skutečností".
Ze spisu vedeného okresním soudem v Olomouci (dále také okresního soudu) pod sp. zn. 8 T 113/2002, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 8 T 113/2002 uznán vinným (pod body 1 až 4) trestným činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1, 2 písm. b/, d/ tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a (pod bodem 6) trestným činem útisku podle §237 tr. zákona. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků nepodmíněně.
K odvolání stěžovatele (a státního zástupce a třech spoluobviněných) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále také krajský soud) usnesením ze dne 25. 8. 2004, č. j. 2 To 472/2004-882, podle §258 odst. 1 písm. b/, c/ odst. 2 tr. řádu z důvodu nutnosti doplnění dokazování zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v odsuzující části výroku o vině a v navazujících výrocích o trestu všech obžalovaných a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil k novému rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl o vině a trestu stěžovatele shodně jako v rozsudku původním; i proti němu se stěžovatel (spolu se třemi spoluobviněnými) odvolal.
Odvolací soud rozhodl rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d/, e/, f/, odst. 2 tr. řádu tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodech 1 až 4 v případě stěžovatele opětovně zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině trestným činem útisku podle ustanovení §237 tr. zákona uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b/, d/ tr. zákona, který spáchal skutky pod body 1 až 4, nikoliv však jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel byl nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků.
Dovolání stěžovatele (a spoluobviněného) v záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud, považuje je za zjevně neopodstatněné, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu. Dovolací soud vyložil, co a za jakých podmínek lze namítat prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu; tomu odpovídající námitky, že skutkový stav věci v podobě, jak byl soudy zjištěn a formulován ve výroku o vině, neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b/, d/ tr. zákona, zejména vzhledem k absenci znaků "pohrůžky násilím" a "nejméně se dvěma osobami" a dále k chybějícím podmínkám spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zákona) v případě některých útoků, a rovněž námitku, že skutek pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin útisku podle §237 tr. zákona, jelikož v daném případě nebyl naplněn znak "tísně", posoudil dovolací soud jako nedůvodné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Jen tomu odpovídajícím způsobem nesprávné vedení trestního řízení je způsobilé založit zásah do práva (svobody) zakotveného ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 2 Listiny.
V usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných rozhodnutích) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Uplatněnou argumentací se stěžovatel blíží v judikatuře vymezené procesní situaci tzv. opomenutých důkazů; tj. situaci, kdy účastníkem řízení navržené provedení konkrétních důkazů bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, případně bylo zcela opomenuto, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Na druhé straně však není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je relevantní též námitka, že konkrétní důkaz nebyl získán v jednotlivých dílčích fázích procesu dokazování procesně přípustným způsobem.
Ohledně stěžovatelem namítaného hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Především nelze přijmout stěžovatelovo tvrzení, že odsuzující rozsudek se opírá o osamoceně stojící výpověď poškozeného, když z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že je podepřena dalšími provedenými důkazy (viz listinné důkazy svědčící o výběru peněz z účtu společnosti Komos, záznamy telefonických hovorů, smlouvy o půjčce uzavřené mezi společností Komos a poškozeným, výpovědi svědků Ing. Ch., Z., R. a Ing. H. aj.).
Co do namítaného nedostatku spočívajícího v nedostatku prokázání konkrétní výše škody způsobené trestným činem, je na místě uvést, že, jednotlivé částky, které byly poškozeným postupně obviněným předány, jsou ve skutkových větách výroku o vině konkrétně specifikovány a lze je tedy považovat, s ohledem na provedené dokazování, za prokázané. Na tomto závěru přitom nic nemění skutečnost, že s ohledem na později uzavřenou darovací smlouvu mezi společností Komos a poškozeným přichází v úvahu posouzení modifikované výše škody a případné změny v osobě poškozeného, v důsledku čehož byl poškozený se svým nárokem odkázán na občanskoprávní řízení. Odmítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky pak v daném případě za tzv. "opomenutý důkaz" považovat nelze (viz výše usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05), neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že navržený důkaz nedisponuje adekvátní vypovídací potencí, a tomuto úsudku upřít přesvědčivost nelze. Jde tedy o situaci, kdy soud důkazní návrh ústavně konformním způsobem odmítl, a to platí i ohledně námitky, že předmětem dokazování nebyla skutečnost, zda "existovali Ukrajinci", o kterých vypovídal poškozený.
K tvrzené námitce nevěrohodnosti poškozeného Ústavní soud uvádí, že byla adekvátně hodnocena, a to mimo jiné na podkladě dvou znaleckých posudků (z oboru psychiatrie a klinické psychologie) v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž učiněným závěrům nalézacího soudu, s ohledem na výše vymezená hlediska ústavně právního přezkumu, nelze nic vytknout.
Ohledně námitek, jimiž stěžovatel vytýkal, že soudci nalézacího soudu nebyli v jeho věci nestranní (z důvodu "nesnášenlivosti k obžalovaným pro jejich příslušnost k romskému etniku"), se Ústavní soud odvolal (stejně jako v jiných rozhodnutích) na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a konsekvence, jež z této maximy plynou (sp. zn. III. ÚS 359/96, III. ÚS 117/2000, IV. ÚS 589/2000, III. ÚS 161/01, III. ÚS 183/01, III. ÚS 569/03 a contrario, III. ÚS 126/04).
Naproti tomu nelze než souhlasit s námitkou stěžovatele, že pokud provedená rekognice neměla všechny náležitosti dané ustanovením §104b odst. 3 tr. řádu, nemůže být tento nedostatek zhojen tvrzením, že poškozený stěžovatele "bezpečně poznal". S ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy potvrzující, že osobou vůči poškozenému vystupující pod krycím jménem Kodlak byl právě stěžovatel, však toto pochybení není samo o sobě způsobilé přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
Ani výhrady stěžovatele proti usnesení dovolacího soudu v kontextu ústavněprávního přezkumu neobstojí. Dovolací soud vycházel z právního názoru, že "o společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zákona půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání", a tomu nelze, též s odkazem na ustálenou judikaturu obecných soudů (viz R 36/1973, R 15/1967 in Šámal, P. a kolektiv: Trestní zákon, komentář, díl I., 6. vydání, C.H.BECK, Praha, 2004, s. 90, 91), nic vytknout, když společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (v tomto případě skutku pod bodem 3) bylo lze dovodit z učiněných skutkových zjištění ohledně dalších jednotlivých útoků, posouzených jako pokračující trestný čin (ve smyslu §89 odst. 3 tr. zákona) vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b/, d/ tr. zákona.
Stejně tak nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, pokud spatřuje porušení ústavně zaručených práv v tom, že dovolací soud uvedl, že obvinění (tj. stěžovatel a ostatní spoluobvinění) poškozeného "nepravdivě" informovali o plánovaných obchodních aktivitách. Nejvyšší soud sice v polemice s názorem uplatněným státním zástupcem ke skutku pod bodem 6) výroku o vině vyjádřil názor, že obvinění uváděli "nepravdivé okolnosti", těžištěm vyjádřeného závěru však bylo, že k odsouzení stěžovatele došlo správně za trestný čin útisku podle §237 tr. zákona a nikoliv trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona, neboť obvinění k získání finančních prostředků poškozeného využili jeho tísně (spočívající především v nutnosti získat zpět peníze vylákané obviněnými jednáním naplňujícím znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b/, d/ tr. zákona a také "urovnání situace s Ukrajinci") a nikoliv omylu. Za této situace není skutečnost, zda se jednalo o obchody reálné či imaginární pro posouzení stěžovatelovy viny relevantní.
Obecně lze dodat, že pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, místa zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu