ECLI:CZ:US:2006:3.US.69.06
sp. zn. III. ÚS 69/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O. K., zastoupeného JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.8.2005, č.j. 57 Co 255/2005-98, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podaném návrhu, který i jinak splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež o náhradě nákladů řízení vydal obecný soud v jeho občanskoprávní věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Tímto usnesením změnil odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil povinnost k jejich náhradě (žalovanému) stěžovateli (ve výši 115.859,- Kč), a současně mu ve prospěch žalobce uložil povinnost uhradit i náklady odvolacího řízení (450,- Kč). Odvolací soud - oproti soudu prvního stupně - odmítl aplikovat zmírňovací ustanovení §150 o.s.ř., neboť podle jeho názoru nepostačuje, že žalovaný se zrušení podílového spoluvlastnictví ani vypořádání reálným rozdělením nemovité věci nebránil; "podstata sporu" totiž spočívala v tom, že "žalovaný nesouhlasil s reálným rozdělením na pozemku na dva samostatné o stejné výměře" a požadoval pro sebe o 24 m2 více. Jelikož z tohoto stanoviska neustoupil, nelze mít za to, uvedl odvolací soud, že svým jednáním "nezavdal příčinu k podání žaloby", a jeho "chování a postoj" proto nepředstavuje "takové okolnosti případu, pro něž by bylo možné žalobci nepřiznat náklady řízení".
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje širší souvislosti sporu, a obhajuje požadavek, aby při vypořádání podílového spoluvlastnictví se mu dostalo o 24 m2 většího pozemku než žalobci; je názoru, že byl již před sporem "z důvodu změny zákona" o uvedenou výměru poškozen, a tuto okolnost odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení "nijak nevyhodnotil". Stěžovatel míní, že odvolací soud tím porušil ústavní principy, jmenovitě právo na spravedlivý proces zakotvené zejména v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a je přesvědčen, že interpretoval ustanovení §142 o.s.ř. "formalisticky a extrémně nesprávně"; napadené rozhodnutí tudíž pokládá za nespravedlivé, protichůdné výkonu práv v souladu s dobrými mravy a s pravidly slušnosti.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel a žalobce v původním řízení Ing. M. V. byli podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 2702/14 - zahrady v kat. území Opava - Předměstí o výměře 924 m2 (dále jen "pozemku"). Stěžovatel v řízení o zrušení a vypořádání tohoto spoluvlastnictví oponoval žalobě jen v té části navrženého vypořádání reálným rozdělením pozemku, kde se podle žalobce mělo oběma účastníkům dostat samostatných pozemků o shodné výměře (462 m2); dožadoval se naopak parcely o výměře o 24 m2 větší, než měla připadnout žalobci, čímž zamýšlel - jak v řízení uváděl - kompenzovat důsledky ustanovení §872 odst. 3 obč. zák., ve znění zákona č. 509/1991 Sb., na jehož základě se žalobce stal výlučným vlastníkem pozemku pod garáží parc. č. 2702/399 o uvedené výměře, zatímco k nezastavěnému pozemku se účastníci stali podílovými spoluvlastníky s rovnými podíly. Rozhodnutím ve věci samé daly soudy zapravdu žalobci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že odvolací soud správně zhodnotil výsledek řízení z hlediska "úspěchu ve věci" (ve smyslu výše citovaného ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda jím vyložené ustanovení §150 o.s.ř. (s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Výklad rozhodných "důvodů hodného zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; interpretace jej obsahující normy (v obecné rovině) vystihuje požadavek stanovit - a to typicky jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k obsahu normativně užitého pojmu přiblížit. Z povahy věci pak odtud vycházející právní posouzení věci lze mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, je z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemožné. Tak je tomu např. tehdy, jestliže určená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Jinak řečeno, k účinnému napadení výkladu, k němuž se uchýlil soud, je nezbytný závěr, že objektivně - vůbec - neobstojí; je důležité mít na zřeteli, že přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch hledisek, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy zpravidla až stav, kdy obecnými soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočuje ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli.
Takový stav v dané věci však zjevně nenastal.
Odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil přiléhavě a konformně zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené, a názory, které uplatnil též srozumitelně odůvodnil. Nikterak nelze dovodit, že jeho závěry mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Stěžovatel se dožadoval dobrodiní ustanovení §150 o.s.ř. nepřípustně tím, že mělo být přihlédnuto k okolnostem, jež neúspěšně uplatnil v řízení o věci samé, a jež předurčily, že ve sporu podlehl. Žádal-li, aby podílové spoluvlastnictví bylo vypořádáno tak, že se mu dostane většího dílu pozemku, tento požadavek byl v řízení shledán nedůvodným, a právě proto se ve prospěch protistrany prosadila zásada úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o.s.ř., nelze logicky její uplatnění omezit stěžovatelovým tvrzením, že byl vnitřně přesvědčen, že jeho požadavek přesto (oproti závěru soudu) opodstatněný byl.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu