ECLI:CZ:US:2006:3.US.84.06
sp. zn. III. ÚS 84/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ J. N. a b/ L. N., zastoupených JUDr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Javornická 1560, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2005, č.j. 20 Co 129/2005-218, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 1. 2005, č.j. 6 C 161/2004-181, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včasném podání, jež splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která vydaly v jejich občanskoprávní věci obecné soudy. V ní (coby nájemci družstevního bytu) žalovali Stavební bytové družstvo Náchod o zaplacení 2.035,- Kč s příslušenstvím z tvrzeného titulu náhrady škody, jež jim měla vzniknout nesprávným rozúčtováním služeb spojených s užíváním bytu (osvětlení společných prostor v domě, odvoz odpadu a užívání výtahu).
Soud prvního stupně žalobu stěžovatelů zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Oba vycházely z toho, že v dané věci byl právem ustaven pro rozúčtování nákladů sporných služeb režim počtu členů domácnosti, a žalovanému bytovému družstvu přisvědčily i v tom, že spolu se stěžovateli v dotčených obdobích bydlela - z hlediska rozhodného předpisu (vyhlášky č. 87/1997 Sb.) kvalifikovaně - i jejich dcera; jestliže bytové družstvo při stanovení výše úhrady stěžovatelů vycházelo z existence tří bydlících osob (nikoli dvou, jak se dožadovali stěžovatelé), postupovalo podle obecných soudů správně, pročež nárok na náhradu škody není opodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že těmito rozsudky bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu "dle zásady spravedlivého procesu" zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a v dalších mezinárodněprávních dokumentech. Tento zásah stěžovatelé spatřují v tom, že soudy přisvědčily nesprávnému postupu rozúčtování podle počtu osob (a nikoli podle plochy bytu) a použily "nepodložené a nepřesné údaje" ohledně osob bydlících v jejich bytě, pročež byla pominuta "povinnost účtovat platby za základě platného právního předpisu", jímž byla v rozhodné době vyhláška Ministerstva financí č. 85/1997 Sb.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika z nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovateli dovolávaných ústavně zaručených práv - by však mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového stěžovatelé netvrdí, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností toliko pokračují v polemice s obecnými soudy, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve. Nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu - oproti tomu - přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; ani stěžovatelé nepopírají, že soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a že vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (výkladu podmínek instalace kritéria počtu osob žijících ve společné domácnosti v bytě) mohl být zahrnut prvek libovůle, a že tím, respektive užitou aplikací citované vyhlášky, mohlo být porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Právní názor, že stěžovatele zavazuje dříve (jejich předchůdci) založený režim rozúčtování úhrady nákladů služeb spojených s užíváním družstevního bytu, obecné soudy odůvodnily, a za excesivní (svévolný) jej pokládat nelze.
Nad rámec řečeného stojí za zaznamenání, že tento režim rozúčtování stěžovatelé v řízení před obecnými soudy - ve skutečnosti - nezpochybňovali; domáhali se toliko toho, aby byl v jejich případě uplatněn na skutkovém základě pouze dvou (nikoli tří) bydlících osob. Stěžovatelé krom toho ani nedoložili, v čem spočívá škoda, jejíž náhrady se domáhali; jestliže nesouhlasili s výší rozúčtované úhrady, postačilo ji (případně v určité části) neplnit, a přijmout postavení žalovaných v řízení o příslušném nároku pronajímajícího bytového družstva.
Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu