ECLI:CZ:US:2006:3.US.659.06
sp. zn. III. ÚS 659/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem v Plzni, Plynární 6, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZV 51/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 14. 8. 2006 stěžovatel uvádí, že dne 6. 3. 2006 podal ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni (dále též jen "krajské státní zastupitelství") žádost o propuštění z vazby na svobodu a že o této žádosti nebylo do doby podání této ústavní stížnosti rozhodnuto. Přitom již od 29. 4. 2006 v této věci kontaktoval dozorující státní zástupkyni a krajskou státní zástupkyni a také podal dne 2. 6. 2006 prostřednictvím Krajského státního zastupitelství v Plzni na Vrchní státní zastupitelství v Praze stížnost, která byla doručena tomuto nadřízenému orgánu po urgenci jeho obhájce až dne 27. 6. 2006. Stěžovatel v dané souvislosti poukazuje na ustanovení §71 odst. 1 a §72 odst. 3 trestního řádu s tím, že zákonná lhůta byla porušena, a tvrdí, že se nemůže jinou cestou domoci svého práva na rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby na svobodu a že je tímto způsobem účelově blokováno podávání jeho žádostí o propuštění. Z těchto důvodů se domáhá toho, aby Ústavní soud uložil Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni rozhodnout o výše uvedené žádosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského státního zastupitelství v Plzni. To potvrdilo, že stěžovatel podal zmíněnou žádost, avšak vyjádřilo nesouhlas s tím, že o ní nebylo rozhodnuto. Dne 29. 5. 2006 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, kterou následně doplnil podáním ze dne 6. 6. 2006; z jejich obsahu je patrno, že se fakticky jednalo o doplnění původní žádosti ze dne 6. 3. 2006, a proto, jestliže Krajský soud v Plzni rozhodl dne 24. 7. 2006 pod sp. zn. 50 To 460/2006 o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 3. 7. 2006 čj. 13 Nt 274/2006-34, bylo tímto způsobem rozhodnuto i o jeho žádosti ze dne 6. 3. 2006. K tomu krajské státní zastupitelství dodalo, že se stěžovatel obrátil se stejným tvrzením na Nejvyšší státní zastupitelství, které jeho podání vyhodnotilo jako stížnost podle §16b zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a postoupilo je za podmínek odstavce 2 citovaného ustanovení k přímému vyřízení, přičemž krajská státní zástupkyně neshledala - vzhledem k závěrům dohledu vykonaného Vrchním státním zastupitelstvím v Praze - podmínky, aby dozorová státní zástupkyně rozhodovala o stížnosti ze dne 6. 3. 2006. K tomu krajské státní zastupitelství dodalo, že i přes průtahy, které byly konstatovány jak v rámci provedeného dohledu podle §12d, tak podle §12e citovaného zákona při výkonu dozorových oprávnění státní zástupkyně v dané věci, tyto skutečnosti neměly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského státního zastupitelství v Plzni sp. zn. 1 KZV 41/2005, který byl původně vyžádán ke sp. zn. II. ÚS 561/06, stěžovatel dne 6. 3. 2006 podal žádost o propuštění z vazby, přičemž krajské státní zastupitelství nepostupovalo v souladu s §72 odst. 3 a §73b odst. 3 trestního řádu, když v zákonem stanovené lhůtě nerozhodlo o propuštění stěžovatele z vazby a ani nepředložilo věc k rozhodnutí soudu. V tomto ohledu nelze než konstatovat závažné porušení práv stěžovatele ze strany státního zástupce.
Dne 29. 5. 2006 podal stěžovatel další žádost o propuštění z vazby, která byla co do svého obsahu v podstatě totožná s předchozí žádostí stěžovatele. Obě tyto žádosti byly doplněny stěžovatelem podáním ze dne 6. 6. 2006 (resp. 5. 6. 2006). Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 3. 7. 2006, čj. 13 Nt 274/2006-34, žádost o propuštění z vazby zamítl, přičemž z výroku tohoto usnesení není zřejmé, o jakou žádost se jednalo; z odůvodnění lze soudit, že šlo o žádost ze dne 29. 5. 2006 doplněnou podáním ze dne 6. 6. 2006. Uvedené soudní rozhodnutí bylo ke stížnosti stěžovatele přezkoumáno Krajským soudem v Plzni, který tuto stížnost usnesením ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 50 To 460/2006, zamítl. Proti těmto soudním rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. III. ÚS 658/06, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z uvedeného je zřejmé, že se orgány činné v trestním řízení žádostí stěžovatele o propuštění z vazby zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že setrvání stěžovatele ve vazbě je v souladu se zákonem, otázkou ústavnosti omezení osobní svobody stěžovatele se pak v této souvislosti zabýval i Ústavní soud a žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení nezjistil. Jestliže se stěžovatel domáhá toho, aby orgány v trestním řízení rozhodovaly o jeho první žádosti ze dne 6. 3. 2006, domáhá se toho, aby tyto orgány rozhodovaly o věci, o níž již jednou fakticky rozhodly. Při řešení otázky, zda tomu tak bylo i de iure, se Ústavní soud přiklonil k názoru, že ano, neboť formálně šlo o žádosti dvě, tyto ale byly co do své podstaty stejné (navíc jejich doplněním podaným dne 5. 6. 2006 došlo ke vzájemnému propojení) a okresní soud ve výroku výše označeného usnesení neomezil své rozhodování jen na pozdější podání stěžovatele (ostatně kdyby tomu tak nebylo, nemohl by se soud tímto pozdějším podáním vůbec zabývat - viz §72 odst. 3 věta druhá trestního řádu). Současně nutno vzít v úvahu, že trestní stíhání se od doby podání uvedené žádosti stěžovatele určitým způsobem vyvíjelo a stěžovatel na tento vývoj mohl reagovat novými (aktuálními) žádostmi o propuštění z vazby. Vzhledem k tomu rozhodování o žádosti stěžovatele ze dne 6. 3. 2006 v současné době postrádá racionální odůvodnění.
Jinými slovy řečeno, Ústavní soud za dané situace nemá za to, že by předmětný "jiný zásah orgánu veřejné moci", spočívající v nečinnosti, trval i nyní (nebylo tomu tak ani v době podání posuzované ústavní stížnosti), vzhledem k čemuž nelze postupovat podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006