ECLI:CZ:US:2006:3.US.791.06
sp. zn. III. ÚS 791/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Prof. MUDr. V. T., DrSc., 2. O. T. a 3. J. T., všech všech zastoupených JUDr. Miroslavem Popelářem, advokátem v Praze 10, Novostrašnická 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2005, čj. 16 Co 234/2004-354, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, čj. 28 Cdo 1733/2006-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti shora označeným usnesením obecných soudů, a to pro jimi tvrzená porušení celé řady základních práv, a to včetně čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody, dále jen "Úmluva", a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 74/2000 žaloval vedlejší účastník Ing. P. K. jako žalobce stěžovatele jako žalované o povinnost uzavřít dohodu o vydání v žalobě vymezených věcí. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně změnil svým rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, čj. 16 Co 234/2004-322, tak, že žalobě vyhověl. S ohledem na to, že ve výroku rozsudku došlo ke zjevné písařské chybě, když dům, na který se povinnost stěžovatelů vztahovala, byl označen nesprávně číslem popisným 234 (namísto správného 2334), vydal o tom Městský soud v Praze podle ust. §164 o. s. ř. dne 6. října 2005 opravné usnesení čj.
16 Co 234/2004-354. Proti tomuto opravnému usnesení podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2006, čj. 28 Cdo 1733/2006-377, odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížnost stěžovatelů polemizuje s právním závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, upozorňuje, že opravné rozhodnutí mělo být učiněno rozsudkem, že jiný výklad příslušných ustanovení občanského soudního řádu je zneužitelný a že postupem Městského soudu v Praze byli stěžovatelé připraveni o jeden opravný prostředek. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v původním znění ze dne 18. ledna 2005 prý nemohli podat dovolání, protože tento rozsudek se jich nijak nedotýkal, a "s ohledem na logiku asi ani nelze očekávat ani po stěžovatelích žádat, aby sdělovali soudu, že jim "zapomněl" odejmout jejich dům, to je věcí žalobce".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatelů nedošlo a opravným usnesením městského soudu ani dojít nemohlo. V dané věci podali stěžovatelé (v rozporu s tím, co uvádějí ve své ústavní stížnosti) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005 dovolání, které meritorně přezkoumal Nejvyšší soud, aby dovolání následně zamítl rozsudkem ze dne 28. května 2005 ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 1243/2005, a aby následně jejich ústavní stížnost odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením pod sp. zn. II. ÚS 606/05 ze dne 16. března 2006. Opravným usnesením tedy nebylo nijak zkráceno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Z kontextu celého případu je očividné, že šlo o "chybu v psaní", event. "jinou zjevnou nesprávnost", neboť žádný z účastníků ani soud nemohl mít po celou dobu mezi vydáním písemného vyhotovení rozsudku se zjevnou nesprávností a vydáním opravného usnesení žádnou pochybnost, o vydání jakého domu se vlastně jedná. Ústavní stížnost v tomto smyslu nelze, s ohledem na její zcela zjevnou bezúčelnost, hodnotit jinak než jako zneužití subjektivního práva takovouto ústavní stížnost podat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006