ECLI:CZ:US:2006:3.US.597.05
sp. zn. III. ÚS 597/05
Usnesení
III. ÚS 597/05
Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Věrou Charvátovou, advokátkou v Brně, Zemkova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 4 To 433/2005, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2005, doplněnou podáními ze dne 13. 2. 2006 a 11. 4. 2006, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 4 To 433/2005, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-183, s tvrzením, že uvedená rozhodnutí jsou v rozporu s ústavně zaručenými základními právy zakotvenými v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 90 Ústavy ČR, a domáhal se jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 107/2005, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl usnesením uvedeného soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 Nt 207/2005, vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. S podáním obžaloby pro trestné činy podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2, §238 odst. 1, 2 a podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona byla soudu předložena i žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, kterou však uvedený okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítl, přičemž nepřijal slib stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako záruku za vazbu, stejně jako převzetí záruky za další chování obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Soud poukázal na předchozí trestnou činnost stěžovatele obdobné povahy, za niž byl opakovaně odsouzen zpravidla k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a na to, že projednávané trestné činnosti se měl dopustit jen několik měsíců po propuštění z výkonu trestu. Z tohoto důvodu dle soudu nebylo možno písemný slib ani nabídnutou záruku akceptovat. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl poté, co se ztotožnil se závěry okresního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že se jeho obhajobou a přednesenými námitkami dostatečně nezabývaly, resp. z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrno, jak se s nimi vypořádaly, což má být v rozporu s §125 a §134 odst. 2 trestního řádu; v důsledku nedodržení "stanoveného postupu", jenž představují uvedená ustanovení, jsou pak napadená rozhodnutí i v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétně se krajský soud nevypořádal s námitkou, že okresní soud nerozhodl ve lhůtě 5 pracovních dnů a že dokonce přezkoumával úplně jinou záležitost (pozn.: původně ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 4 To 329/2005, jež však nebylo vydáno ve věci nyní napadeného usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-183, jak se mohlo vzhledem k chybě v psaní jevit, ale ve věci jiné, a to ve věci stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 T 107/2005-179, přičemž k příslušné opravě došlo až na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 4 To 329/2005). Dále stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že před rozhodnutím soudu prvního stupně nebyl slyšen, a tak mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem rozhodným pro vydání rozhodnutí o vazbě.
Ústavní soud si vyžádal také vyjádření Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově k ústavní stížnosti. Krajský soud poukázal na vydání výše zmíněného opravného usnesení a dále - stran práva obviněného na slyšení před rozhodnutím ve vazebních věcech - odkázal na argumenty uvedené v posledním odstavci jeho usnesení a doplnil, že rozhodování Ústavního soudu je málo předvídatelné a soudy jsou zahlceny rozhodováním o vazbách; pokud by měl být každý obviněný slyšen před soudem prvního stupně i soudem stížnostním, vedlo by to k paralyzaci činnosti soudů i věznic kvůli eskortám, ve skupinových věcech by takovýto způsob rozhodování měl za následek praktickou nemožnost meritorního rozhodnutí. Navíc četnost rozhodování o vazbách, požadavek slyšení obviněných, ač to nežádají, a zbytečná možnost opravných prostředků má za následek paušální rozhodování, výsledkem čehož je velké množství obviněných ve vazbě. Okresní soud k otázce nedodržení lhůty uvedl, že toto není předmětem ústavní stížnosti; je skutečností, že lhůta byla překročena, a to v důsledku čerpání řádné dovolené, kdy věc nebyla přidělena jinému soudci. Pokud jde o problematiku týkající se §71 odst. 5 trestního řádu, tato z hlediska řešení nebyla ustálena, v přítomnosti obžalovaného bylo rozhodováno za předpokladu, že o to požádal; pokud jde o další lhůty, které však nejsou v ústavní stížnosti napadány, tj. ve smyslu §71 odst. 4 trestního řádu, je účast obžalovaných zajišťována. Výhrada směřující proti jeho rozhodnutí má dle soudu spočívat v tom, že bylo rozhodováno v zákonné lhůtě ve smyslu §71 odst. 5 trestního řádu, nikoliv však v přítomnosti stěžovatele. S ohledem na množství vazebních věcí soud zpravidla rozhoduje o dalším trvání vazby ihned po podání obžaloby spolu s nařízením hlavního líčení bez osobní účasti obžalovaného, což je praxe přetrvávající do současnosti. Závěrem okresní soud sdělil, že vazba stěžovatele byla ukončena datem 14. 2. 2006, kdy uplynula lhůta uvedená v §71 odst. 9 trestního řádu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání (po odstranění vady spočívající v nepředložení plné moci právního zástupce k výzvě Ústavního soudu) ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - mimo jiné - namítá, že nebyl před rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby soudem vyslechnut, a přitom poukazuje na judikaturu Ústavního soudu. Úvodem nutno uvést, že touto problematikou v širších souvislostech se zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2005, publikovaném pod č. 239/2005 Sb. Ve výrokové části tohoto nálezu bylo výslovně konstatováno, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby; současně Ústavní soud v odůvodnění nálezu upozornil, že je třeba rozlišovat případy, kdy se rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě podle §71 odst. 3, 4 trestního řádu právě od těch, z nichž vychází posuzovaná ústavní stížnost, kdy je otázka trvání vazby otevřena k žádosti obviněného podle §72 odst. 3 trestního řádu. Na "toto řízení", jak se uvádí, "není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby".
Ústavní soud - rozvíjeje výše uvedené závěry - je toho názoru, že rozhoduje-li se o žádosti obviněného o propuštění z vazby, o "řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné" ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, zejména v podobě řízení kontradiktorního s povinným slyšením obviněného, zde - alespoň nutně - nejde (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 615/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 71/06). Není totiž důvod přehlížet aspekty praktické (průtahy paralyzující trestní řízení v poměrech, kdy obviněný je oprávněn žádat o propuštění z vazby kdykoli, resp. znovu po čtrnácti dnech) ani okolnost, že je v právu zakotven i jiný (nenávrhový) režim zkoumání, zda důvody trvání vazby nadále existují (§71 odst. 3, 4 trestního řádu). O osobním slyšení obviněného při rozhodování podle §72 odst. 3 trestního řádu nutno uvažovat, jde-li o případ uplatněných novot, a to za předpokladu, že jde o novoty pro rozhodování o trvání vazby relevantní, jež co do své povahy nemohly být efektivně uplatněny toliko v rovině písemné žádosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 544/03).
Proto Ústavní soud zkoumal, zda v daném případě existovaly nové "relevantní" skutečnosti a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Stěžovatelem tvrzená okolnost, že má možnost opatřit si zaměstnání, totiž není - nad rámec podaného písemného sdělení (a osvědčení) - objektivně způsobilá k tomu, aby mohla být obviněným blíže "osobně", resp. "kontradiktorně" osvětlena, a to zejména tehdy, jestliže s ní soud důvodně naložil tak, že ji v kontextu jiných okolností, jež vedly k zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, pokládal za nerozhodnou.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se Krajský soud v Brně jako stížnostní soud zabýval jinými otázkami, nutno je považovat za bezpředmětné, neboť bylo vyvoláno tím, že ústavní stížností bylo původně napadeno jiné rozhodnutí uvedeného soudu, obsahující písařskou chybu v záhlaví, jak bylo vysvětleno výše. Stěžovatel však rovněž tvrdil, že se uvedený soud nevypořádal s jeho námitkou, že nebylo o žádosti o propuštění z vazby rozhodnuto ve stanovené lhůtě, a v tomto ohledu nutno stěžovateli přisvědčit. Na straně druhé není možno přehlédnout, že se s touto okolností již vypořádal soud prvního stupně; kromě toho, ačkoliv se Ústavní soud necítí oprávněn nahrazovat činnost stížnostního soudu, pokládá za nadbytečné - vzhledem k uvedené vadě, jakožto vadě za daných okolností nikoliv podstatné - přistoupit ke kasaci jeho rozhodnutí. Je totiž obecně přijímáno, že lhůta uvedená v §72 odst. 3 trestního řádu je lhůtou toliko pořádkovou, a stěžovatel měl možnost domáhat se vydání rozhodnutí prostředky, jež mu poskytují ustanovení §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006