ECLI:CZ:US:2006:3.US.94.06
sp. zn. III. ÚS 94/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č.j. 22 Cdo 2342/2004-155, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2004, č.j. 8 Co 4/2004-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) v záhlaví uvedená rozhodnutí tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva vlastnit majetek dle jejího čl. 11; navrhl, aby obě rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nálezem zrušil.
Žalované A. P. na základě dohody uzavřené se stěžovatelem dne 30. 5. 1991 o vypořádání jejich (tehdejšího) bezpodílového spoluvlastnictví (dále jen "BSM") připadly do výlučného vlastnictví v řízení nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v Opavě na LV č. 2416 pro obec Opava, k.ú. Kateřinky u Opavy jako pozemky parc. č. st. 2577 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 238 - zahrada, dále na LV č. 2418 pro obec Opava, k.ú. Kateřinky u Opavy jako dům č. p. 115 na parcele č. st. 140 a pozemek parc. č. st. 140 - zastavěná plocha a nádvoří.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 26. 8. 2003, č.j. 17 C 113/2001-109, vyhověl žalobě, kterou se stěžovatel domáhal určení, že uvedené nemovitosti jsou v jeho podílovém spoluvlastnictví (1/2) s žalovanou A. P.; soud dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání BSM nebyla uzavřena vážně, a proto je podle §37 obč. zák. neplatná.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil, a žalobu stěžovatele zamítl, neboť naopak uzavřel, že dohoda o vypořádání BSM je platným právním úkonem.
O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., uzavřel však, že není důvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a rozsudky soudu odvolacího a dovolacího podrobil kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou takto předznačených rovinách dovozoval, že jimi došlo k porušení ústavněprávních zásad spravedlivého procesu a ochrany vlastnictví.
Stěžovatel postupně namítal 1/ neplatnost smlouvy, jež "nebyla uzavřena vážně, neboť mezi skutečnou vůlí a projevem existoval vědomý rozpor", 2/ že odvolací soud označil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně za správné, přestože učinil jiný závěr o skutkovém stavu a následně dospěl i k jinému právnímu závěru, a 3/ že dovolací soud "nepoctivost" obou účastníků dohody o vypořádání BSM přičítal (nesprávně) toliko k tíži navrhovatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
K uvedenému je lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Není důvod, natožpak z ústavněprávních pozic, oponovat názoru, který byl v dané věci odvolacím soudem uplatněn, že stěžovatel nebyl způsobilý doložit, že žádný z účastníků smlouvy neměl vážnou vůli napadenou dohodu o vypořádání BSM uzavřít, resp. že uzavření dohody bylo jednáním obou stran simulovaným. Byť ji předjímala snaha zabránit hrozícímu výkonu rozhodnutí (o uložení poplatku za užívání veřejného prostranství prodejem do dohody zahrnuté nemovitostí), představovala jen (ani stěžovatelem nezpochybňovanou) pohnutku k uzavření dohody, a její účinek, tj. vynětí sporných nemovitostí věcí ze zaniklého BSM a potažmo založení individuálního vlastnictví žalované, nastat nepochybně měl. Vůle vypořádat BSM do dohody vtěleným způsobem byla - i podle tvrzení stěžovatele - proto vážná, a na tom by nic nezměnilo, kdyby se s jeho pohnutkou ztotožnila též žalovaná, uznání čehož se stěžovatel dožadoval. I v případě, že oba účastníci dohody o vypořádání sledovali stěžovatelem tvrzený cíl, nemohlo by to nic měnit na tom, že vážně mínili dovést své BSM k zániku a vypořádat je - co do dotčených nemovitostí - ve prospěch individuálního vlastnictví žalované. Důvod tohoto záměru, jakož i okolnost, že toto vypořádání bylo pro stěžovatele spojeno s jistým rizikem, jež se později (faktickým rozpadem společenství s žalovanou) naplnilo, jsou samozřejmě - v rozhodném kontextu - již zcela bezvýznamné. Dovolávat se za této situace neplatnosti právního úkonu podle §37 obč. zák. je evidentně nepřípadné, a to oběma stranami úkonu, stěžovatelem tudíž včetně. Lze-li uvažovat o nějaké "sankční" reflexi jednání účastníků při uzavírání dohody o vypořádání BSM (a to obou, za předpokladu stěžovatelovy skutkové verze), pak jen ve vztahu k touto dohodou dotčenému subjektu (resp. subjektu, jenž jí měl být dotčen), totiž oprávněnému z účastníkům hrozícího výkonu rozhodnutí pohledávky za stěžovatelem (viz kupř. institut odporovatelnosti podle §42a obč. zák.), jenž měl být poškozen vynětím konkrétního majetku z toho, který mohl být v jeho prospěch exekučně postižiten.
Právní názory, které odvolací i dovolací soud v dané věci uplatnily jsou tedy - v kontextu podústavního práva - zcela správné, a jejich shrnutí na úrovni odpovídající dovolacímu řízení soudem dovolacím může být ztěžka výstižnější.
Je tudíž - hodnoceno v rovině ústavněprávní - vyloučeno, aby přijatá právní posouzení obou soudů mohla být naopak chápána jako extrémně vybočující ze standardů soudní praxe, resp. jako nepředvídatelná či jinak "svévolná", což jediné může být z pohledu úspěchu stěžovatelovy ústavní stížnosti významné.
Z uvedeného je současně očividné, že námitka stěžovatele, že nepřípadně jen jemu byla obecnými soudy přičítána "nepoctivost" při uzavírání dohody o vypořádání BSM, je neopodstatněná, neboť ku stejnému výsledku bylo nutno dojít, i kdyby obdobná "nepoctivost" (ve vztahu ku třetímu subjektu, stěžovatelovu věřiteli) byly "přičítána" též žalované. Úvahy o zásadě, že "nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti", lze hodnotit už jen jako výraz mimořádné "poctivosti" právního posouzení věci dovolacím soudem; až tak daleko jít třeba nebylo.
Užitý právní názor odvolací i dovolací soud náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily a zakotvily ve zjištěních, vycházejících z řádně vedeného procesu, včetně provedeného dokazování.
Co do námitky procesní platí, že ani ta není důvodná, a tím ani způsobilá založit ústavněprávně relevantní důsledky; odvolací soud postupoval totiž ve vztahu k zásadám, vyplývajícím z ustanovení §213 o.s.ř. - opětovným provedením konkrétního důkazu pro potřeby jeho jiného hodnocení - regulérně, a dovolací správně konstatoval, že ani zvolený postup nebyl nevyhnutelný.
Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu