ECLI:CZ:US:2006:3.US.222.06
sp. zn. III. ÚS 222/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. B. a Y. B., zastoupených JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 44 To 82/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí stížnostního soudu, neboť jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 4 odst. 4; 8 odst. 2, 5 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v důsledku čehož došlo i k porušení zásady zakotvené v článku 90 al. 1 Ústavy České republiky. Dále žádají, aby Ústavní soud "orgánům činným v trestním řízení v této věci zakázal, aby v porušování práva a svobody stěžovatelů pokračovaly".
Stěžovatelé tvrdí, že o jejich trestním stíhání pro trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zákona bylo rozhodnuto nezákonně, neboť již "na samém počátku zjištěné a odůvodněné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že poškozenému byla způsobena těžká újma na zdraví, případně že by mu taková újma hrozila". Z uvedeného důvodu a také proto, že podle jejich názoru důvod vazby podle §67 písm. a/ tr. řádu v jejich případě dán není, je omezení jejich osobní svobody vazbou nezákonné. Podle stěžovatelů je "zcela pomíjen rozhodující podíl (poškozeného) na celém incidentu" a spravedlivého procesu se jim nedostalo také proto, že stížnostní soud přisvědčil "účelové právní kvalifikaci jednání ze strany státní zástupkyně, se kterou věc dokonce projednal", ačkoli proti tomu stojí znalecký posudek MUDr. H., který měl soud k dispozici. Stěžovatelé také namítají, že délka doby, po kterou trvalo rozhodování o vazbě "nesvědčí o tom, že ... bylo respektováno ustanovení §71 odst. 1 tr. řádu"; přičemž "průtahy při rozhodování o vazbě přitom významně omezují (jejich) právo ... žádat o propuštění z vazby na svobodu".
Ze spisu vedeného pod sp. zn. 1 Nt 265/2005 Obvodním soudem pro Prahu 10, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelé (zde obvinění) jsou na základě rozhodnutí příslušného orgánu ze dne 23. 11. 2005 stíháni pro trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona, ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona; stížnost proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byla usnesením státního zástupce ze dne 5. 12. 2005, resp. 12. 12. 2005, podle §148 odst. 1 písm. c/ zamítnuta. Do vazby byli stěžovatelé vzati usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 1 Nt 265/2005, z důvodů uvedených v §67 písm. a/ tr. řádu, a stížnost proti tomuto rozhodnutí (ústavní stížností napadeným) usnesením ze dne 3. 2. 2006 Městský soud v Praze podle §148 odst. 1 tr. řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "obvinění jsou stíháni důvodně, o čemž svědčí zejména výpověď poškozeného a svědkyně M. Š.", a byť znalec zhodnotil zranění poškozeného jako "lehké, které ze soudně lékařského hlediska nedosahuje charakteru ani ublížení na zdraví", shledal, že "dosavadní právní kvalifikace má nadále oporu v provedených důkazech", neboť "nelze přehlédnout, že oba obvinění měli udeřit poškozeného do hlavy, kde jsou uloženy důležité životní orgány". K důvodu vazby stížnostní soud uvedl, že "oba obvinění jsou cizími státními příslušníky, na území ČR nemají stálé zaměstnání ani stálé bydliště a zejména Y. B. hodlal vycestovat do své vlasti, a proto obava z toho, že by se obvinění na svobodě trestnímu stíhání vyhýbali pobytem na neznámém místě, nepominula ani v současném stadiu řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatelů, jmenovitě rozhodování podle §68 odst. 1 tr. řádu o tom, že se obvinění berou do vazby z důvodu podle §67 písm. a/ tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že uvedené podmínky jeho zásahu do řízení před obecnými soudy jsou ve věci stěžovatelů splněny.
Podle §67 písm. a/ tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest... a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Podle §68 odst. 1 lze do vazby vzít toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi. O vzetí do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Podle odst. 2 vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.
Posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy); totéž platí ohledně hodnocení, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (viz nález sp. zn. I. ÚS 303/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 24, str. 149).
Citované ustanovení §67 písm. a/ tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu určení, zda se obvinění berou do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Jak již bylo řečeno výše, Ústavnímu soudu do působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek však stížnostnímu soudu vytýkat nelze, a to jak ohledně závěru o důvodech tzv. útěkové vazby, tak v otázce posouzení, zda se v daném případě jedná o trestný čin kvalifikovatelný jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti vazby byly hodnotitelné též jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Konkrétní okolnosti, na které poukazoval stížnostní soud (nedostatek stálého bydliště a zaměstnání, předchozí úmysl opustit Českou republiku atp.), nebyly v době, kdy v dané věci rozhodoval, bez dalšího přehlédnutelné, a stěžovateli namítaná právní kvalifikace trestného činu ve stadiu pokusu není - oproti jejich mínění - přímo závislá na následku, který byl inkriminovaným jednáním skutečně způsoben.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však stížnostní soud přijaté závěry srozumitelně odůvodnil, a zakotvil v dostupných zjištěních.
Na místě je připomenout, že rozhodování o vazbě nelze pojímat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, jenž slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je logické, že rozhodování o ní nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu je v případě rozhodnutí meritorních, a svojí povahou je naopak situováno zásadně v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat v případě, že by trestní stíhání obviněných (stěžovatelů) bylo vedeno na svobodě.
Stěžovateli tvrzené průtahy na věcnou správnost napadeného rozhodnutí vliv zjevně neměly, a totéž platí i o jejich důsledcích, na které poukazují.
Ústavní soud vychází současně z přesvědčení, že v dalším postupu v trestním řízení bylo dbáno požadavků, jež vyslovil stížnostní soud v posledním odstavci odůvodnění, totiž aby "státní zástupkyně věnovala věci maximální pozornost, a to zejména co se týče délky vyšetřování, aby vazby trvala jen nezbytně nutnou dobu a ve věci nebyly ... neodůvodněné průtahy".
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu