ECLI:CZ:US:2006:4.US.180.06
sp. zn. IV. ÚS 180/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Pavla Vyžrala, soudního exekutora se sídlem Exekutorského úřadu České Budějovice, Brožíkova 6, zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem České Budějovice, Jeremiášova 18, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 12. 2005, č.j. 6 Co 2783/2005-23, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení soudu I. stupně, který se týkal nákladů řízení soudního exekutora. Zatímco soud I. stupně zatížil povinností tyto náklady uhradit oprávněnou, odvolací soud ji uložil povinné. Tím dle názoru stěžovatele porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, neboť se dopustil při výkladu relevantních ustanovení exekučního řádu přepjatého formalismu a dospěl tak k nesprávnému a nespravedlivému závěru. Dále stěžovatel namítá porušení základního práva vlastnit majetek. Za situace, kdy byla exekuce zastavena pro nedostatek majetku povinné, není dle stěžovatele reálné, že mu tato uhradí náklady. Pokud ji k tomu soud zavázal, nastolil stav, kdy stěžovatel de facto prováděl exekuci bezúplatně. Stěžovatel dovozuje neústavnost postupu odvolacího soudu a odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 372/04.
Krajský soud své rozhodnutí opřel o aplikaci ust. §271 o.s.ř. za použití ust. §52 odst. 1 exekučního řádu. Vyložil, že pro stanovení povinnosti hradit náklady řízení je z hlediska oprávněného klíčový moment zavinění na zastavení řízení. Jestliže mu nelze přičíst zavinění na tom, že exekuce byla zastavena proto, že u povinného nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek, nelze jej zatížit povinností hradit náklady řízení. Uzavírá, že v daném případě nebylo možné uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce nikomu jinému než povinnému. Nedostatek majetku povinného nemůže být sám o sobě důvodem k překročení výše uvedeného pravidla a rozhodnutí bez ohledu na otázku zavinění oprávněného.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí ve věci sp.zn. III.ÚS 42/06, sp.zn. IV.ÚS 54/06, sp.zn. III.ÚS 225/06). V usnesení ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. II.ÚS 150/04 v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle §90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V daném případě není zřejmé, zda oprávněná složila zálohu na náklady exekuce. Podstatné ovšem je, že tato možnost existuje a každý exekutor jí může využít. V této souvislosti je totiž třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněná zálohu neuhradila, může exekutor podle §30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Všechny výše zmiňované možnosti exekutorovi dostatečně zaručují, aby nezůstal zcela bez prostředků, resp. aby prováděl exekuci zcela na své náklady.
Stav, kdy nebudou uspokojeny všechny nároky exekutora, není protiústavní. Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši lze podřadit pod výše zmiňované podnikatelské riziko exekutora. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora.
Pokud stěžovatel poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04, který řeší obdobnou problematiku, nejsou závěry z něho vyplývající na stávající případ zcela aplikovatelné. Předně je třeba zdůraznit, že v nálezem řešené věci povinný v průběhu exekuce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, protože zanikl. Ústavní soud pak řešil situaci, kdy exekutorovi rozhodnutím soudu vůbec nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, což je odlišný případ. Ve stávajícím případě není exekutorovi znemožněno domáhat se uspokojení svých zákonných nároků po povinné, byť se může dosažení uspokojení jevit jako problematické. V případě výše citovaného nálezu byl navíc návrh na provedení exekuce podán až poté, co byl usnesením soudu zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku obchodní společnosti (povinného), tedy za situace, kdy oprávněnému mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu. Pokud za dané situace tuto cestu zvolil, přičemž pověřený exekutor zásadně neměl možnost její provedení odmítnout, nebylo možno po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Ve stávající věci však nebylo od počátku zřejmé, zda povinná má či nemá majetek postačující k uspokojení jak nároku oprávněné, tak i k uspokojení nároků exekutora.
Ústavní soud konečně nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby mu s ohledem na okolnosti případu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem v řízení o ústavní stížnosti. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze totiž o takovém postupu uvažovat pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu