ECLI:CZ:US:2006:3.US.417.05
sp. zn. III. ÚS 417/05
Usnesení
III. ÚS 417/05
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou v Turnově, Dvořákova 287, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005, sp. zn. 25 Co 729/2004, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 10 C 86/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána - po odstranění formální vady v zastoupení na základě výzvy Ústavního soudu - co do formálních podmínek ve shodě se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005 (25 Co 729/2004-100) a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. listopadu 2004 (10 C 86/2003-82) a tvrdila, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005 (25 Co 729/2004-100) byl po věcné stránce potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. listopadu 2004 (10 C 86/2003-82), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, která vystupovala jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy, o zaplacení výživného pozůstalé manželky ve výši 20 910,- Kč měsíčně od 23. ledna 2003 do 8. července 2011. Žalovaným byl MUDr. J. L., který byl uznán vinným trestným činem neposkytnutí potřebné pomoci manželovi stěžovatelky O. B..
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006 (25 Cdo 2511/2005-130) odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že napadá způsob, jakým obecné soudy v rozporu se zákonem hodnotily provedené důkazy, a to znalecké posudky a výpovědi znalců, když uzavřely, že těmito důkazy nebyla prokázána příčinná souvislost mezi trestným jednáním žalovaného a smrtí manžela stěžovatelky. Zmiňuje, že nebyl proveden jí navržený důkaz znaleckým posudkem a brojí proti nákladům řízení. Obecné soudy nevzaly v úvahu tíživou situaci stěžovatelky, která byla způsobena smrtí jejího manžela. Stěžovatelka proto navrhla zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 10 C 86/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že v daných souvislostech nelze přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to i za situace, kdy by se Ústavní soud s takovým hodnocením neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994). Důkaz znaleckým posudkem, navržený stěžovatelkou, který by stanovil výši peněžitého důchodu, nebyl proveden z důvodu nadbytečnosti, neboť za situace, kdy nebyla provedena pitva ani vyšetření zemřelého O. B., nešlo jednoznačně prokázat, co bylo příčinou smrti O. B.. Obecné soudy se tedy řádně a logicky vypořádaly s tím, proč byl tento důkazní návrh zamítnut.
Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud správně žalobu stěžovatelky zamítl, neboť žalovaný není věcně legitimován; pasivní věcná legitimace je na straně Okresní nemocnice Jičín, neboť žalovaný při ošetření O. B. vystupoval ve smluvním vztahu jako zmocněnec za Okresní nemocnici Jičín. Dále odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody stěžovatelky není vztah příčiny a následku. K tomu Ústavní soud poznamenává, že za této situace nelze obecným soudům, ve vztahu k napadeným rozhodnutím, pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout, neboť právní názor odvolacího i nalézacího soudu byl zaujat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, má v něm oporu a po právní stránce je v souladu se zákonem (§420 obč. zák.).
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006