ECLI:CZ:US:2006:3.US.296.06
sp. zn. III. ÚS 296/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. F., právně zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem AK se sídlem Husova 7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 2, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69, neboť se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy ČR, která stěžovatel již dále v ústavní stížnosti nespecifikuje.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci A) R. K. a B) L. V. se domáhali na žalovaných 1) JUDr. P. F. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") a 2) Ing. N. F. jako nájemcích bytu v Londýnské ul. č. 62 v Praze 2 zaplacení 12 753,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnili tím, že žalovaní neuhradili služby a plnění s nájmem spojené za rok 2000 v částce 8 377,- Kč, splatné 15. 4. 2001 a vyúčtování za rok 2001 v částce 3 376,- Kč, splatné 30. 4. 2003. Žalovaní pak uplatnili vůči žalobcům vzájemný návrh, a to o 13 049,90 Kč, představující 5% slevu z ročního nájemného za rok 2000 ve výši 2 293,20 Kč, za rok 2001 částku 2 578,70 Kč, za rok 2002 částku 2 726,- Kč, za rok 2003 částku 2 726,- Kč a za rok 2004 částku 2 726,- Kč, a to z toho důvodu, že žalovaným nebyly při výměně oken opět namontovány rolety, které v bytě a v oknech před touto výměnou byly.
Rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50 Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 12 753,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z částky 8 377,- Kč od 16. 4. 2001 do zaplacení, a z částky 4 376,- Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok pod bodem I. rozsudku). Uvedeným rozsudkem dále obvodní soud zamítl žalobu o uložení povinnosti žalobcům zaplatit žalovaným společně a nerozdílně 13 049, 90 Kč (výrok pod bodem II. rozsudku). Dále soud prvního stupně uvedeným rozsudkem rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení, vztahující se k žalobě o zaplacení 12 753,- Kč s příslušenstvím ve výši 7 395,- Kč, a dále nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení, které se vztahují ke vzájemnému návrhu o částku 13 049,90 Kč, ve výši 6 460,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud konstatoval, že mezi účastníky není spor o tom, kolik činí nájemné a zálohy za služby v jednotlivých letech. Není mezi nimi ani spor, že se měnila okna v bytě žalovaných, a že nebyly rolety namontovány, resp. v době podání žaloby již k namontování došlo. Mezi účastníky je spor o 5% slevu na nájemném právě z důvodu nenamontování žaluzií, resp. rolet mezi okna. S odkazem na ust. §5 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 258/1995 Sb., pak obvodní soud dovodil, že žalobci nemají povinnost k výměně nebo namontování rolet, a pokud se k tomu zavázali, nejde o vztah ze smlouvy o nájmu, nýbrž o vztah na základě jiné smlouvy, kterou lze podle obč. zák. uzavřít. Žalovaní tedy podle obvodního soudu neměli právo účtovat slevu z nájmu ve výši 5 % a naopak měli povinnost zaplatit plnou částku nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli žalovaní odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku o věci samé co do částky 4 773,- Kč potvrdil (výrok pod bodem I. rozsudku). V zamítavém výroku o věci samé co do částky 8 276,90 Kč odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok pod bodem II. rozsudku), neboť zjistil, že v rozsahu částky 8 276,90 Kč brání projednání nároku žalovaných překážka litispendence, neboť u Obvodního soudu pro Prahu 2 mezi týmiž účastníky probíhá další řízení, vedené pod sp. zn. 17 C 207/98. Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 11 031,- Kč (výrok pod bodem III.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2, že nájemce nemá právo na slevu z nájemného, a to s odkazem na ust. §5 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 258/1995 Sb., v souladu se kterým se za drobné opravy, které je povinen zajistit nájemce, považují opravy jednotlivých částí oken a dveří a jejich součástí a výměny zámků, kování, klik, rolet a žaluzií. V daném případě však o žádnou výměnu rolet nešlo, stěžovatel zánovní rolety pečlivě opatroval a dovozuje, že povinností pronajímatelů bylo tyto rolety nainstalovat tak, aby je bylo možné nadále užívat. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu šlo o uvedení bytu do původního stavu odpovídajícího nájemní smlouvě, a s tím i souvisejícího vybavení bytu, jehož součástí rolety byly. Obvodní soud pro Prahu 2 podle stěžovatele převzal zcela nelogicky názor žalobců o tom, že jejich slib k instalaci rolet nesouvisí s nájemním vztahem a že je vlastně novým smluvním vztahem nad rámec nájemní smlouvy a nad rámec jejich dosavadních povinností jako pronajímatelů. Tento jejich názor je však podle stěžovatele v přímém rozporu s obsahem dopisu žalobců ze dne 21. 8. 1997, z jehož textu vyplývá, že i v ostatních v něm citovaných problémech se jedná jednoznačně o záležitosti vyplývající z daného nájemního poměru účastníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na jedné straně konstatuje, že neinstalací rolet v oknech došlo ke zhoršení užívání bytu, avšak na druhé straně uvádí, že absence rolet v oknech sice zhoršila funkční i uživatelské vlastnosti bytu žalovaných, a to zejména v letním období, avšak užívání bytu nebránila. Podle odvolacího soudu tedy nejde o závadu bránící řádnému užívání bytu, jak požaduje ust. §698 odst. 1 obč. zák. pro vznik nároku na přiměřenou slevu z nájemného. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí své přesvědčení, že uvedené stanovisko odvolacího soudu je v rozporu s ust. §698 odst. 1 obč. zák. Stěžovatel je dále přesvědčen, že není správný ani závěr Městského soudu v Praze vyjádřený ve výroku pod bodem II. napadeného rozsudku tohoto soudu a nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že důvodem k zastavení a projednání nároků stěžovatele v rozsahu částky 8 276,90 Kč brání překážka litispendence, a to s odvoláním se na ust. §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že podaný návrh je zčásti nepřípustný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu).
V předmětné věci Městský soud v Praze ve výroku pod bodem II. rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé co do částky 8 276,90 Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil. Podle ust. §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, přípustné dovolání. Tomu odpovídá i poučení odvolacího soudu obsažené na konci rozsudku, že proti výroku pod bodem II. tohoto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nepodal. Uvedenou skutečnost Ústavní soud ověřil dotazem na pracovnici Obvodního soudu pro Prahu 2. Protože stěžovatel rozsudek odvolacího soudu v uvedené části nenapal dovoláním, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval.
S ohledem na uvedené je nutno konstatovat, že návrh stěžovatele v části směřující proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69, a dále v části směřující proti zamítavému výroku o věci samé co do částky 8 276,90 Kč rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50 je nepřípustný.
IV.
V následujícím se Ústavní soud zaměřil na posouzení důvodnosti zbývající části podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud především podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí ve shora vymezeném rozsahu, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti, která ostatně postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci, je nesouhlas stěžovatele s interpretací ust. §698 odst. 1 obč. zák., kterou provedly obecné soudy, které dovodily, že žalovaní nemají nárok na přiměřenou slevu z nájemného. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přesvědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud není oprávněn závěry obecných soudů přehodnocovat, jestliže nedošlo k zásahu do lidských práv.
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti nezpochybňují ústavnost aplikovaných ustanovení "jednoduchého" práva, ale směřují proti interpretaci a následné aplikaci předpisů občanského práva, v předmětné věci konkrétně ust. §698 obč. zák. Protože úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pokud by byly právní závěry výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, interpretace a aplikace, jež vybočují z mezí ústavnosti, svévolné interpretace příslušného ustanovení právního předpisu nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, Praha, C.H. Beck, 2000, str. 17 a násl.). Takovéto porušení ústavnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci jednoduchého práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jejich právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, takže by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti; sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005 č. j. 35 Co 336/2005-69, a dále v části směřující proti zamítavému výroku o věci samé co do částky 8 276,90 Kč rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 175/2004-50 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona. Ve zbývající části pak Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu