ECLI:CZ:US:2006:3.US.411.05
sp. zn. III. ÚS 411/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 30. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 411/05 ve věci ústavní stížnosti M. K. a B. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2005 sp. zn. 5 Cmo 208/2005, jímž bylo změněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2005 sp. zn. 2 Cm 64/2004 v napadené části tak, že žalobce v dané právní věci je povinen zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2005 sp. zn. 5 Cmo 208/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2005 sp. zn. 5 Cmo 208/2005 a tvrdili, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy České republiky).
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. června 2005 sp. zn. 5 Cmo 208/2005 bylo k odvolání stěžovatelů, kteří vystupovali v procesním postavení žalovaných v řízení před obecnými soudy, změněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2005 sp. zn. 2 Cm 64/2004 v napadené části tak, že žalobce (JUDr. B. K., soudní exekutor) je povinen zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení před krajským soudem v částce 128 025 Kč a náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem v částce 525 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatelů JUDr. Jaroslava Němečka. Krajský soud původně stěžovatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí - stručně shrnuto - že obecné soudy v dané věci porušily §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Mezi náklady řízení se mj. řadí i náklady advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Je-li advokát plátcem daně z přidané hodnoty, náleží advokátovi k odměně a k náhradám podle §22 nebo §23 zákona č. 85/1996, o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o advokacii") rovněž částka odpovídající této dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu. Vrchní soud v Olomouci uvedené nerespektoval a i když stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty předložil, přiznaná částka náhrady nákladů částku odpovídající dani z přidané hodnoty neobsahuje. Stěžovatelé proto navrhli zrušit usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označeno.
K výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se vyjádřil účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále na znění §137 o. s. ř., z něhož vyplývá, že k nákladům řízení patří i částka odpovídající dani z přidané hodnoty, ovšem jen tehdy, pokud je advokát povinen ji odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"). Tuto skutečnost pak musí advokát soudu osvědčit, což se však podle názoru účastníka řízení nestalo. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl. Vedlejší účastník, JUDr. B. K., soudní exekutor, se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil, čímž se svého postavení vedlejšího účastníka omisivně vzdal.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání a od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, upustil Ústavní soud v dané věci od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 Cm 64/2004 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
Z §137 o. s. ř. a §23a zákona o advokacii je zřejmé, že mezi náklady řízení účastníka, který je zastoupen advokátem, patří rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 2 Cm 64/2004 vyplývá, že z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2005 sp. zn. 2 Cm 64/2004 řízení o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím zastaveno. Vzhledem k tomu, že stěžovatelům tímto usnesením nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, podali odvolání proti zmiňovanému usnesení do výroku o náhradě nákladů řízení. K tomuto odvolání advokát stěžovatelů předložil odvolacímu soudu osvědčení o tom, že je plátcem daně z přidané hodnoty ze dne 20. 12. 1993, tedy osvědčení vydané před více jak deseti lety. Vrchní soud v Olomouci proto vzhledem k datu vydání listiny a vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke změně předpisů o dani z přidané hodnoty, nepovažoval advokátem předložené osvědčení za věrohodné potvrzení toho, že ke dni rozhodování soudu byl advokát plátcem daně z přidané hodnoty.
Uvedený názor Vrchního soudu v Olomouci nemůže z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) obstát. Odhlédnuto od skutečnosti, že žádné ustanovení právního předpisu neurčuje, jak aktuální osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty musí ten který advokát soudu v souvislosti s náhradou nákladů řízení předložit, nelze nepřihlédnout k tomu, že §5 o. s. ř. ukládá soudům povinnost poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Jedním z důvodů této poučovací povinnosti soudů je zajištění předvídatelnosti postupu soudu v řízení a rozhodnutí, jež patří k postulátům ústavně zaručeného práva na řádný proces. Zásada předvídatelnosti postupu a rozhodnutí soudu požaduje od soudce zpřístupnit účastníku jeho nahlížení věci v případě, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že předpoklad, z něhož účastník vychází (v tomto případě tedy předpoklad, že osvědčení ze dne 20. 12. 1993 o tom, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, je v dané věci a pro daný účel dostatečně průkazné a věrohodné), je dle názoru soudu mylný. Pokud soud v tomto ohledu účastníka nepoučil, nevyzval jej k předložení osvědčení časově aktuálního a vydal vzápětí rozhodnutí pro účastníka nepříznivé, lze takové rozhodnutí kvalifikovat jako překvapivé, nepředvídatelné, a tudíž ústavně nekonformní.
Z uvedeného vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci svým postupem v dané věci porušil §5 o. s. ř., čímž současně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na řádný a ústavně souladný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
V novém řízení Vrchní soud v Olomouci - pokud shledá, že účastníky, resp. jejich právním zástupcem předložené podklady nejsou postačující pro přiznání náhrady nákladů řízení včetně daně z přidané hodnoty advokáta - splní svoji poučovací povinnost a vyzve účastníky k předložení časově aktuálního osvědčení o tom, že jejich advokát je plátcem daně z přidané hodnoty.
Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako důvodnou a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označeno, jako stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno.