ECLI:CZ:US:2006:3.US.500.05
sp. zn. III. ÚS 500/05
Usnesení
III. ÚS 500/05
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Z. Z., zastoupeného JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem se sídlem 150 00 Praha 5, Plzeňská 70, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005 č. j. 28 Cad 18/2005-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že postupem soudu byl dotčen na svém právu na spravedlivý proces, vyplývajícím z ust. čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 28 Ca 430/98 je patrno, že stěžovateli, jemuž byl přiznán starobní důchod ode dne 1. 7. 1982 podle zák. č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, bylo dne 31. 3. 1992 vydáno Federálním ministerstvem vnitra osvědčení podle §22 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jímž bylo osvědčeno, že stěžovatel ukončil pracovní poměr u Ministerstva vnitra dne 1. 1. 1951 z důvodu uvedeného v §21 odst. 1 cit. zák. S ohledem na zmíněné osvědčení požádal stěžovatel podle uvedeného zákona o úpravu starobního důchodu a této jeho žádosti nebylo rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) ze dne 4. 8. 1992 vyhověno s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal výši skutečného hrubého příjmu v roce 1950, a proto je již vyměřená výše jeho starobního důchodu výhodnější než by byla podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí ČSSZ podal opravný prostředek, v němž namítal, že období od 1. 1. 1951 do roku 1964 mělo být hodnoceno v I. pracovní kategorii a poté do roku 1982 ve II. pracovní kategorii, neboť působil ve služebním poměru nikoliv jako občanský pracovník. Soudní řízení o přezkumu tohoto rozhodnutí skončilo tak, že rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 11. 1996 č. j. 14 Ca 270/92-64 bylo rozhodnutí ČSSZ zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, když jmenovaný soud učinil právní závěr, že u stěžovatele došlo k 1. 1. 1951 ke skončení služebního poměru, a že ve věci tudíž mělo rozhodovat Ministerstvo vnitra České republiky. Výplata starobního důchodu stěžovateli tak byla dne 12. 8. 1997 předána Ministerstvu vnitra, které pak opakovaně rozhodovalo o žádosti stěžovatele o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, naposledy 26. 1. 1998 rozhodnutím č. j. ZS-57481-14/70-97, v němž uvedený orgán deklaroval převzetí výplaty starobního důchodu stěžovatele od ČSSZ ve výši 5.330,- Kč měsíčně a vyčíslil přeplatek na důchodu, který měl vzniknout v důsledku výplat dávek ze strany Ministerstva vnitra v období od srpna 1997 do října 1997. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl náměstek ministra vnitra rozhodnutím ze dne 21. 4. 1998 pod č. j. EKO-284-8/10-98 tak, že se odvolání zamítá, přitom z odůvodnění rozhodnutí plyne, že doba od neplatného skončení zaměstnání do dne vzniku nároku na důchod byla započtena ve III. pracovní kategorii, neboť nebylo doloženo, že by funkce aktuárský adjunkt ve vyšší pomocné správní službě národní bezpečnosti, ve které byl stěžovatel naposledy zařazen před neplatným skončením pracovního vztahu, byla od 1. 1. 1965 zařazena do I. nebo II. kategorie funkcí. Citovaná rozhodnutí tohoto správního orgánu byla pak předmětem přezkumu Krajského soudu v Hradci Králové, který, přestože se se závěry správního orgánu, jak skutkovými tak právními, v zásadě (v podstatě také shodně s vrchním soudem, věcí se před tím zabývajícím z podnětu dovolání stěžovatele), ztotožnil, napadená rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak s odůvodněním, že pokud nebylo prokázáno, že stěžovatel byl příslušníkem ozbrojených sil po dobu alespoň 20 let a nejde ani o příslušníka těchto sil, který v době služby splnil podmínky nároku na starobní důchod, ani o příslušníka ozbrojených sil, kterému ke dni 31. 12. 1992 trval služební poměr a k tomuto dni konal službu alespoň po dobu 15 let, pak nebyly a nejsou dány podmínky ust. §9 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a orgány Ministerstva vnitra ČR tak nebyly a nejsou věcně příslušné k rozhodování o žádosti stěžovatele o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána orgánem věcně nepříslušným (§5 odst. 1 správního řádu v té době účinného), a proto je zrušil.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž v podstatě dával najevo nesouhlas se závěrem, že se v postavení aktuárského adjunkta vyšší pomocné správní služby nestal ze zákona členem sboru SNB podle §29 zák. č. 149/1947 Sb., neboť podle jeho názoru se jím stal v důsledku úpravy obsažené v nařízení vlády č. 200/1948 Sb., jež podle něj rozšířilo okruh osob, které se zpětně od 7. 9. 1947 staly členy SNB, a dále namítal, že správní soud se dostatečně nevypořádal s vyjádřením Muzea Policie ČR ze dne 29. 11. 2002 a 22. 3. 1999 a sdělením Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 7. 10. 2002, která, stručně řečeno, vyznívala ve prospěch jím zastávaného závěru, že se jakožto zaměstnanec vyšší pomocné správní služby NB stal členem a posléze příslušníkem SNB, což byla pro posouzení merita věci, ale i věcné příslušnosti orgánu důchodového zabezpečení, otázka určující.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, poté co učinil závěr o její přípustnosti, rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Ca 430/98-237 ze dne 14. 3. 2003 zrušil, a to přesto, že skutkovým i právním závěrům napadeného rozhodnutí dal v podstatě za pravdu. Poté, co podrobně zdůvodnil své závěry o přípustnosti kasační stížnosti i o tom, že opakovaným rozhodováním o věcné příslušnosti správního orgánu s přehodnocením závěru o ne/příslušnosti stěžovatele ke Sboru národní bezpečnosti, nebyl porušen princip věci pravomocně rozhodnuté, reagoval na všechny námitky stěžovatele, jímž nepřisvědčil. Své úvahy vedoucí k uvedenému závěru rozvedl s odkazem na příslušná aplikovaná ustanovení jak zákona o mimosoudních rehabilitacích (§21 odst. 1, §24 odst. 1, 3), tak pokud jde o zařazení do kategorii funkcí - zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, (§129 odst. 1), zákona č. 121/1975, o sociálním zabezpečení, (§162 odst. 3, 4), dále zákona č. 149/1947 Sb., o národní bezpečnosti, a vládního nařízení č. 200/1948 Sb. i norem souvisejících, jejichž výklad zároveň podal. Vzhledem k tomu, že ani podle závěrů Nejvyššího správního soudu se stěžovatel jako zaměstnanec správní služby nikdy nestal členem a posléze příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, což byla v daných souvislostech podle jmenovaného soudu otázka esenciální, a nebyl tedy po zákonem stanovenou dobu příslušníkem ozbrojeného sboru, nebyla dána ani věcná příslušnost Ministerstva vnitra podle §9 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve věci rozhodovat, a tudíž jeho rozhodnutí o žádosti stěžovatele o úpravu důchodu jsou podle závěru jmenovaného soudu nicotná. Krajský soud, jenž o věci rozhodoval po 31. 12. 2002, měl podle §76 odst. 2 s. ř. s. proto rozsudkem vyslovit jejich nicotnost, a pokud tak neučinil, napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, užil nesprávného procesního předpisu a dopustil se tak - v uvedeném rozsahu - nesprávného právního posouzení věci. Tyto důvody, stručně řečeno, vedly Nejvyšší správní soud k tomu, že rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Na to pak Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem, vázán názorem Nejvyššího správního soudu, vyslovil nicotnost rozhodnutí náměstka ministra vnitra ČR ze dne 21. 4. 1998 č. j. EKO-284-8/10-98 a rozhodnutí vedoucího orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR ze dne 26. 1. 1998.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po podrobné rekapitulaci procesního vývoje dané věci, včetně postupně vydávaných rozhodnutí i důvodů, jež k jejich vydání vedly, kromě nesouhlasu s posouzením věci poukazuje na situaci, která v jeho případě po 13 let trvajícím řízení v důsledku soudy postupně přijatých rozdílných názorů nastala. Česká správa sociálního zabezpečení totiž o jeho žádosti o úpravu starobního důchodu nerozhodla a ani nerozhodne, neboť jí v tom brání závěr soudu, jímž je vázána, uvedený ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 1996 sp. zn. 14 Ca 270/92, totiž závěr, že příslušným k rozhodnutí o nárocích stěžovatele je Ministerstvo vnitra. Jmenované ministerstvo o této záležitosti rovněž nerozhodlo, neboť jeho rozhodnutí - byť podle názoru stěžovatele věcně nesprávné - bylo pravomocně rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005 č. j. 28 Cad 18/2005-304 shledáno nicotným, a také již nerozhodne, neboť mu v tom brání závěr téhož soudu, jímž je vázáno, že o nárocích stěžovatele je příslušná rozhodovat ČSSZ. V uvedené souvislosti poukazuje stěžovatel na obecně přijímaný názor, že právním názorem soudu vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, je vázán toliko správní orgán, který byl účastníkem řízení. V důsledku dvou odlišných proti sobě stojících a pokud jde o důvody navzájem se vylučujících rozhodnutí téhož soudu zde tedy není správní orgán, který by byl věcně příslušným o tvrzeném nároku stěžovatele rozhodnout. Taková situace dle přesvědčení stěžovatele v právním státě nemůže nastat a tím méně je pak možné, aby takovou situaci navodil svým rozhodnutím soud, byť důvody jeho rozhodnutí by byly jakkoli formálně sofistikované. Protože napadeným rozsudkem, vycházejícím z právního názoru Nejvyššího správního soudu, byla právě tato situace založena, má stěžovatel za to, že tím byl dotčen na svém právu na spravedlivý proces vyplývajícím z čl. 36 Listiny, a proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti není důvodná.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu vychází z rozhodnutí Nejvyššího správní soudu. Tento soud, jemuž především ve smyslu ust. §12 zák. č. 150/2002 Sb., jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, přísluší zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování, své rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatele podrobně, logicky a řádně zdůvodnil, a to jak pokud jde o závěry skutkové tak i právní, přitom výklad aplikovaných zákonných ustanovení byl podle přesvědčení Ústavního soudu podán ústavně konformním způsobem. Na rozhodnutí jmenovaného soudu, které nevykazuje prvky libovůle, tak lze zcela odkázat, a tudíž ani navazujícímu rozhodnutí krajského soudu protiústavnost vytýkat nelze. Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti argumentaci napadeného rozhodnutí ani rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kromě obecně vyjádřeného nesouhlasu, v ústavní rovině ničeho nevytýká. Zásah do práv stěžovatele zaručovaných čl. 36 Listiny samotnými těmito rozhodnutími tak shledán nebyl, když v této souvislosti Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 157/96) a extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, jež by mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu, v dané věci zjištěn nebyl.
Stěžovateli však nutno přisvědčit v tom, že v důsledku v průběhu řízení postupně přijatých, v zásadě protichůdných, názorů na věcnou příslušnost správního orgánu, který měl věc posoudit, došlo k situaci, kdy o žádosti stěžovatele o úpravu starobního důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, kterýžto stav samozřejmě akceptovat nelze. Právo na řádný a spravedlivý proces, tak jak je garantováno čl. 36 a násl. Listiny, totiž v sobě zahrnuje nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. K tomu však, aby se tak v daném případě stalo, je třeba, aby stěžovatel využil dalších procesních institutů, které poskytuje správní řád, případně další procesní normy, samotným vyhověním ústavní stížnosti, jejímž petitem je Ústavní soud vázán, tedy zrušením napadeného rozhodnutí, však podle přesvědčení Ústavního soudu nastalý nežádoucí stav odstranit nelze. Z uvedených důvodů proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006