ECLI:CZ:US:2006:3.US.543.06
sp. zn. III. ÚS 543/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. F. Š., CSc., právně zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem AK se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 11. 2005 č. j. 14 C 130/2003-98, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2006 č. j. 26 Co 55/2006-134, za účasti 1) Okresního soudu v Trutnově a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 7. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 11. 2005 č. j. 14 C 130/2003-98, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2006 č. j. 26 Co 55/2006-134, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 8. 11. 2005 č. j. 14 C 130/2003-98 rozhodl Okresní soud v Trutnově ve věci žalobce MVDr. F. Š., CSc., (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti žalovaným 1) T. K. a 2) Ing. H. K. o zaplacení částky 40 000,- Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 20 940,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.); žalobu o zaplacení dalších 19 060,- Kč s příslušenstvím okresní soud zamítl (výrok pod bodem II.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.), žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení ve výši 290,- Kč (výrok pod bodem IV.) a žalovaným dále uložil, aby společně a nerozdílně nahradili České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení ve výši 318,50 Kč (výrok pod bodem V.). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2006 č. j. 26 Co 55/2006-134 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích pod body II. a III. potvrdil (výrok pod bodem I.), ve výrocích pod body IV. a V. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení ve výši 300,20 Kč (výrok pod bodem II.) a dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení (výrok pod bodem III.).
V ústavní stížnosti stěžovatel Okresnímu soudu v Trutnově vytýká, že porušil jeho právo na spravedlivý proces, když odmítl provést stěžovatelem opětovně navrhovaný důkaz, a to revizi znaleckého posudku, přestože v řízení vyšlo najevo, že znalecký posudek použitý soudem k meritornímu rozhodnutí, je znaleckým posudkem nepravdivým, pokud jde o určení výše v místě a čase obvyklého měsíčního nájemného. Stěžovatel dále namítá, že právní hodnocení provedené odvolacím soudem, který aplikoval ust. §3 odst. 1 obč zák., vybočilo z mezí ústavnosti, když odvolací soud konstatoval, že jednání stěžovatele, který vědomým podpisem nájemní smlouvy na dobu jednoho roku, ke kterému nebyl oprávněn, bylo jednáním lstivým a odporujícím dobrým mravům. V předmětné věci podle stěžovatele nebyly zkoumány dobré mravy stejnou intenzitou u všech účastníků řízení. Tím odvolací soud podle stěžovatele rozhodl, že v souzené věci "je vlastnické právo podstatně nižší právní intenzity, než dobré mravy" a na základě tohoto ustanovení odvolací soud žalovaným manželům K. přisoudil nájemní právo, které nikdy neměli a jehož existenci nikdy na základě předmětné smlouvy netvrdili. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1148/99, podle kterého ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. nelze založit právo nové. Použití ust. §3 odst. 1 obč. zák. je podle stěžovatele v předmětné věci svévolnou aplikací normy jednoduchého práva ze strany odvolacího soudu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ve výrocích pod body II. a III. potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Trutnově z jiného důvodu, než byly důvody zamítnutí této části žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem (odlišným od právního názoru Okresního soudu v Trutnově) a umožnil účastníkům řízení se k němu vyjádřit. Odvolací soud prý tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a dále čl. 38 odst. 2 Listiny.
V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí části žaloby soudem prvního stupně, se podle stěžovatele jedná o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Odvolací soud prý porušil ust. §118a odst. 2 o. s. ř., a nedal účastníkům odvolacího řízení možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu hodnocení věci. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl o platnosti nájemní smlouvy ze dne 18. 10. 1998 navzdory skutkovému zjištění, že žalobce (stěžovatel) nebyl oprávněn platně předmětnou nájemní smlouvu uzavřít. To vedlo k neodůvodněnému zvýhodnění uživatele předmětného souboru místností a také k odepření vlastnického práva spoluvlastníka nemovitosti č. p. 13 v Dolní Branné H. Š., a k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Krajský soud v Hradci Králové svým rozhodnutím založil platnost nájemní smlouvy ze dne 18. 10. 1998, kterou nikdo z účastníků řízení netvrdil. Tímto postupem bylo podle stěžovatele ve svém důsledku porušeno právo vlastnit majetek H. Š. Stěžovatel dále spatřuje porušení principu rovnosti účastníků řízení v tom, že právu žalovaných je poskytována neúměrně větší ochrana než právům vlastníka, a to nad rámec ústavnosti.
Stěžovatel dále namítá, že o náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud v rozporu s ust. §142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud podle stěžovatele také opomenul ve svém rozhodnutí uvést, proč nerozhodl o dalších nákladech České republiky ve výši 5 770,70 Kč, čímž došlo k porušení ust. §148 odst. 1 o. s. ř. Tímto také podle stěžovatele dosud nebylo o předmětné věci nalézacími soudy v celém rozsahu rozhodnuto.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2006 č. j. 26 Co 55/2006-134 pro něj bylo překvapivým rozhodnutím. Krajský soud v Hradci Králové tím, že potvrdil prvostupňové rozhodnutí z jiného právního důvodu než byly důvody zamítnutí žaloby v této části, aniž účastníkům řízení umožnil, aby se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřili, měl porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že změna právního náhledu odvolacího soudu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (ust. §220 o. s. ř.), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 336/99, sp. zn. I. ÚS 369/01, sp. zn. IV. ÚS 225/02, sp. zn. II.ÚS 523/02, sp. zn. II. ÚS 765/02).V předmětné věci však nejde o tento případ.
Podstatou sporu mezi účastníky v předmětném řízení bylo vyřešení otázky, zda nemovitost č. p. 13 v Dolní Branné byla v minulosti kolaudována jako bytový dům a zda prostory užívané žalovanými jsou bytem, tj. zda nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 18. 10. 1998 je platná.
Soud prvního stupně tuto nájemní smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne 18. 10. 1998 považoval za neplatnou, neboť dospěl k závěru, že prostory užívané žalovanými nejsou bytem, protože dům č. p. 13 v Dolní Branné nikdy nebyl kolaudován. Odvolací soud v předmětné věci dovodil, že soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají, a které se nacházejí v domě č. p. 13 sestávající z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu, a proto smlouva o nájmu bytu, uzavřená mezi účastníky dne 18. 10. 1998, je platným právním úkonem.
V souzené věci však lze dovodit z průběhu řízení před obecnými soudy, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo pro účastníky řízení překvapivým rozhodnutím. Otázka, zda předmětná nemovitost č. p. 13 v Dolní Branné byla zkolaudována, byla ústřední otázkou jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před soudem odvolacím. K této otázce měli účastníci řízení možnost vyjádřit se, uplatnit své námitky, tedy uplatnit svou argumentaci ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci a navrhovat nové důkazy jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím.
Z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 11. 2005 č. j. 14 C 130/2003-98 bylo zjištěno, že žalovaní byli poučeni, že soud nemá za prokázáno, že kolaudace proběhla, a byli vyzváni k označení důkazů s poučením o následcích. K označení dalších důkazů nedošlo (str. 2 rozsudku). Ve spise Okresního soudu v Trutnově, vedeném pod sp. zn. 14 C 130/2003 Ústavní soud ověřil, že při jednání konaném dne 30. 11. 2004 byli žalovaní vyzváni, aby v případě, že trvají na tvrzení o kolaudaci domu, označili důkazy k prokázání tohoto tvrzení (č. l. 45 spisu).
Odvolací soud postupem dle ust. §213a o. s. ř., a ust. §120 odst. 3 o. s. ř. doplnil dokazování, a to podstatným obsahem spisu Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 6 C 91/2004. K rozhodné předběžné otázce uvedl, shodně jako ve svém rozhodnutí ze dne 27. 10. 2005 č. j. 26 Co 355/2005-141, že k posouzení otázky, zda soubor místností užívaný žalovanými je bytem, je rozhodující kolaudační stav. Odvolací soud s odkazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se sporné otázky v souzené věci dovodil, že soubor místností, které žalovaní k bydlení užívají a které se nacházejí v domě č. p. 13 sestávající z kuchyně a dvou místností s příslušenstvím, je bytem a je způsobilým předmětem k uzavírání právních vztahů, tj. i práva nájmu. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o nájmu bytu uzavřená mezi účastníky dne 18. 10. 1998 je platným právním úkonem.
Ze spisu Okresního soudu v Trutnově vedeného pod sp. zn. 14 C 130/2003 Ústavní soud dále zjistil, že usnesením ze dne 6. 4. 2006 č. j. 26 Co 55/2006-122 bylo odvolací řízení v předmětné věci přerušeno. V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že jádrem sporu mezi účastníky je vyřešení otázky, zda nemovitost č. p. 13 v Dolní Branné byla v minulosti kolaudována jako bytový dům a zda prostory užívané žalovanými jsou bytem, t. j. zda nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky byla platným právním úkonem. V souzené věci dospěl okresní soud k závěru, že nejde o byt, protože nemovitost nebyla jako bytový dům kolaudována. Tuto otázku řešil odvolací soud ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004, v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 26 Co 355/2005, a uzavřel, že jde o dům s byty, tj. s předměty schopnými nájmu. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno dne 1. 12. 2005 dovolání. Odvolací soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že v domě č. p. 13, v Dolní Branné je více souborů místností užívaných více osobami. Žalobce u Okresního soudu v Trutnově zahájil celkem 32 žalob, které se sporné nemovitosti týkají. Otázka, zda dům č. p. 13 v Dolní Branné je bytovým domem, je stěžejní předběžnou otázkou, která musí být vyřešena jednotně. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zásadě hospodárnosti řízení odpovídá přerušení řízení v této věci a vyčkání rozhodnutí o dovolání žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004. S odkazem na ust. §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., proto odvolací soud řízení přerušil s odůvodněním, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Poté, co rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 5. 4. 2006 ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 3. 5. 2006 č. j. 26 Co 55/2006-126 o pokračování v odvolacím řízení. Dne 20. 6. 2006 se konalo u Krajského soudu v Hradci Králové jednání před odvolacím soudem, při kterém byl přečten podstatný obsah připojeného spisu Okresního soudu v Trutnově vedeného pod sp. zn. 6 C 91/2004, včetně rozsudku okresního soudu, odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu ČR. K tomu žalobce (stěžovatel) uvedl, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podal stížnost k Ústavnímu soudu, o které dosud nebylo rozhodnuto. Nesouhlasil s tím, jaké skutkové závěry učinily v této věci soudy všech stupňů a nesouhlasil s jejich právními závěry (k tomu Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost stěžovatele ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 91/2004 Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 251/06 odmítl jako zjevně neopodstatněnou).
Z výše uvedeného vyplývá, že změnou právního posouzení předmětné otázky odvolacím soudem účastníci nebyli nikterak zkráceni na svých procesních právech právně a skutkově argumentovat. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tedy v předmětné věci nedošlo.
V ústavní stížnosti dále stěžovatel Okresnímu soudu v Trutnově vytýká, že neprovedl revizní znalecký posudek.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ust. §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (ust. §120 o. s. ř.). Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, přičemž při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. Proč Okresní soud v Trutnově v předmětné věci návrh stěžovatele na provedení revizního znaleckého posudku nepovažoval za důvodný a tento návrh zamítl, okresní soud podrobně a přesvědčivě vyložil na str. 3 svého rozhodnutí, na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Hradci Králové aplikací ust. §3 odst. 1 obč. zák. vybočil z mezí ústavnosti. K této námitce stěžovatele je třeba uvést, že krajský soud v předmětné věci sice uvedl, že "jednání žalobce hodnotí jako lstivé jednání odporující dobrým mravům", z tohoto závěru však nevyvodil žádné právní důsledky, když dále konstatoval, že "takovému jednání by soudní ochrana nemohla být při závěru o neplatnosti nájemní smlouvy poskytnuta (ust. §3 obč. zák.)", přičemž závěr o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy odvolací soud neučinil.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud rozhodl o platnosti nájemní smlouvy ze dne 18. 10.1998 navzdory skutkovému zjištění, že stěžovatel nebyl oprávněn platně předmětnou nájemní smlouvu uzavřít, což vedlo k porušení vlastnického práva spoluvlastníka předmětné nemovitosti H. Š. Uvedenou námitku shledal Ústavní soud nedůvodnou. Je třeba stěžovateli připomenout, že odvolací soud k námitce stěžovatele uplatněné při odvolacím jednání, že smlouva o nájmu bytu není platná, protože spoluvlastníkem domu č. p. 13 je jeho manželka, která si vymínila, že bude nájemní smlouvy "podepisovat spolu s ním", na str. 4 uvedl, že "uzavření nájemní smlouvy v pozici pronajímatele je obvyklou správou majetku náležejícího do SJM a taková smlouva může být platně uzavřena pouze jedním z manželů (§145 odst. 2 obč. zák.). Vybočení jednoho z manželů z mezí daných zákonem nezpůsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, ale pouze relativní neplatnost dle ust. §40a obč. zák. Žalobce netvrdil a neprokazoval, že by se jeho manželka relativní neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy dovolala. Tvrdil, že záměrně překročil své oprávnění, vědomě uzavíral neplatné smlouvy a žalovaným v době uzavření nájemní smlouvy rozhodné skutečnosti o spoluvlastnictví nesdělil". Spoluvlastník nemovitosti H. Š. se sama porušení svých práv v řízení před obecnými soudy nedovolávala a ani v řízení před Ústavním soudem se nedovolává. K tomu Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu, ve které Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele). Nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby (sp. zn. I. ÚS 74/99).
V předmětné věci nelze přehlédnout, že stěžovatel sám sobě odporuje, když na jedné straně tvrdí, že předmětná nájemní smlouva není platná, neboť nemovitost č. p. 13 v Dolní Branné nebyla dosud zkolaudována, na druhé straně požaduje vypracování revizního znaleckého posudku pro stanovení výše v místě a čase obvyklého nájemného a zpochybňuje znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem a dovolává se výše státem regulovaného nájemného (tvrdí, že pokud by soubor pronajímaných místností byl bytem, znalcem vypočtené nájemné by bylo nižší, než činí státem regulované nájemné). Dále stěžovatel na jedné straně uvádí, že záměrně překročil své oprávnění, rozhodné skutečnosti o spoluvlastnictví předmětné nemovitosti nesdělil a vědomě uzavíral neplatné smlouvy, přestože - jak sám uvedl při odvolacím jednání - si jeho manželka H. Š. vymínila, že nájemní smlouvy bude podepisovat spolu s ním, na druhé straně se dovolává toho, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení vlastnického práva spoluvlastnice předmětné nemovitosti H. Š. Ústavní soud připomíná, že relativní neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (ust. §40a obč. zák.).
K otázce nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval v tom směru, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavně právní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení - i když se může někdy i citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. IV. ÚS 497/03). Je tomu tak proto, že Ústavní soud nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu