ECLI:CZ:US:2006:3.US.535.05
sp. zn. III. ÚS 535/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2005 č. j. 39 Co 302/2004-428, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) Ing. M. Š., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem U Průhonu 23, Praha 7 a 2) nezl. K. Š., zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Prahy 14, Bratří Venclíků 1073, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo podle jeho názoru porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a "rovnoprávnost obou rodičů při výchově dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte" (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel ve vztahu k řízení před odvolacím soudem namítá porušení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), k němuž mělo dojít tím, že odvolací soud dospěl při hodnocení důkazů ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování.
Pokud odvolací soud změnil výroky rozsudku soudu prvního stupně a svěřil nezletilou K. Š. (dále jen "nezletilá") v době před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, stěžovateli upravil styk s nezletilou a uložil mu povinnost přispívat na její výživu částkou 1 200,- Kč měsíčně, přičemž vyslovil nad výchovou nezletilé soudní dohled, porušil údajně právo obou rodičů podílet se stejným dílem na výchově dítěte ve smyslu Úmluvy a Listiny.
II.
Ústavní soud si pro posouzení námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 41 P 31/2003, z něhož zjistil následující:
Matka nezletilé, v řízení před Ústavním soudem první vedlejší účastnice, se domáhala úpravy poměrů k nezletilé na dobu před a po rozvodu manželství s tím, že navrhovala, aby nezletilá byla svěřena do její výchovy a stěžovateli byl vymezen styk s nezletilou a určeno výživné. Po obsáhle provedeném dokazování soudem prvního stupně, v jehož rámci byly zpracovány rovněž dva znalecké posudky, a to z oboru psychologie (č. l. 92 - 105) a z oboru psychiatrie (č. l. 156-172), přičemž obě soudem ustanovené soudní znalkyně byly v průběhu řízení vyslechnuty, Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 5. 2004 sp. zn. 41 P 31/2003 nezletilou svěřil na dobu před a po rozvodu manželství rodičů do výchovy stěžovatele, první vedlejší účastnici uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000,- Kč měsíčně, upravil styk první vedlejší účastnice s nezletilou a nad výchovou nezletilé nařídil soudní dohled.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůraznil, že z důvodu trvajících konfliktních vztahů obou rodičů a s ohledem na ochranu zájmů nezletilé bylo nezbytné zahájit řízení ve věci nařízení soudního dohledu nad výchovou nezletilé, přičemž do řízení ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vstoupilo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9, které se tak stalo účastníkem řízení a ve shodě s kolizním opatrovníkem nezletilé navrhlo nad nezletilou nařízení soudního dohledu, s nímž oba rodiče souhlasili. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že oba rodiče mají výchovné schopnosti na průměrné úrovni a jsou způsobilí nezletilou vychovávat. Nezletilá i přes to, že žije s první vedlejší účastnicí odděleně od stěžovatele v azylovém domě od poloviny roku 2002, má pozitivní vztah k oběma rodičům a navazuje s nimi normální kontakt odpovídající jejímu věku. Péče první vedlejší účastnice o nezletilou byla shledána jako bezchybná, s výhradou nadměrně ochranitelských prvků. Počáteční problémy s umožněním kontaktu nezletilé se stěžovatelem se upravily na základě vydaného předběžného opatření, jímž byl stěžovateli umožněn velmi široký rozsah kontaktu s nezletilou.
Soud prvního stupně zdůraznil, že i když se v době jeho rozhodování jednalo o dítě útlého věku, kdy je pro něj péče matky nepostradatelná, je i stěžovatel schopen se o nezletilou plně postarat, má ji rád a s ohledem na snahy první vedlejší účastnice před vydáním předběžného opatření umožnit stěžovateli styk s nezletilou jen v omezeném rozsahu, přičemž větší zavinění v komunikaci mezi rodiči shledal soud prvního stupně u první vedlejší účastnice, svěřil z těchto důvodů nezletilou do výchovy stěžovatele a první vedlejší účastnici vymezil styk s nezletilou a stanovil jí povinnost přispívat na její výživu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2005 č. j. 39 Co 302/2004-428 změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno. Odvolací soud po doplnění dokazování, především doplňkem znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a zdravotní dokumentací obou rodičů, dospěl k závěru, že odvolání první vedlejší účastnice je důvodné. Odvolací soud zdůraznil, že i když skutková zjištění soudu prvního stupně shledal za "vcelku správná", musel přihlédnout ke změně poměrů na straně všech účastníků, které zde existují v době rozhodování soudu. Bylo proto nezbytné, aby při svém rozhodování vzal především v úvahu nízký věk nezletilé, kvalitu dosavadní péče o nezletilou ze strany první vedlejší účastnice a její výchovu nezletilé jak po stránce citové, rozumové, tak i mravní (§50 odst. 1, odst. 2, §26 odst. 1, odst. 4, odst. 5 zákona č. 94/1993 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"). Protože nebylo zjištěno, že by první vedlejší účastnice nezletilou proti stěžovateli jakkoli ovlivňovala, neboť styk nezletilé se stěžovatelem probíhá pravidelně a je nekonfliktní, přičemž z doplnění dokazování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by kohokoliv z obou rodičů z výchovy vylučovaly, a především nebyl zjištěn žádný důvod ke změně výchovného prostředí za situace, v níž se nezletilá od svého narození nachází v přímé péči první vedlejší účastnice, která je po všech stránkách výborně hodnocena a nezletilá v její péči zjevně prospívá, rozhodl odvolací soud o změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
S ohledem na přetrvávající výrazný konflikt rodičů a na výchovný zájem nezletilé na realizaci styku se stěžovatelem i k dosavadnímu provizornímu bydlišti první vedlejší účastnice i nezletilé, vyslovil nad výchovou nezletilé odvolací soud dohled.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především připomíná jeho ústavně vymezenou kompetenci, kterou je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Tak jako ve všech svých rozhodnutích i v předmětné věci konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu z tohoto důvodu právo dozoru nad nezávislou rozhodovací činností obecných soudů. Výjimkou může být pouze zjištění, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu znovu ke zvážení argumenty, které byly (opakovaně) předmětem posouzení ze strany obecných soudů, přičemž tyto soudy se jimi řádně zabývaly.
Posouzení kritérií pro svěření nezletilé do výchovy jednoho či druhého z rodičů (jako je tomu v předmětné věci) jsou zásadně věcí obecných soudů (shodně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 48/04, II. ÚS 554/04, III. ÚS 100/03), proto se Ústavní soud zabýval především otázkou, zda odvolací soud při svém rozhodování neporušil nejen zákonnost, která však sama o sobě porušení ústavnosti nepřináší, ale především některou z ústavních kautel, což by opravňovalo zásah do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecného soudu Ústavním soudem.
Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje "rovnoprávnost obou rodičů při výchově dítěte ve smyslu příslušných článků Úmluvy", zcela již pomíjí smysl a účel Úmluvy, který je zakotven v článku 3 Úmluvy. Tento článek ve svém odstavci prvém zdůrazňuje, že předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uskutečňované veřejnými či soukromými zařízeními, soudy, správními nebo zákonnými orgány je zájem dítěte (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 695/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 22, nález č. 66, str. 83). Zájem dítěte je předním hlediskem, pod jehož zorným úhlem se hodnotí všechny činnosti, které se týkají dětí. Pokud tedy stěžovatel hovoří především o právech rodičů při výchově dětí, je třeba takové tvrzení doplnit tak, že ve smyslu čl. 18 odst. 1 Úmluvy mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Při plnění této odpovědnosti obou rodičů k dítěti je základním smyslem jejich péče vždy jen zájem dítěte. Obsah výše citovaného článku Úmluvy se promítl do čl. 32 odst. 4 Listiny, které v zásadě garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a jejich dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči.
V předmětné věci stěžovatel tvrdí, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu všechna kritéria uvedená v ustanovení §26 odst. 4 zákona o rodině, resp. je neposoudil v jejich celkových souvislostech, neboť podle jeho přesvědčení by v takovém případě rozhodl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně. Ústavní soud nesdílí tento názor stěžovatele. Obecné soudy při rozhodování otázky, komu z rodičů bude dítě svěřeno do péče, posoudily veškerá kritéria objektivně, včetně všech důsledků, které mají, případně mohou mít negativní dopad na vývoj osobnosti dítěte a jeho zájem.
Ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu jak s výše citovaným ustanovením zákona o rodině, tak ani s příslušnými články Úmluvy, jakož i s čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť respektuje v plném rozsahu zájem nezletilé, jejíž útlý věk v době rozhodování předpokládal stabilní a nutnou péči první vedlejší účastnice. Ostatně stejného názoru byl, ohledně otázky, komu z obou rodičů svěřit nezletilou do výchovy i kolizní opatrovník, byť jeho názor nebyl v řízení před soudem prvního stupně vzat v úvahu. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by předmětný rozsudek odvolacího soudu postrádal náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., či že by v řízení, které mu předcházelo, došlo k porušení práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu